Toulky po regionech začneme v Liberci, kde studenti navrhli, jak využít stavební jámu v centru města. Zajdeme na vojenskou výstavu do pražských Letňan, ve Vysokém Mýtě ochutnáme kávu. Prohlédneme si například klenoty, které připomínají 700. výročí nástupu Lucemburků na český trůn. Projedeme se i zubrnickou lokálkou i autem z konopí.

Foto: Technická univerzita LiberecFoto: Technická univerzita Liberec Služby, obchody, moderní bydlení i studentský kampus, tak si studenti architektury představují využití stavební jámy, která doslova straší v centru Liberce už několik let. Zbyla po nerealizovaném nákupním centru Galerie Perštýn. České republice teď kvůli tomu v arbitráži hrozí až miliardová sankce. Studenti architektury ovšem na výsledek arbitráže nečekali a už teď vědí, jaká stavba by tomuto místu nejvíce slušela. Co studenti navrhli, zjišťovala Ivana Bernáthová.

Okamžitě zavrhli myšlenku dalšího nákupního centra a zaměřili se na bydlení. Proděkan liberecké architektury Jiří Suchomel, který studentské projekty posuzoval, to ocenil.

"Evidentně stavět v centru Liberce další nákupní centrum je hloupost. Kvůli tomu se to taky nepostavilo. Bydlení přivádí život, takže bydlení je v centru správně."

Foto: Technická univerzita LiberecFoto: Technická univerzita Liberec Nejlépe si podle něj vedla Iveta Doležalová z Brna, která si skvěle poradila se severním svahem a s nechtěným jezírkem, které se ve stavební jámě uprostřed Liberce vytvořilo.

"Přistupovala jsem k tomu tak, že jsem hledala nějakou silnou reakci na tu stavební jámu. Vytvořila jsem bariéru, takový terasový dům, který se směrem do města tváří jako obyčejný městský dům a dotváří ulice."

Byty mají z jedné strany atraktivní výhled na Ještěd a z druhé - z obřích teras - na jezírko. Iveta u něj sice nenavrhla malou pláž, ale myslí si, že by se tam dalo v zimě dobře bruslit. Je pravda, že k tropům má Liberec mnohem dál, než k ledovému počasí a proto by bylo kluziště mnohem víc využívané.

Ale pojďme k dalšímu návrhu. Budoucí architekt Pavel Deržmíšek doslova zasypal stavební jámu domy. V puklinách se pak neobvyklým způsobem vinou ulice.

Foto: Technická univerzita LiberecFoto: Technická univerzita Liberec "Já jsem vytvořil takovou jizvu, která svítí do města. Vytváří mi ulice a vytváří město."

V něm by byly studentské domovy, sportoviště, parkovací místa. Byly by to dva světy, které sice jizvu města úplně nezacelí, ale zkulturní. Další studenti navrhli vybudovat v jámě obytné obří UFO nebo elegantní panoramatickou čtvrť. A jak se lidem návrh líbil? Například paní Leonu zaujal vítězný návrh.

"Hlavně mě zaujalo, jak to studentka vyřešila. Původně tu byl severní svah a ona udělala jižní. Zůstala i ta louže s vodou. Liberec musí mít nějaké jezírko, protože jinak bychom se tu necítili úplně v pořádku."

Narážka mířila na všechny stavby, které v minulosti v Liberci zkrachovaly a nabízejí v centrum města Liberečanům díky všudypřítomné spodní vodě nechtěná a přesto roztomilá jezírka, kde kachny dlouhá léta vyváděly kachňata. Tedy do té doby, než tam investoři postavili nákupní centra.

 

Foto: www.natoexhibition.orgFoto: www.natoexhibition.org Do budoucnosti se dívala i výstava Future Soldier v Praze Letňanech. Na 123 firem z 25 zemí světa tu představilo moderní armádní technologie. Ty se zaměřují hlavně na výstroj a technické vybavení jednotlivých vojáků. Co zajímavého představuje naše armáda i specialisté ze zahraničí zjišťoval Jan Herget.

Výstavní hala na první pohled připomíná spíš výstavu outdoorového oblečení nebo počítačových her. Ale vzápětí zjistíme, že to vše jsou nejmodernější vojenské technologie. Expozici armády ČR má na starosti podplukovník David Ondrejkovič.

"Asi nejvíc pozornosti přiláká operační středisko. Je tady spousta monitorů, na nich se simuluje nějaká bojová operace."

Foto: www.natoexhibition.orgFoto: www.natoexhibition.org Nabízí se otázka: je to mozek operace, která probíhá v reálu?

"Ano, jedná se o fragment místa velení s velmi pokročilou technologií."

Známe to dobře z akčních filmů: infravidění nebo nějaké zobrazovače přímo před oko vojáka. Je tady něco takového?

"Ano, tyto systémy tady máme. V současné době procházejí vojskovými zkouškami, takže jsou krok od skutečného reálného bojového nasazení."

Foto: www.natoexhibition.orgFoto: www.natoexhibition.org Rozhovor přerušil nenápadný robot na pásových kolech. K čemu takoví roboti slouží, upřesňuje Lucie Kočová.

"Jsou to dálkově řízení roboti, kteří fungují hlavně v Afghánistánu u americké armády. Naše armáda bohužel zatím žádné nemá, ale snad se chystá nějaké pořídit. Slouží třeba k odminování. Dají se ovládat z dálky 800 metrů."

Další technickou specialitou na výstavě jsou miniaturní letouny. Jeden vypadá jako třeba kapesní větroň, druhý zase jako minivrtulník.

Foto: www.natoexhibition.orgFoto: www.natoexhibition.org "Je to vrtulník se čtyřmi rotory. Je určený pro použití v zástavbě. Váha do 2,5 kilogramů, může mít denní i noční kameru, termovizi, rušičku GSM signálů. Dosah na viditelnost 12 kilometrů."

V čem to vojákovi v terénu pomáhá?

"Vidí seshora, vidí ve dne i v noci, to je to podstatné,"

vysvětlil Štěpán Odvody. Na ploše letňanského Výstaviště dostali prostor i vystavovatelé ze zahraničí. Své národní expozice tu má třeba Švýcarsko nebo Chorvatsko. Výstava Future Soldier je důležitým místem pro setkání specialistů na armádní techniku.

 

Po projití celé výstavy by určitě pomohla na povzbuzení káva. Historie tohoto lahodného nápoje je však docela dobrodružný a tajemný příběh, ve kterém najdete objevitele, obchodníky i obyčejné lidi a taky procestujete kus světa. Alespoň virtuálně to všechno můžete udělat v muzeu ve Vysokém Mýtě kde voní káva na výstavě S vůní kávy. Tu se vydala nasát i Drahomíra Bačkorová.

Podle legendy objevili kávu etiopští pastevci, kteří si všimli, že jejich dobytek v noci nespí a není přitom vůbec unavený. Mniši z blízkého kláštera na místě našli tmavě zelenou rostlinu s plody podobnými třešním. Když z nich připravili vývar, zjistili, že se mohou modlit celou noc a vůbec se jim nechce spát. Dnes pijí kávu lidé na celém světě a oblíbil si ji i Jiří Junek z vysokomýtského muzea.

"Já mám ke kávě zvláštní vztah. Dlouhou dobu jsem byl zapřisáhlý čajař a kávu piji teprve čtyři poslední roky."

Junek nakonec zjistil, že mu nejvíc chutná pořádný turek. Hlavně ženy ale dnes dávají přednost jiným druhům kávy.

"Nemám ráda turka, ale mám ráda mléčné sladké kafe,"

říká jedna z návštěvnic. Na výstavě se dozvíte, že druhů a chutí káv je nepočítaně. Liší se také jejich příprava a čeká vás i překvapení.

"Tady bude kuchař pan Tůma, který nám dokonce předvede vaření jídel na kávě,"

dodal Jiří Juneka připomněl, že výstava trvá až do konce listopadu.

 

Foto: CzechTourismFoto: CzechTourism Povzbuzeni kávou se můžeme vydat třeba na věž. Kutná Hora má totiž další turistickou atrakci. Lidem se otevřel vrchol Jižní věže Jezuitské koleje v sousedství světoznámého chrámu sv. Barbory. Čeká tam na návštěvníky nevšední zážitek spojený s výhledem na Kutnou Horu i celé okolí města. Na věž se vydal i Michal Trnka.

Při pohledu z věže budete mít jako na dlani nejen známé kutnohorské památky, ale třeba také malebné údolí říčky Vrchlice či v dáli se tyčící Chvaletickou elektrárnu.

"Na jižní stranu je to výhled na chrám sv. Barbory, přímo do jeho věží. Je vidět i velká plocha Jezuitské koleje, což je také nádherné,"

doplnila Eva Sobíšková z Galerie Středočeského kraje. Právě galerijní expozice totiž uvnitř někdejší Jezuitské koleje najdete. Pokud zdoláte něco přes 120 schodů na věž, naskytne se vám vedle neopakovatelného výhledu na město a okolí i pohled na trojici věžních zvonů. Je dobré vědět, že právě zvony patří neodmyslitelně k sousednímu chrámu sv. Barbory. Katedrála totiž vlastní zvonici od 18. století nemá.

 

Torza soch z fasády Domu u Kamenného zvonu, foto: Barbora KmentováTorza soch z fasády Domu u Kamenného zvonu, foto: Barbora Kmentová Dům u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze zaplnila výstava uspořádaná k 700. výročí nástupu Lucemburků na český trůn. Obsahuje zlaté předměty, iluminované rukopisy, relikviáře, královské pečeti i archivní dokumenty. Dům u Kamenného zvonu byl součástí královské rezidence, ve které mladí královští manželé po příchodu do Prahy skutečně žili. Lucemburkové byli jednou ze šesti královských dynastií, které se vystřídaly na českém trůnu. Více prozradí Eva Rajlichová.

Dům u Kamenného zvonu, kam organizátoři výstavu Královský sňatek umístili, je vlastně exponát sám o sobě.

Klára Benešovská (vpravo), foto: Barbora KmentováKlára Benešovská (vpravo), foto: Barbora Kmentová "Je to propojeno i s tím, že samotný Dům u Kamenného zvonu se všemi fragmenty a torzy je svědkem vysoké úrovně, která zde byla, a do čeho král Jan přišel,"

říká jedna z kurátorek Klára Benešovská. Asi nejvzácnějším exponátem je relikviář svatého Blažeje zapůjčený do Prahy ze španělského Escorialu.

"Na obou jeho koncích je podoba Václava III. jako kajícníka, který se v pokleku modlí a na druhé straně je Václav v pokleku před biskupem sv. Blažejem. Čili máme najednou obraz Václava III. vůbec ne jako toho zhýralého chlapečka, ale jako toho, který si smrtí otce uvědomil celou tíhu vlády."

Svatební koruna, foto: Barbora KmentováSvatební koruna, foto: Barbora Kmentová Královský sňatek nabízí výjimečnou možnost seznámit se s ukázkami českého zlatnického řemesla z období gotiky. Pořadatelé ale nezapomněli ani na osobnost Elišky Přemyslovny, která zůstává tak trochu ve stínu svého slavného manžela. Je zde ženská svatební koruna.

Dana Stehlíková, foto: Barbora KmentováDana Stehlíková, foto: Barbora Kmentová "Domníváme se, že Eliška Přemyslovna nosila tuto vzácnou korunu. Je vidět, že je používaná, opotřebená a opravovaná. Nosila pravděpodobně i sponu - fibuli s orlem, která patří do stejného pokladu a snad některý z prstenů. Z pohledu celé historie je to vrcholné zlatnické dílo. Takové se pro dobu gotiky dochovaly v Evropě snad dvě či tři. Ženská koruna, koruna královen je v Evropě vzácná. Její technické provedení je prvotřídní. Proto ji asi dosavadní literatura s rozpaky zařazovala na různá místa, na Sicílii nebo do Francie, protože se neodvažovala říci, že by to mohlo vzniknout v Čechách,"

vysvětluje Dana Stehlíková z Národního muzea. Výstava Královský sňatek zprostředkuje třeba i malý výlet do středověké Prahy. Návštěvník si může prohlédnout, jak vypadaly některé části hlavního města v době Jana Lucemburského. Středověké opevnění Starého Města nebo věrná podoba Havelského Města Pražského zase tak běžně k vidění nejsou. Šanci přiblížit si dobu Lucemburků máte až do února 2011.

Více na našich stránkách zde

 

Arcidiecézní muzeu v OlomouciArcidiecézní muzeu v Olomouci V minulosti ještě zůstaneme. Olomoučané mají možnost podívat se do očí lidem, kteří žili v jejich městě před sto lety. Mohou totiž poznat někdejší zákazníky fotografického ateliéru olomouckého židovského fotografa Sigmunda Solomona Wasservogela. Dochovala se totiž jeho kniha zakázek. Tedy fotografická evidence zákazníků, která je vystavena v Arcidiecézním muzeu. Více už zpravodajka Radka Kvasničková.

Olomoučané, kteří se na přelomu 19. a 20. století chtěli zvěčnit u fotografa, většinou zamířili na Horní náměstí. Právě tam sídlil rodinný fotoateliér Sigmunda Solomona Wasservogela. Díky šťastné náhodě teď mohou další obyvatelé města po sto letech vidět jejich tváře. Tou šťastnou náhodou byl objev zaprášeného balíčku na půdě, který našli dělníci při opravách domu. Obsahoval knihu s pěti tisíci portréty, která se dostala do rukou historika umění Davida Vody.

"Ten pohled byl závratný, protože se díváme do tváří lidí, kteří tady nejsou. Kromě té knihy se našly také zlomky skleněných negativů a útržek kabinetní fotografie, na jejímž rohu je logo slavného ateliéru Sigmunda Wasservogela."

Kniha zakázek není ještě zcela probádána. Je totiž ve špatném stavu a tak některé stránky zatím není možné otevřít. Hodně fotografií se už ale podařilo naskenovat a převést do digitální podoby.

 

Foto: www.wikimedia.comFoto: www.wikimedia.com Po sedmnácti letech znovu ožila železnice z Velkého Března do Zubrnic na Ústecku. Drážní úřad jí přidělil status tratě a na koleje se vydal první vlak. Než se tak stalo, tak se o velkém snažení železničních nadšenců rozpovídal předseda Zubrnické muzeální železnice Martin Kašpar. Nyní vede do muzea i trať, o kterou bojovali 17 let.

"Nejsložitější bylo tu trať koupit, to trvalo 15 let. Od roku 1993 až do roku 2008, kdy jsme se stali vlastníky. Další kroky už byly rychlejší. V roce 2009 se dráhu podařilo zařadit zpět do kategorie drah. A v letošním roce po dokončovacích pracích se podařilo udělit úřední povolení k provozování dráhy a dopravy."

15 let je poměrně dlouhý úsek. Nadšenci ze spolku totiž doplatili na nejrůznější transformace Českých drah a Zubrnická lokálka byla spíše okrajovou záležitostí. Železniční nadšenci si na premiéru vybrali státní svátek - 28. říjen.

"Chtěli jsme ještě symbolicky zachyti poslední víkend sezóny v Zubrnicích, kdy má jak naše muzeum, tak i skanzen ještě otevřeno. My bychom samozřejmě chtěli jezdit v příští sezóně už naplno a všechny vlaky by měly jezdit z Ústí nad Labem až do Zubrnic."

A jaký bude rozvoj trati do budoucna?

"Je zapsaná do kategorie drah až do Úštěka. Byly vytvořeny maximální legislativní podmínky pro to, aby to jednou šlo. Ale je samozřejmě otázka, jak bude úspěšný provoz do Zubrnic a pokud bude vůle postupovat dál. Budeme používat naše oblíbené lokomotivy Hurvínky, to jsou motorové vozy z roku 1948 až 1951. Jsou to vozy s dřevěnými lavicemi a pokud to situace dovolí, tak bychom tam pozvali i parní lokomotivu."

Za první tři dny provozu Zubrnické lokálky bylo přepraveno více než 2700 cestujících. Lokálka si zahrála i ve známých filmech, například se objevila ve snímku Rebelové, Hartova válka, Tmovomodrý svět či Hlídač č. 47. Muzeu navíc nabízí expozici o historii lokálky, historické drezíny i zajímavé exponáty na kolejích.

 

P. Dvořák, A. Chvojka a M. MildorfP. Dvořák, A. Chvojka a M. Mildorf Po lokálce se podíváme na další vozítko. Tentokrát má tři kola a je to v podstatě novodobý velorex, ale trochu zvláštní. Zkonstruovali ho liberečtí inženýři. Jde o dvoumístnou tříkolku na elektrický pohon s karosérií ze dřeva, lnu, konopí a také pryskyřice. V případě nehody by se pak takový vůz dal třeba zkompostovat na zahradě. Na projížďku se vydal Petr Kološ.

"Vozítko, které vymysleli a zkonstruovali bývalí kolegové z Technické univerzity v Liberci pro soutěž o nejlepší prototyp elektromobilu, mělo být především finančně dostupné a celkově ekologické. Tedy i energeticky málo náročné na výrobu.

"Konopí vyroste, len vyroste, dřevo vyroste. Jenom to sklidíte, upravíte. Nepotřebujete žádnou ropu navíc, kterou zpracujete na vlákna nebo z ní vyrobíte pryskyřici, zpracujete plech. Nic takového, je to čistě přírodní produkt. Když to pak nedejbože nebouráte, tak to rozemelete a uděláte si z toho třeba papír, nebo to zkompostujete či spálíte,"

líčí hlavní konstruktér vozu Milan Mildorf. Každému je asi jasné, že dřevěná karoserie potažená plátnem v případě nehody své posádce příliš ochrany neposkytne.

"Aktivní bezpečnostní prvky tam asi žádné být nemohou, protože je to malé. Když do vás někdo narazí ve stokilometrové rychlosti, tak s tím stejně nic neuděláte. Bezpečné je to proto, že to jezdí relativně pomalu."

Vše totiž pohání jen tříkoňový elektromotor v náboji zadního kola. Ještě se ale vraťme k bezpečnosti.

"Ta karosérie by měla fungovat jako nějaká skořepina. Takže když vám třeba někde upadne kolo nebo to někam napálíte, tak v té skořepině někam dokloužete a pak třeba spálíte."

Vzhledem k ceně auta se totiž nevyplatí nic opravovat.

"Myslíme si, že komerční úspěch by vozítko mohlo mít, protože se chceme dostat do sto tisíc. Základní myšlenka je, aby mělo levnou pořizovací hodnotu a levný provoz."

Teď auto ujede 50 kilometrů za dvacet pět korun. A že je vozítko moc pomalé? Kostruktér to vidí opačně. Po silnicích se jezdí moc rychle.

"Myslím si, že doba je moc uspěchaná, že by se mělo zvolnit. Má to dva kilowaty, když pojedete rychleji, tak bude větší spotřeba, a to nechci. Má to být lidové vozítko a to musí být za lidovou cenu a náklady,"

připomíná Milan Mildorf. Cesta k případné sériové výrobě je ale ještě dlouhá. Dvoumístná tříkolka zatím nebyla konstruována s ohledem na homologační předpisy a normy. Vzniká ve volném čase celého týmu.

 

Foto: František KrejzekFoto: František Krejzek Lidé z centra Bohumína se po dvou letech dočkali moderního sportoviště. Pět hektarů zpustlého a zarostlého areálu Rafinérského lesíka se za 17 milionů korun změnilo na místo zábavy a odpočinku. Jsou tam lanové prolézačky, houpačky, vyhlídková věž i houpací most. Hrát si sem přišla i Andrea Čánová.

Kdysi nevábná lokalita opět ožila. Do opraveného lesíku si chodí zasportovat a pobavit desítky dětí a dospělých a nešetří chválou.

"Myslím, že je super, že nám to tu postavili. Čím víc je toho tady pro děti, tím lépe. Děti jsou nadšené, je to báječná věc."

A děti dávají za pravdu. Líbí se jim například lanovka. A další maminka dodává, že je lesík hezky zrenovovaný. Ani nedoufala, že to bude tak hezké. U lanové dráhy je paní učitelka s dětmi z mateřské školy:

"Lanovka je úžasná, děti si sednou na takovou dřevěnou desku a jedou až na druhý konec. Moc se nám to tady líbí. Děti se vyřádí a vyběhají."

Z místa plného dětského křiku a jásání jdu kousek dál, do oázy klidu. Tady v oploceném areálu je ráj pro pejskaře. Jejich čtyřnozí přátelé se tady mohou proběhnout bez vodítka.

"Je to tady pěkné. Já bydlím kousek odsud a jsem tu podruhé. Je to nádherné, záleží na lidech, jak si to budou udržovat, protože je to nádhera."

Rafinérký lesík protínají stezky i běžecké dráhy, říká mi cestou Jitka Ptošková z bohumínské radnice.

"Právě procházíme loučku, která tu nově vznikla a má být určena pro opalování a rekraci. Je tu umístěno i pítko s pitnou vodou."

Rafinérský lesík si oblíbili i dospělí. Mohou tady cvičit na kladině, bradlech nebo hrát ping pong.