Andrzej Jagodziński: Překládat snadné knížky mne nebaví

11. května bude na mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy v Praze už po osmé udělena Cena Jiřího Theinera. Je pojmenována po exilovém šéfredaktorovi časopisu Index on Censorship Jiřím Theinerovi a uděluje se osobnosti, která ve světě dlouhodobě přispívá k propagaci české literatury a kultury. Jméno letošního laureáta vám ještě neprozradíme, v našem vysílání ale postupně představíme předchozí laureáty. V roce 2011, tedy v prvním ročníku soutěže, tuto cenu získal polský novinář, překladatel a dlouholetý spolupracovník českých disidentů Andrzej Slawomir Jagodziński.

Andrzej Jagodziński, foto: Miloš TurekAndrzej Jagodziński, foto: Miloš Turek Zavolali jsme mu do Polska a zeptali se, jaká vlastně byla jeho cesta k češtině.

"To byla naprostá náhoda. Já jsem věděl, že existuje nějaká filologie, ale netušil jsem, že bude česká nebo česko-slovenská. Já jsem totiž tehdy studoval češtinu i slovenštinu. Mne prostě zaujala slavistika a já jsem v té době hodně četl. Zrovna jsem četl Hrabala, Kunderu a Škvoreckého - a bylo to!"

O Polácích se říká, že mají k české kultuře a k českým knihám velmi blízko. Vy jste se teď zmínil hned o třech českých spisovatelích. Jaký byl váš první překlad?

"Paradoxně to je velmi komplikovaná otázka. Já jsem začínal s překladem několikrát. Překládal jsem různé dokumenty Charty 77 a další politické materiály. První literární překlad byly slovenské povídky. A strašně mne zaujaly hry Václava Havla, aniž bych předpokládal, že budou uvedeny v divadle. Překládal jsem je pro jedno podzemní nezávislé nakladatelství. Kupodivu v období Solidarity se však ty tři aktovky hrály i v normálním divadle. A vedle Havla můj milovaný druhý autor je Josef Škvorecký. Od něj jsem už přeložil pět knih a nemíním s tím skončit."

Vy jste se dokonce už dříve zmínil, že jeho Inženýra lidských duší jste překládal velmi dlouho, na pokračování. Je to tak?

"Je to tak. Inženýra jsem začal překládat v půlce 80. let, kdy jsem knížku dostal. Bylo to ale strašně těžké. Nejdřív jsem vůbec nevěděl, jak do toho. Tam bylo třeba nejprve vypreparovat různé příběhy, protože jinak bylo těžké se trefit do jazyka, kterým postavy mluví. Takže jsem nejdřív přeložil určitou část, pak ale přišel rok 1989 a já jsem měl spoustu dalších věcí. To je ale knížka, kterou nejde dělat tak, že si občas večer sednete a přeložíte tři nebo čtyři stránky. Té je třeba se plně věnovat, vyžaduje absolutní věrnost. A tu jsem jí mohl poskytnout až po mnohých letech. Ale nelituji toho!"

Byl to pro vás opravdu největší překladatelský oříšek? Ptám se z toho důvodu, že jiní překladatelé mi říkali, že si hlavu lámali hlavně s Hrabalem. Těžko se taky překládá Václav Havel a jeho eseje...

"Víte, já mám rád dobrou literaturu. A taky mě něco, co je moc jednoduché, příliš nebaví. To je možná dost neobvyklý a nekomerční přístup, já se ale s tím překladem musím trošku poprat. Teprve pak z toho mám satisfakci."

Na čem teď pracujete a co máte v plánu?

"Já jsem dokončil překlad dvou knih Josefa Škvoreckého. Jedna se jmenuje Historie českého kina a ta druhá je Mirákl. Ten jako jeden z mála velkých románů Škvoreckého dosud nebyl přeložen do polštiny. Teď pracuji na strašně těžké knížce, moc mne to ale baví. Je to kniha Jiřího Gruši Česko - návod k použití. On si v ní hraje s jazykem a je to tak erudovaná kniha, že z ní mám někdy mindrák. Musím si k tomu hodně přečíst, sedím na internetu a pořád něco kontroluji, ale baví mne to moc!"