Události Barbora prý chtěla znovu dospívat jako Anna

Barbora Škrlová v Kodani, foto: Tomáš Hájek (Lidové noviny, 16.6.07) Na začátku byla náhoda, která odhalila týrání osmiletého Ondřeje v Kuřimi u Brna. O tom, že hoch byl zavřený a spoutaný v prostoru bez oken, není pochyb. Vše zachytila kamera, našli ho tak policisté. Obhajoba jeho matky a tety ale má velký prostor na to zpochybňovat trvalost zjištěného stavu a vydávat jej za ojedinělou událost. Tak ji popisuje žena, o níž jde ve zbytku příběhu.

Týrající matce byla pár týdnů před odhalením svěřena do péče dívka bez rodného listu, které mělo být třináct let. Soud jí přidělil identitu včetně data narození a jména Anna. Spolu s týraným Ondřejem a jeho bratrem Jakubem byla pak odvezena do dětského azylového centra Klokánek, odkud uprchla. V průběhu pátrání po ní se objevily náznaky, že by mohlo jít o dvaatřicetiletou Barboru Škrlovou. Záměna není tak absurdní, jak se může na první poslech zdát. Mladá žena je útlá a - jak sami uslyšíte - mluví dětským hláskem. Pátralo se i po ní, než se před pár dny neobjevila na české ambasádě v Kodani v doprovodu otce, právníka a novinářů. Prokázala se občanským průkazem a chtěla, aby jí pracovníci úřadu odebrali vlasy kvůli ověření DNA. Což sice neučinili, ale jak uvedla mluvčí ministerstva zahraničních věcí Zuzana Opletalová, "ta žena potom předala našim pracovníkům obálku, která má obsahovat její vlasy," přičemž obálku měla zalepit pomocí svých slin.

V Praze by se teď mohlo alespoň prokázat, že DNA ze vzorků v obálce se shoduje s tou, která byla zajištěna od údajné Anny, než zmizela z Klokánku. Dalo by to určitou váhu přiznání Barbory Škrlové reportérům Lidových novin, že ona byla Aničkou i Bárou, o kterých mluví ve třetí osobě: "Já jsem neměla nikdy problém zvládnout oba životy zaráz. I Aničky, i té Barunky."

Nedokázala se prý přizpůsobit světu dospělých a u své kamarádky, matky Ondřeje, chtěla získat další čas na dospívání. Také ale přiznává, že své holčičí vzezření a identitu Aničky rafinovaně využívala na skautském táboře, kde si prý mohly děti myslet, že jsou samy, chovat se jako bez dospělých, ale přitom měly dozor dospělého.

Jasno do případu tak nevnáší. Zatím zejména pomáhá matce a tetě týraného Ondřeje svým tvrzením, že kluk lhal o délce svého věznění: "Vlastně mě moc mrzí, že řekl něco, co není pravda. Že řekl, že tam byl někde rok a kdoví co, a přitom já vím, že to tak prostě nebylo."

Může samozřejmě jít o osobnostní nevyrovnanost, jak ji popisuje mladá žena, ve hře ale nadále zůstávají úvahy o jakési sektě, do níž měl patřit i otec Barbory Škrlové a obě její kamarádky z Kuřimi. Anebo také o spekulace o součásti organizovaného zločinu. Případ tedy vůbec nekončí.