Sport "Zlatý" den manželů Zátopkových

Dana Zátopková K velkému "zlatému" dni manželů Zátopkových nemuselo vůbec dojít. "Měli jsme nadaného kamaráda v Dukle, kterým byl běžec Standa Jungwirth. Mladý a pracovitý kluk, jenž měl ovšem jeden kádrový šrám, neboť jeho tatínek byl zavřený za nějaké politické delikty. Už rok dopředu se začalo špitat, že neodjede, ale Emil řekl, že si přeje, aby odjel a varoval tehdy, že jinak nepojede ani on," uvedla Dana Zátopková. Emil Zátopek na svých slovech trval, a když už měla výprava odlétat do Helsinek a zjistil, že Standa Jungwirth ani v jednom ze dvou letadel není, tak řekl, že také nikam nejede. Vše ale nakonec dobře dopadlo. "Emil si stále trval na svém. Nakonec si ho zavolali na ministerstvo, s kyselým ksichtem dali letenku oběma a oni za tři dny po nás přiletěli do Helsinek." Na jejich následný "zlatý" den Dana Zátopková vzpomíná dodnes:

Emil Zátopek na olympiádě v roce 1952, zdroj: http://urheilumuseo.fi "Nakonec to všechno dopadlo víc než dobře, musím říct, že úplně na výtečně, protože Emil desítku vyhrál suverénně, a pak se mělo běžet pět kilometrů. Tam už si nebyl tak jistý, protože už tam bylo plno 'těch mladých vlčáků', jak on říkal, kteří také měli zájem o zlatou medaili. Já jsem měla oštěp přesně v ten samý čas, jako se běžela ta pětka. A tak jsem lamentovala já, protože jsem věděla, že to bude takový nervák, lidé budou řvát a já se budu pořád dívat, jak na tom Emil je, a nebudu mít čas se soustředit na svoji disciplínu. No ale stejně jsem tam byla vedlejší osoba, protože Emil tam zářil tak silně, že já jsem v té záři vůbec nebyla vidět. Takže málo kdo si všiml, že Emil tam má také manželku, která hází oštěpem. A navíc já už jsem v té době nebyla špatná. Já už jsem byla ve světových tabulkách na čtvrtém místě a moje takové tajné přání bylo, abych urvala Ruskám alespoň jednu medaili. Věděla jsem na víc asi nemám, tak alespoň tu bronzovou. Nakonec to vyšlo dobře, protože Finové, kteří měli oblíbené disciplíny právě dlouhé tratě a oštěp, ve kterých vyhráli spoustu olympijských medailí, to řešili tak, že odsunuli oštěp žen na později, a já jsem si zalezla do šatny, abych se nevzrušovala. A jenom jsem poslouchala, jestli podle toho řevu poznám, zda vyhrál Emil, nebo ne. To jsem ale nepoznala. Když to ztichlo, tak jsem vylezla a na chodbě jsem potkala sovětského trenéra Romanova a zeptala jsem se ho, kdo vyhrál pětku. A on na mě hleděl, jako když jsem spadla z nebe, protože nedovedl pochopit, že já, jeho žena, jsem se na to nešla podívat. Ale nás už také volali na start na stadion a ve dveřích jsme se zrovna potkali, když odváděli hochy, co stáli na stupních vítězů. Já jsem říkala: Jé, tys vyhrál? To je úžasné. Já ti blahopřeju. A půjč mi tu medaili pro štěstí. Ťopek mi ji půjčil, strčila jsem ji do tašky a mašírovala jsem s ostatními oštěpařkami. A měla jsem tak strašnou radost, že to tak dobře dopadlo, že jsem hned prvním hodem dosáhla přes padesát metrů! Olympijský rekord! Tehdy se házelo dřevěnými oštěpy. A vyhrála jsem také zlatou medaili. To si pak teprve lidé všimli, že tam su vlastně jako žena Emila Zátopka a že hážu oštěpem. Říkali: Je to možné? Tady už se hraje potřetí ta hymna a my ji už budeme umět nazpaměť! Pak ji museli poslouchat ještě jednou, když Emil vyhrál maratón. To i vrátný potom říkal, že to snad není možné, že už počtvrté se hraje československá hymna. Byl to opravdu takový krásný hattrick, který se nám povedl. Emila, protože nemohl vydržet na stadióně, jak se na něj vrhali autogramoví sběratelé, odvezli do Otaniemi, takže teď zase on neviděl, jak já jsem házela. Když jsme se vrátili do Otaniemi na naši ubytovnu, tak čekal u autobusu, a na to nikdy nezapomenu, jak na mně hleděl, jako na nějaký objev. Zeptal se: Tos vyhrála taky? Já říkám: Taky. A on na to: No tak dobře, je to fajn, žes vyhrála. Tam mi, prosím tě, tu moji medaili teď vrať, když už máš svoji, jo. A stejně si myslím, že jsem na tom měl taky zásluhu, na té tvé medaili. Tys z radosti, že jsem vyhrál pětku, také hodila. To neměl dělat, protože samozřejmě chtiví novináři se hned chytnou každého slova. A také hned začali rozšiřovat, že Emil Zátopek vyhrál tři medaile, a kromě toho tam měl ženu, která také vyhrála jednu medaili v oštěpu, a že jsem vyhrála z radosti nad jeho vítězstvím. Ono je to vlastně jedno, ale byla to úžasná výhra. My jsme byli velice šťastní a dlouho jsme tomu nemohli vůbec věřit, že se to skutečně stalo. Kdyby se nám to stalo ještě někdy, tak bychom byli ještě raději."

Dana Zátopková na olympiádě v roce 1952, zdroj: http://urheilumuseo.fi Vůbec poprvé byla Dana Zátopková na olympiádě v roce 1948 v Londýně:

"Já jsem těsně předtím nějak hodila limit, který byl určený našim svazem na olympiádu. Pokládala jsem se ale ještě tehdy za házenkářku, protože jsem hrála házenou celou válku, sedm let. Ještě jsem se nepokládala za atletku. Myslela jsem si, že je to spíše náhoda, že jsem se na tu olympiádu probojovala. Musím ale říct, že to pak ovlivnilo celý můj život, protože to, co jsem tam uviděla jako taková obyčejná venkovská holka z Moravy, že jsem se naráz dostala na takovou krásu, jako je Londýn, viděla jsem, jak vypadá Big Ben, Buckinghamský palác a Westminsterská katedrála, to byla nádhera. Já jsem si tam připadala jako úplně v pohádce. Co mně hlavně nadchlo, byl fakt, že ta olympiáda je. Že je to tak krásná událost, kterou lidé, i když jsou schopni vymýšlet všelijaké blbiny, byli schopni vymyslet a po staletích zase vyhrabat a uskutečňovat znovu, udělat z toho takovou akci, která je krásná, lidská, pro lidi opravdu strašně přitažlivá. Musím říct, že od té doby jsem byla nadšená pro olympijské hnutí, protože je to opravdu velký sportovní svátek. Člověk je šťastný, že se toho může nějak zúčastnit. Je v tom kus lidského štěstí, že se třeba po čtyřech letech nejlepší sportovci světa mohou sejít a mohou spolu závodit. A je to jedno, jestli je černý, nebo bílý. Tam to přátelství prostě kvete mezi lidem tak, jak by mělo kvést všude."