Jeden z nejsilnějších zážitků byl opravář, který nám dal do pořádku auta, vzpomíná na listopad Leoš Rousek

Foto: GNU Free Documentation License

V Česku je státní svátek - Den boje za svobodu a demokracii. Pozvání k mikrofonu přijal Leoš Rousek. V roce 1989 byl členem stávkového výboru a účastník demonstrace na Národní třídě. Dnes je hlavním ekonomickým analytikem Hospodářských novin. Jaké jsou jeho vzpomínky? Splnilo se to, co si přál?

Historická aula Univerzity Karlovy,  foto: Ralf Roletschek,  CC BY-NC-ND 3.0
Vraťme se o 28 let zpátky. Akce toho dne se měly nést v obvyklém duchu. Takto vypadala ten den zpráva Československého rozhlasu:

"Kde jinde začít informaci o 17. listopadu 1989, než ve staroslavném Karolinu. Historická aula Univerzity Karlovy dnes opět zněla tóny studentské hymny Gaudeamus igitur. Uskutečnilo se tady společné zasedání předsednictva Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, Československého ústředí vysokoškoláků, a sekretariátu Mezinárodního svazu studentstva, na kterých si jeho účastníci připomněli historické listopadové události, a jejich význam pro současnost."

Mezitím se začínají dít věci, které se obvyklým oslavám vymykají. V Rozhlasových novinách se objevuje reportáž, která mluví o tom, že se v podvečer přišly stovky chlapců a děvčat poklonit památce Jana Opletala do míst, kudy v roce 1939 šel pohřební průvod s jeho rakví. A končí tímto sdělením: "Podle posledních informací se slavnostních okamžiků pokoušejí někteří lidé zneužít k protisocialistickým provokacím."

Demonstrace bylo jediné téma, o kterém jsme se mezi semináři a přenáškami bavili

Leoš Rousek,  foto: archiv Leoše Rouska
Jaký byl Leoš Rousek v roce 1989? Co jste studoval, co ho v té době zajímalo?

"Byl jsem studentem prvního ročníku Filozofické fakulty, studoval jsem anglistiku a český jazyk. Politika mě zajímala. Jako mnoho jiných jsem poslouchal Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Štvalo mě, co se tu dělo, a hlavně jsem to vnímal pohledem člověka, kterého zajímala angličtina, chtěl jsem cestovat, a to jsem nemohl. Rok 1989 mě potkal, když jsem nastupoval do druhého ročníku."

Bavili jste se doma o politice s rodiči?

"O politice jsme se bavili. A probíhalo to typickým způsobem. Když pomineme tu úzkou vrstvu velmi odvážných lidí v disentu, tak to bylo tak, že něco můžeme říct doma za zavřenými dveřmi nejbližším příbuzným a přátelům, a co můžeme říct na veřejnosti. Byla to schizofrenie. Po 17. listopadu jsem měl v jednu chvíli pocit, že vážím o 20 kilo méně, protože jsme najednou nemusel mít tu mysl rozdělenou na dvě části."

Palachův týden v lednu 1989 | Foto: Česká televize
Listopadu předcházelo několik demonstrací. Demonstrace v roce 1988, pak Palachův týden. Když se vyšlo z metra na Václavské náměstí, tak bylo ve vzduchu cítit napětí.

"Určitě. Svoji roli tam hrál taky adrenalin. Já jsem se akcí lednového týdne zúčastnil dvakrát. Vždycky to bylo o tom dojít někam, co nejvíc se přiblížit ke "koni", a pak utíkat dál, což byly úprky všemi možnými směry. Já jsem neskončil v autobusech, kam tehdejší Veřejná bezpečnost hnala většinu těch lidí. Bylo jich relativně hodně, a vyváželi je za Prahu. Pak už jsme sbírali příběhy, kdy nám někdo vyprávěl, že je odvezli k Máchovu jezeru, a oni šli celou noc pěšky zpátky do Prahy."

Jak vznikalo rozhodnutí uspořádat demonstraci k 17. listopadu? Diskutovalo se o tom na fakultě?

Setkání studentů na Albertově 17. listopadu 1989 | Foto: archiv Univerzity Karlovy
"Velmi. Zdá se mi, že to bylo jediné téma, o kterém se lidé mezi semináři a přednáškami bavili. Říkali jsme si, že musíme být opatrní. Už za tmy se odehrálo kousek od Žofínského paláce nějaké setkání, kde jsme se měli na něčem dohodnout. Už si ani nepamatuji, na čem jsme se dohodli. Chtěli jsme udělat na výročí Opletala demonstraci 17. listopadu, na Mezinárodní den studentstva. Byly tam dva tábory. Jeden ji chtěl udělat legálně. Proti tomu byla skupina lidí, kteří říkali: nebudeme se s nikým zaprodávat. Když to budeme chtít udělat legálně, tak se budeme muset domluvit se svazáky, a do toho se nikomu nechce. Pak probíhalo jednání v Obecním domě v kavárně s lidmi z městského výboru Socialistického svazu mládeže. Nakonec došlo k tomu, že proběhla demonstrace na Albertově. Její možné pokračování viselo ve vzduchu, a vždycky bylo otevřené."

Co profesoři?

Studenti při demonstraci na Národní třídě,  foto: archiv Univerzity Karlovy
"To je zajímavá věc. Drtivá většina těch, o kterých jsme věděli nebo cítili, že nejsou nějakým totálním způsobem zaprodaní, tak od nich jsme cítili tichou podporu. Pokud mohu soudit, tak profesoři a učitelé se v té chvíli vůbec nevyjadřovali, což je svým způsobem v té chvíli pochopitelné. Pak se to projevilo, když nastala okupační stávka jednotlivých škol. Část pozitivně nakloněných profesorů všemu vycházela vstříc. Ti, co nesouhlasili, tak se v té chvíli stáhli, a nechtěli vystrkovat svoje růžky."

Přenesme se na Národní třídu. Jaký byl váš osobní zážitek?

"Došel jsem s demonstrací na úroveň dnešního Café Louvre. Já si to teď vybavuju z fotografií, protože jsem nebyl vpředu. Viděl jsem první patro obchodního domu Máj. Transportéry nebo ty obrněné náklaďáky s vodními děly a radlicemi, které byly vzadu, jsem taky neviděl. Zahlédl jsem je až později, když dostali naši část lidí ven tou Mikulandskou uličkou. To byla ta ulička, kde si do každého bouchli. Ta speciální jednotka červených baretů byla děsně rozrušená. Je otázkou, jestli byli pod vlivem alkoholu nebo nějakých látek, nebo byli tak vybuzení tou situací, a svými nadřízenými. V té chvíli už bylo jasné, že dál už to jít nemůže, že se to musí zastavit. Tam probíhaly všechny ty známé věci, informace o tom, že tam byl student usmrcen. My jsme tam viděli s pár kamarády někoho ležet na ulici. Jestli to byl ten, který se vydával za toho mrtvého studenta, to nevím. V té chvíli to byly velmi silné zážitky. Mezitím se už rozjela zpráva, že tam byl student usmrcen."

Zpravodajství se změnilo během pár dnů

V prvních dnech po 17. listopadu se centrem dění stalo Václavské náměstí | Foto: Jan Vodňanský,  Český rozhlas
Den po demonstraci byl zásah policie líčen takto:

"Už v průběhu této akce byly snahy učinit z ní vystoupení proti socialistickému společenskému zřízení, Komunistické straně Československa a vládě. To se pak plně projevilo v dalším vývoji, kdy dav z podnětu různých lidí se ve večerních hodinách vydal do centra hlavního města. Došlo k narušení klidu a veřejného pořádku, zejména v prostoru Národní třídy a Pernštýna. Na opakované výzvy se část lidí rozešla. Zbytek v počtu asi 2000 osob pokračoval v demonstraci, a stupňoval agresivní chování. K obnovení pořádku a klidu zakročily pořádkové jednotky Veřejné bezpečnosti."

V neděli se ulice opět zaplnily. V Činoherním klubu bylo ustaveno Občanské fórum. Den na to se mění i zpravodajství:

"Václavské náměstí bylo ještě v 17 hodin zaplněno. Těžko odhadovat, ale moc se nezmýlím, když řeknu, že tady bylo kolem sto tisíc lidí. Nejvíce mladých, i dětí, ale zastoupeny byly všechny generace. Stovky lidí zpomalovalo dopravu na magistrále nad Václavským náměstím, a průjezd vozidel náměstím byl nemožný. Na magistrále, i na komunikacích kolem se vytvářely dlouhé fronty vozidel. Účastníci provolávali hesla, diskutovali ve skupinách. Skandováním a transparenty vyslovovali nespokojenost, požadovali politický pluralismus, svobodné volby, skutečný dialog a radikální reformy."

Ze školy nás jednou vyhnali, ale vrátili jsme se

Demonstrace na Letné,  foto: ČT
"Můj táta, který byl radioamatér, si sám postavil satelitní anténu. Takže poměrně brzy se všechny informace o té události ze 17. dostávaly ven. Táta byl dokonale v obraze nejen díky zahraničním rozhlasům, ale i přes ty obrázky,"říká Leoš Rousek. "To zafungovalo. On, stejně jako další statisíce jiných lidí, v neděli vyšli na Letnou. V té chvíli jsem to nějak nevnímal, ale zpětně mi došlo, že když to převzali naši rodiče, a navázali se na tu disidentskou strukturu, tak už to je v jejich rukou. Pokračovali jsme v okupační stávce naší fakulty. Nechali jsme se díky nějaké dezinformaci jednou vyhnat, což proběhlo hned první týden. Ale vrátili jsme se."

Lidé nosili jídlo do škol. Nosili vám taky?

Foto: ČT
"Nosili jídlo, probíhala sbírka. Jsou známé fotografie z filozofické fakulty, jak se v jedné učebně sešla spousta psacích strojů. Lidé tam psali různé letáky, malovali transparenty, a rozváželo se to mimo Prahu. Byla tam spousta slovenských studentů, kteří odjeli na Slovensko. To bylo velmi podstatné. Zažil jsem, že přicházeli lidé, a řekli: tady je auto, Wartburg nebo Škoda 120, tady je techničák. Až to nebudete potřebovat, tak mi to vraťte, tady máte kontakt. Takhle se tam nashromáždilo několik aut. Jeden den přišel pán, a nakonec se ukázalo, že je to automechanik. Přišel se zeptat, jestli ty auta mají zimní pneumatiky, když už sněží. Ptal se na fridex, a další výbavu. Mohl na nás mluvit čínsky, my jsme mu moc nerozuměli. Vzal dva lidi, a šli jsme zkontrolovat auta. Co bylo třeba, opravil, a udělal předzimní údržbu. Já bych mu chtěl tímto poděkovat. Určitě nebyl jediný, ale byl to silný zážitek."

Bylo by zajímavé zjistit, kdo to byl. Co jste měl na starosti ve stávkovém výboru?

"Šlo o koordinaci různých informací. Probíhala různá setkávání ve Špalíčku, mezi studenty. A bylo nutné tam neutále být. To cítili všichni."

Máte nějakou památku na tu dobu. Třeba placku Občanského fóra?

"Víte, že asi ne. Nic si teď nevybavuji. Mám možná nějaké výstřižky z novin, a podobně. Ale jeden se mi nedaří najít. Na Albertov jsme tenkrát vyrazili s podomácku vyrobeným transparentem. Dvě násady od košťat, a prostěradlo, na které jsme nastříkali heslo Chceme normální život. S přítelkyní jsme si říkali, že by tam mělo být něco angažovanějšího. Tak jsme to otočili, a napsali tam Svobodu politickým vězňům. A s tímto transparentem jsme odešli na Albertov, samozřejmě jsme o něj přišli. Ale pak mi někdo říkal, myslím, že to bylo tehdejší Slovo v sobotním vydání, že tam byla buď fotografie nebo dokonce ten transparent popsali. A mě se to nepodařilo od té doby najít, a to bych rád našel."

Foto: Jan Rosenauer,  archiv ČRo
Jak se na situaci díváte dneska? Splnilo se to, co jste si přál?

"Já si myslím, že se to splnilo. A když se vrátím k tomu transparentu, tak si opravdu žijeme normální život. Samozřejmě vždycky všechno může být lepší. Člověk si vždycky myslí, že na protějším svahu je ta tráva zelenější. Já si tehdy říkal, že nás tu nemůžou zavírat, a nemůžeme žít podle tehdejšího slavného vtipu, kdy se tatínek ocitne se synem na Šumavě na hranici, a syn se ptá tatínka, kdo je za tím plotem. A tatínek říká: no my. A my teď za tím plotem nejsme, takže z mého hlediska se to splnilo. Už vyrostla generace, která si období tohoto zlomu nepamatuje."