Lidská solidarita pomohla muzeu v Roztokát začít po povodni znovu

Tento týden vyvrcholí koncertem k poctě záchranářů vzpomínky na povodeň, která před rokem zasáhla podstatnou část České republiky. Jednou z postižených oblastí byly i Roztoky u Prahy. Na povodně tu neradi vzpomínají, protože to byl obrovský šok. Zdejší hráz měla zabránit stoleté vodě, ale nestačila. Kromě domů povodeň zasáhla i roztocký zámek, kde sídlí muzeum. Jak vzpomíná Táňa Pekárková, vedoucí jeho programového oddělení, naštěstí jeho pracovníci stihli vynosit sbírky do prvního patra a podstatnou část tak zachránit. Jedinou hezkou vzpomínkou byla solidarita lidí.

Tento týden vyvrcholí koncertem k poctě záchranářů vzpomínky na povodeň, která před rokem zasáhla podstatnou část České republiky. Jednou z postižených oblastí byly i Roztoky u Prahy. Na povodně tu neradi vzpomínají, protože to byl obrovský šok. Zdejší hráz měla zabránit stoleté vodě, ale nestačila. Kromě domů povodeň zasáhla i roztocký zámek, kde sídlí muzeum. Jak vzpomíná Táňa Pekárková, vedoucí jeho programového oddělení, naštěstí jeho pracovníci stihli vynosit sbírky do prvního patra a podstatnou část tak zachránit. Jedinou hezkou vzpomínkou byla solidarita lidí.

"Z těch místních mě překvapilo kolik lidí přišlo. Tady třeba byla kadeřnice, od které byste to nečekala. Dva dny tady dělala s hasičema tu nejhorší práci. To byly okamžiky, kdy se ti lidi odhalili."

Roztoky u Prahy,  srpen 2002
První dva měsíce po povodni se vyklízelo a dodnes se ještě silné zdivo vysouší. V zámeckém parku dnes není po povodni ani stopy a znovu zde pořádají romantické svadby. Dokonce se podařilo zachovat i léčivou zahradu. Kdo z návštěvníků neví, kam až sahala voda a neviděl vodní příkop po mnoha staletích opět plný vody, skoro nic nepozná.

"Otevřeli jsme pro veřejnost už 5. prosince a od té doby jsme už připravili šest nových výstav, divadlo, koncert, různé dílny a tak dále. Kolikrát se nám stane, že návštěvníci si už ani neuvědomí, že tu byla před rokem voda. Jen se nás ptají, proč máme tak ošklivé omítky a my musíme znovu a znovu vysvětlovat, že tohle udělala voda."

Návštěvníci na muzeum nezapomněli a dále přicházejí. Jeho pracovníci žijí dodnes v provizorních podmínkách a mačkají se v maličkých kancelářích. Mnoha z nich, jako i Táně Pekárkové odnesla voda celoživotní práci. Jak sama uvádí, sílu k další práci našla i díky malému chlapci. S dětmi totiž před povodní připravovala knížku a výstavu s názvem Roztoky dětskýma očima. I všechny příspěvky dětí odnesla voda. Krátce po povodni však za bránou stál jeden z malých autorů povídek a chtěl pomáhat.

Roztoky u Prahy,  srpen 2002
"Za bránou plakal, že opravdu mi chce jít pomoct, takže jsem mu po mamince vzkázala, ať je tak hodný, a zkusí znovu napsat ty příběhy, který už byly napsané. A on skutečně asi za týden přinesl první tři povídky. Takže rozhodl o tom, že jsem našla znovu sílu a vlastně ten projekt teď znovu děláme a na podzim by měl vyvrcholit tím, že vyjde knížečka s novými příběhy, možná i lepšími, než by byla ta první a bude k tomu uspořádaná výstava."

Jak dodala Táňa Pekárková z roztockého muzea, stejně jako tento chlapec, ji potěšily i dary, které chodily od občanů. Na konto přišly největší příspěvky od Nadace Vian, Člověk v tísni a Vize 97. Stejně jako velké dary pracovníky muzea potěšila i stovka od babičky, která víc dát nemohla, ale chtěla pomoct.