Události Herec, textař, dramatik a spisovatel Jiří Grossmann by se 20. července dožil šedesátky

Jiří Grossmann Přestože od mládí inklinoval Jiří Grossmann k divadlu a hudbě - ještě před maturitou na střední škole hrál v několika amatérských, většinou dixielandových kapelách na trombón nebo kontrabas - začal na přání rodičů v Praze studovat stavební fakultu ČVUT. Při studiu hrál v kapele Dixie Party, která doprovázela představení studentského divadelního souboru Mlok. Z toho pak postupně vznikl legendární Divadelní klub Olympic. A právě zde se poprvé potkal s Miloslavem Šimkem, se kterým spojil svůj další umělecký osud. Ještě předtím ale pražský rodák (20. července 1941 v rodině písničkáře a kabaretiéra Slávy Grossmanna) v roce 1960 odmaturoval a potom šťastně absolvoval tři roky na stavební fakultě ČVUT. Po sedmém semestru ho ale definitivně zlákalo divadlo - v plzeňské Alfě dostal první profesionální angažmá. Po návratu z vojny odstartovali Grossmann se Šimkem nejslavnější éru klubu Olympik. Přes nevšímavost oficiálních médií se sláva fenoménu Š + G šířila mezi mladým publikem. Úspěšné dvojici "hodil lano" Jiří Suchý z divadla Semafor, kde od roku 1967 Š + G uvedli řadu úspěšných premiér. Popularita Šimka a Grossmanna kulminovala po srpnu 1968, kdy ve svých semaforských "besídkách" dospěli až do polohy razantní, drsné politické satiry.

Jako zpěvák si Jiří Grossmann zakládal na svém příjemném barytonu a našel se zejména ve stylu country & western. K většině převzatých (Blizzard, Drahý můj, Jackson) i původních (Své bendžo odhazuji v dál, Barmanka, Po půlnoci) písní si sám napsal texty. Prosadil se také jako autor lyrických a humorných písňových textů pro jiné zpěváky, převážně ze semaforského okruhu. Nadě Urbánkové napsal životní hit Závidím, Evě Olmerové Čekej tiše, pro Milušku Voborníkovou Gimi Det Ding. Jeho texty pomohly ke slávě i Pavlu Bobkovi, Milanu Drobnému a dalším.

V době propukající normalizace, kdy byl již Grossmann těžce nemocný, se dovedl s černým humorem vypořádat i se svou chorobou (povídka Jak jsem ochořel). Do textů jeho písní ale pronikala nesmírná touha po životě, která pravdpodobně pramenila z tušení blízkého konce. 5. prosince 1971 Grossmann svůj boj s leukemií definitivně pohrál. "Vždyť já chci jen žít, jak žít se má, a víc už nic," zpívala mu Naďa Urbánková jeho vlastní text na Celentanovu melodii ve strašnickém krematoriu.