Toulky po regionech

Mrzne až praští a horská střediska se plní lyžaři. Ve Sportovním areálu Ještěd na ně teď dohlíží dva městští strážníci. Liberecký magistrát tak zareagoval na vzrůstající množství konfliktů a úrazů na sjezdovkách a nechal se inspirovat italskými karabiniéry. Na svah se vydala i zpravodajka Ivana Bernáthová, před kterou právě oba strážníci zabrzdili.

"Je to příjemná změna, ale snažíme se tady dělat to, co tady máme dělat. To znamená dbát na to, aby bylo dodržováno lyžařské desatero, aby docházelo co nejmíň k ohrožování zdraví lyžařů. Aby se tu mohli cítit bezpečně lidi s dětmi. Dále spolupracujeme s horskou službou a je to taky informační servis pro cizince. Jsme schopni poradit."

Foto: ČTK Tak to byla odpověď strážníka Lukáše Poruby, který ke mě právě dosvištěl z liberecké sjezdovky. Měl perfektní lyžařské vybavení. Přes bundu s odznakem městské policie si oblékl ještě reflexní vestičku. Za ním dojela Vlasta Pešková, která spolu s Lukášem ve skiareálu slouží. Nápad městské policie v Liberci, mimochodem v Česku slouží na sjezdovkách jako úplně první, chválí ředitel ještědského areálu Vít Pražák. Strážníci si totiž už pár desítek hodin před ostrým startem zkušebně odsloužili a šlo jim to dobře.

"My jsme velmi rádi, že je tady máme, protože nám ten provoz krásně zklidňují a hlavně nám pomáhají ve všech částech. V sobotu a v neděli, kdy je tady větší pohyb aut, nám pomáhají ráno na parkovištích, pak jdou na lyže. Funguje to."

Foto: ČTK Strážníci budou dohlížet i na to, zda mladiství nepijí u stánků alkohol nebo jestli se na sjezdovkách nepohybují opilí lyžaři nebo snowboardisté. Chtějí, aby se ti slušní sportovci cítili ve skiareálu bezpečně a ti to kvitují s povděkem.

"Je to dobře. S dětmi má člověk strach, když někdo jede agresivně a je vidět občas ošklivá srážka. - Lidi někdy jezdí bezohledně,"

řekli mi dva lyžaři, kteří přijeli na Ještěd z Plzně a z Prahy a dodali, že by podobnou službu uvítali i v dalších skiareálech. V řadě z nich jsou sice skipatroly, ale ty nemají takové pravomoci jako strážníci.

Foto: www.kralovstvi-zeleznic.cz Z bílého království se teď přesuneme do Království železnic. Jedná se o největší modelové kolejiště v Česku a vzniká v Praze na Smíchově. Je to úžasný miniaturní svět se vším všudy. Kromě vláčků, domků i krajiny tu můžete vidět i běžné výjevy ze života, na dvorku tu třeba suší prádlo. Původně bylo otevřeno prvních 115 metrů čtverečních kolejiště. To se každé tři měsíce rozrůstá. Království železnic se stane nejen největší modelovou železnicí nejen u nás, ale i ve střední a východní Evropě. Autoři ambiciózního projektu chtějí vybudovat kolejiště přes tisíc metrů čtverečních velké, dozvěděl se nad projíždějícími mašinkami Jan Herget.

Dominantou modelu jsou samozřejmě vlaky, kolej a nádraží. Nádech opravdovosti dodávají nádraží i budovy, krajina, jezdící auta a spousta drobných detailů. Kromě stávající expozice tří kolejišť přibyla první část modelu ČR.

Foto: www.kralovstvi-zeleznic.cz "Naše ambice už díky prostoru, který máme k dispozici, směřuje k vytvoření zmenšeného modelu ČR. Tento zmenšený model realizujeme po jednotlivých krajích. Právě v této chvíli otevíráme za účasti hejtmanky Kraj Ústecký, takže dalších 54 metrů čtverečních, o které rozšíříme expozici, která v celkové míře potom přesáhne tisíc metrů čtverečních. Ale to bude až v roce 2014."

Představil cíl projektu Matěj Horn. Jak podotýká Rudolf Pospíšil, pozorným návštěvníkům určitě neuniknou typické výjevy ze života v severních Čechách.

"Pokud jde o dominanty Ústeckého kraje, tak jsme se pokusili ztvárnit Střekov s jeho zříceninou hradu a zdymadlem, jakožto technickou památkou a potom jsou to jednotlivá nádraží."

Foto: www.kralovstvi-zeleznic.cz Já tady vidím ještě nějaké další zajímavosti a to třeba mostecký autodrom.

"Ten je nejen výraznou dominantou, ale bude funkční. Na tomto autodromu budou probíhat závody tracků."

A samozřejmě tu nemůže chybět severočeský důl.

"Je to téměř věrná maketa největšího povrchového dolu Bílina. Návštěvníci mohou vidět funkční model velkorypadla s pásovým dopravníkem."

Nahlédnout do zákulisí modelářské práce může každý, kdo do království železnic přijde. Názorně tak uvidí, jak z pomačkaných novin, polystyrenu a lepidla vzniká třeba krajina. Nebo kolik práce dá postavit budovu typické ústecké chemičky. Navíc pod modelem se skrývají kilometry kabelů, díky kterým všechno jezdí a svítí. Rudolf Pospíšil zmiňuje i další technické zajímavosti. Foto: www.kralovstvi-zeleznic.cz

"Na tomto kraji, což je zhruba 54 metrů čtverečních kolejiště, jsme použili více než 200 metrů kolejí, zároveň tu máme zhruba 150 staveb, bude nasazeno zhruba 2500 figurek, asi 200 semaforů, lampiček, návěstidel, autíček."

Na železniční modely se od července přišlo podívat přes 90 tisíc lidí. Kromě rodičů s dětmi jsou cílovou skupinou i školáci, kteří tu mohou názorně vidět důležité situace z dopravní výchovy. Pro ty bystřejší nachystali modeláři i několik dopravních přestupků. Třeba auto, které pojede na červenou nebo člověka, který chodí po kolejích tam, kde se to nemá.

Jan Kaplický Více co mají společného Rejnok, Radiovka či Chobotnice? Jsou to přezdívky návrhů staveb architekta Jana Kaplického, který před rokem zemřel. A jak se zdá, budoucnost těchto unikátních architektonických návrhů je nejistá. Přitom Kaplického projekty v zahraničí jsou nepřehlédnutelné. Bude některý z návrhů stát v Česku, o tom více Eva Rajlichová.

Lord´s Media Centre na londýnském kriketovém hřišti Dvě z Kaplického staveb zařadil před časem deník The Independent mezi nejvýznamnější moderní stavby. Kromě obchodního domu Selfridges, to je také novinářská tribuna na londýnském kriketovém stadionu Lord s, oceněná v roce 1999 prestižní Stirlingovou cenou. Budovu Národní knihovny na Letné Praha zatím stále odmítá. Osud Chobotnice tedy zůstává mlhavý. O něco jasněji se rýsuje budoucnost Rejnoka nebo-li elegantního koncertního a kongresového centra Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích. Na její zdárné dokončení bude prý dohlížet architektka Eva Jiřičná. Podle Antonína Kazila z Jihočeské společnosti přátel hudby je podstatné v tuto chvíli zdolat úřední bariéry. Oříškem zůstává ale financování. Postavit Rejnoka by stálo asi 2 miliardy korun.

'Rejnok' "Jsme na tom tak, že máme různé přísliby, i od EU, ale pokud nebudeme mít schválenou změnu územního plánu a vydané územní rozhodnutí, tak prakticky nemáme šanci se o těchto penězích s nikým oficiálně bavit."

Další z projektů by měl vyrůst nedaleko zámku Konopiště. Podle návrhu Jana Kaplického by tu měla stát vila a klub Volavka. I ten už si získal díky nezvyklé modravé otočné střeše s komínem jako stopkou jméno - Radiovka.

"Architekt Kaplický mi hned druhý den volal, že to tam zaslechl a ať si z toho nic nedělám. Ať lidi nechám, že to je typicky český,"

'Radiovka' říká Martina Holasová z developerské společnosti Resort Living. A kdy by měla být budova hotová?

"Náš harmonogram je, že do tří let bychom se mohli pohybovat v té poslední etapě."

Fenomenální architekt, který spolu se svým týmem uplatňoval ve svých návrzích poznatky z výzkumu vesmíru, leteckého a lodního průmyslu, tak ve své rodné zemi zatím zůstává podepsán jen pod jedinou realizovanou stavbou, rodinným domem na pražské Dobešce.

Stejně jako zůstaly po slavném architektu uznávané stavby, po slavné herečce zůstaly filmy, které baví diváky dodnes. Řeč je o Adině Mandlové. Mladá Boleslav si připomíná nedávné sté výročí narození své rodačky. V tamním muzeu je až do poloviny března otevřena výstava, ve které jsou originální plakáty a filmové prospekty z 30. a 40. let minulého století, tedy z hereččiny hvězdné éry. O Adině Mandlové bylo napsáno několik knih, ona sama vydala své paměti. Zářila třeba v komediích Kristián, Holka nebo kluk nebo Přítelkyně pana ministra. Na výstavu přišla Pavla Dluhoshová a objevila i kamarádku slavné herečky.

"Adina Mandlová byla výborná, já ji měla moc ráda a my jsme se docela přátelily. Ona se ke mě chovala moc hezky. Její přátelé jí říkali Titinka,"

tak vzpomíná na svou dávnou kolegyni a kamarádku někdejší prvorepubliková herečka, dnes téměř devadesátiletá vitální dáma Eva Geerová. Adinu má v paměti jako výjimečně krásnou, inteligentní ženu se smyslem pro humor. V dobách své slávy pletla hlavu mužům jako na běžícím pásu. Působila bezstarostně a lehce, ale byla taková doopravdy?

"Ona byla nešťastná. Několikrát se mi svěřila, že v noci vůbec nespí a že musí mít světlo, rozsvícenou lampičku, aby jí to pomohlo zaplašit stres."

Eva Geerová je přesvědčena, že Adina si nesla z dětství trauma, které navždy poznamenalo její vztah k opačnému pohlaví.

"Ona se totiž mstila všem mužům. Když přišel nějaký muž, tak ona si ho hned začala takovým ironickým způsobem dobírat. Vždycky ta debata byla velice ostrá a ti muži si na ni potom stěžovali. Ale já to chápu, byla jsem svědkem takových útoků na muže. Tady něco bylo."

Možná jsem chtěla od života něco jiného, než spousty milenců, kteří většinou za nic nestáli, svěřila se před koncem života Adina Mandlová. Ne, že bych teda já neznaboh a bezvěrec toužila být abatyší v klášteře, to tedy ne. Ale možná to byla všechno jen pomsta za jedno hnusný deštivý odpoledne, když jsem jako malá holka a k tomu ještě u nás doma musela dělat hnusný věci, napsala v dopise přítelkyni Lídě Baarové. Adina Mandlová měla tady svou 13. komnatu. Co v ní bylo už nikomu neprozradí. Podstatné jsou filmy, které po ní zůstaly a ty už přinesly a stále přinášejí radost mnoha generacím.

Ze křtu knihy, foto: www.mestovsetin.cz Nářky nad tím, že děti nečtou a baví je pouze počítač, určitě neplatí v jedné vsetínské škole. Žáci z tamního sídliště totiž napsali, ilustrovali a nyní také vydali knížku Jak parta ze Sychrova zachránila štěně. Jak zjistil Roman Verner, není to žádný přeslazený příběh.

Čtivé dialogy, které jak se říká, nešustí papírem. Napětí a detektivní zápletka, to je příběh pátrání po neznámém traviči psů mezi paneláky i ve valašské přírodě. 25 dnešních šesťáků dávalo dohromady své nápady pod vedením učitelky a spisovatelky Jaroslavy Ševčíkové.

"Ani jsem je nemusela extra povzbuzovat. Byl tu nápad, že když děti mají číst, měly by číst to, co chtějí. Příhody, které sami zažívají nebo po kterých touží."

Ze křtu knihy, foto: www.mestovsetin.cz Na literární hvězdy jsou malí spisovatelé docela skromní a skoupí na slovo. Jak se jim psaní líbilo?

"Já jsem si původně myslel, že to budou dělat jen ti, co budou chtít, ale pak jsme to psali všichni. Byla to celkem sranda."

Myslíte si, že to, co se v knize odehrálo, se mohlo stát i reálně?

"Ano, mohlo."

A jaký je to pocit napsat knížku?

"Docela dobrý."

Vilém Borůvka Zajímavé pátrání nabízí i nejstarší české muzeum, které vzniklo v roce 1814. Je to Slezské zemské muzeum v Opavě, které ochraňuje dva a půl milionu exponátů. Vydal se tam Martin Knitl a jak zjistil, depozitáře skrývají vědecké poklady. A najdou se tu i výjimeční zaměstnanci, například v preparátorské dílně.

Je to svět, který jinde neuvidíte. Vůně lepidel, barvy, vedle nich na kusu větve hroznýš, zažloutlé knihy hned za třemi chameleony a vzorně vyrovnanými sýkorkami. Jsem v preparátorské dílně, u živoucí legendy tohoto řemesla pana Viléma Borůvky, a ten mě začal zasvěcovat do tajů své profese.

"Zvláště tady u preparace obojživelníků a plazů se používá umělá pryskyřice, olejové barvy a různé laky. U preparace obratlovců se používá také polyuretan, to je pěna, která se používá i ve stavebnictví."

Vilém Borůvka Jenom na Slovensku spočítali, že pro muzea pan Borůvka vypreparoval neuvěřitelných deset tisíc zvířat. Pod jeho rukama vznikli sloni, losi, ale i třeba stovky malých rejsků. A tím se už dostáváme ke klenotům opavského muzea. Pan Borůvka je jediným člověkem u nás, který zachraňuje staré a poškozené preparáty.

"Měl jsem tady asi padesát praktikantů, použitelní jsou tři čtyři."

Ale postupme si do oddělení přírodních věd, kde jsem našel entomologa Jindřicha Roháčka. Ve vzorně uspořádaných šuplících je tady doslova vědecký zlatý důl.

"Máme tady třeba tesaříka z Vietnamu. Byl popsán někde v Indočíně a druhý exemplář chytil pan Borůvka. Takže v Evropě ho taky asi nikdo nemá. Z 20.let tady máme velké série goliášů jako největších zlatohlávků."

Jeden z opavských meteoritů, foto: Luděk Wünsch (www.szmo.cz) Dokonce jsou tady exponáty, které našli dávní obyvatelé Opavy v pravěku. Jsou to tzv. opavské meteority.

"Byly opálené ohněm, takže se předpokládá, že je měli v rukou už ti naši předkové někdy v době kamenné. Zřejmě se je pokoušeli tavit."

V části věnované přírodním vědám je 1 300 000 více či méně historických cenností. Slezské zemské muzeum v Opavě je v celkovém počtu exponátů třetím největším v republice.

I v těchto Toulkách po regionech zavítáme do znovuzrozeného kostela. Dnes se vypravíme na Chomutovsko. Nedaleko silnice, která spojuje Karlovy Vary a Prahu leží obec Libyně a v ní stojí kostel sv. Jiljí. Jak to s jeho obnovou vypadá, o to se zajímal autor seriálu o znovuzrozených kostelech Petr Vaďura.

Kostel sv. Jiljí v Libyni, foto: Lucie Haschková První zmínka o Libyni pochází z roku 1338. Tehdy je vzpomínán kostel sv. Jiljí. Na webových stránkách turistika.cz je uváděn jako zničený. Ovšem když se do maličké vesničky nedaleko Lubence podíváte, žádný zničený kostel nenajdete. Před kostelem čeká pan Richard Kanta. Pane Kanto jak je to tedy s tím zničeným kostelem?

"Kostel byl zničený ještě před třemi roky, ale dneska už střechu má. Zajištěnou má i statiku a teď nám dělají žebra v bresbytáři, takže z nejhoršího už jsme venku."

Jak došlo k tomu, že se kostel začal opravovat?

"Jednou jsme sem přivedli památkářku a ta byla nadšená kostelem i rozhlednou, která je nad ním, řekla, že to musíme zachránit. Tak jsme založili sdružení a od té doby se na tom podílíme."

Když říkáte my, tak myslíte sebe a svou manželku?

"Sebe, manželku a ještě spoustu dalších lidí."

A už vstupujeme dovnitř. V kostele se pracuje, všude je tady nářadí. V rohu kostelní lodi je taková stříška, to je asi stříška z kazatelny, jediný pozůstatek z inventáře.

"Je to jediný pozůstatek, plus ještě támhle ve šrotišti máme ještě kliku od varhan. Torzo střechy nám sfouknul orkán Kyrill. Od té doby neměl kostel střechu ani strop, ten už byl shnilý."

Vy jste tedy udělali novou střechu a teď už se pracuje v presbytáři na gotických klenbách.

Kostel sv. Jiljí v Libyni, foto: Lucie Haschková "Dělníci doplňují žebroví. Chyběly zhruba tři metry, což jsou asi 4 žebra a středová klenba z poloviny. Polovina původního kamene tam zůstala, díky tomu to nespadlo celé."

Jak je možné, že se ten kostel dostal do tak špatného stavu?

"Nejdřív tady nebyli věřící, přestali se tady dělat bohoslužby, pak se sem někdo vlámal. Zůstalo to otevřené a pak kdo co mohl, tak si odnesl."

Jaký mají zájem místní obyvatelé o opravu kostela?

"Minimálně sousedi nám ho hlídají, aby nám tady někdo něco nevykradl."

Uvažujete už o tom, co bude s kostelem dál, až ho opravíte?

"Naše představa je, že by tu bylo muzeum vitrážnického řemesla a pak různé artefakty, co jsme tu nasbírali."

Vy sám vyrábíte vitráže, plánujete, že je umístíte i do oken?

"Gotický presbytář bude zachovaný v gotice, okna jsou zatím zazděná. Ty se doplní vitřážemi v gotickém stylu. Loď, která už je po mnoha přestavbách a moc se z ní nezachovalo, tak tam by byl přehled vitráží od renesance přes baroko až po nějaké současné styly."

Myslíte, že by ten kostel mohl sloužit i duchovně?

"Je odsvěcený, neplánujeme, že by se tu nějaké bohoslužby dělaly, ale není to problém."