Stanislav Havlíček: Na dobu relaxace jsem si do Afriky přivezl kytaru a před svojí tukulou jsem zasadil rajčata

Farmaceut Stanislav Havlíček strávil půl roku na misi Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu. Lékaři bez hranic jsou mezinárodní neziskovou organizací, která se zaměřuje na poskytování zdravotní péče obětem přírodních katastrof, válečných konfliktů a epidemií. Působí ale i v oblastech, kde je nedostatečná nebo prakticky nedostupná zdravotní péče. Zajímalo mě, jaké to na takové misi je, jak se tam člověk cítí, odtržený od svého prostředí, od rodiny i přátel, v náročných podmínkách a mnohdy extrémních situacích, do kterých se dostává. Oslovila jsem proto Stanislava Havlíčka už pár dnů po jeho návratu do Česka. Rozhovor jsme natočili jen dva týdny poté, co se vrátil domů. Jeho zážitky byly tedy velmi čerstvé. A jeho poutavé vyprávění si teď můžete poslechnout i vy.

Stanislav Havlíček, foto: Kristýna MakováStanislav Havlíček, foto: Kristýna Maková Ráda bych ještě dodala, že se Stanislavem se známe už několik let, protože jsme se setkali jako spolužáci na vysoké škole. Tím bych chtěla osvětlit fakt, že si v rozhovoru tykáme.

Jak tě napadlo přidat se k Lékařům bez hranic a odjet na misi jako farmaceut?

Paradoxně v rozporu s názvem, Lékaři bez hranic nejsou jen lékaři, ale i lékárníci. A zhruba polovina profesí jsou úplní nezdravotníci, protože pro projekty jsou potřeba logistici, profese, které se starají o zabezpečení projektu a o nastavení režimu zásobování. Potřebujeme elektrikáře i stavebníky. Těch profesí je potřeba celá řada a farmaceut je jen jedním z mnoha.

Mě to napadlo už v roce 2007, když Lékaři bez hranic zřizovali pobočku v České republice. Jenom to chvilku trvalo.

Chvilku trvalo to zrealizovat tobě? Nebo je výběr lidí, kteří se do projektů zapojují, tak náročný?

To ne, vlastní proces je vcelku srozumitelně popsán na webových stránkách české kanceláře Lékařů bez hranic. V zásadě to trvá několik měsíců, několik málo měsíců od prvního informačního večera, přes vstupní pohovor, eventuálně další pohovor ve Vídni, kam regionálně spadáme. Pak už je to otázka jenom ochoty a nabídky daného projektu. Já jsem měl před deseti lety malé děti, a musel jsem si tak chvilku počkat.

Můžeš si vybrat, kam chceš jet? Nebo máš od Lékařů bez hranic přiděleno, na jaké konkrétní místo máš jet?

Ono to funguje trochu jinak. Dostanu nabídku tam, kde je zrovna volno. A můžu ji odmítnout. Nemůžu si tedy vybrat z toho, co je aktuálně volné. Dostanu jen jednu nabídku a rozhodnu se, jestli ji přijmu, nebo ne.

Dostal jsi víc nabídek? Nebo jsi přijal hned tu první?

Přijal jsem hned tu první.

Líbila se ti možnost jet pracovat do Jižního Súdánu?

Já jsem nikdy předtím v Africe nebyl, takže to pro mě byla taková výzva na druhou.

Foto: Tomáš Šebek Foto: Tomáš Šebek Jaké to bylo?

Bylo tam teplo.

Splnilo to tvá očekávání?

Určitě. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání. Vlastně jsem si ani nic nepředstavoval, nic jsem neočekával. Věděl jsem, že to není jednoduché, že toho komfortu, na který jsme zvyklí tady, v Africe jen těžko dosáhneme. A tím nemyslím jenom komfort osobního života nebo soukromí, ale třeba i komfort té vlastní práce. Tady ovšem musím říct, že to mě velmi mile překvapilo, protože standard, kterým se poskytuje lékárenská i zdravotní péče je tam velmi vysoký.

Předpokládám, že když tam člověk přijede, nemá moc času se rozkoukávat a hned ho zapojí do procesu. Bylo to tak i v tvém případě?

To ano, přijel jsem a měl jsem zhruba pět dní nebo čtyři dny na tzv. předání role. Přede mnou tam byl jiný lékárník. Můj předchůdce byl z Pákistánu. Měli jsme tedy zhruba čtyři dny – tři pracovní dny a jeden víkend – na to, abych do toho nějak nenásilně vplul. I když na první misi je těch informací spousta a celá řada věcí na mě „padala“ až později. Není to ale tak, že bych odsud odjel nepolíbený.

Jsou tam nějaké tréninkové týdny. Jeden týden předtím jsem strávil na školení, takovém kontextovém, kde se neřešila jenom ta lékárnická stránka, kde jsme řešili i obecně kulturní rozdíly, bezpečnostní riziko a všechna pravidla pro fungování na misi. A jeden nebo dva dny před odjezdem jsem strávil ještě na tzv. briefingu, kde šlo o uvedení do kontextu toho daného konkrétního jednoho projektu. Vstup není jako skočit do hluboké vody, je to trochu rozfázované.

Bezpečnost pracovníků na zahraničních misích je obrovské téma, už kvůli jejich vlastní bezpečnosti a životům, ale nejen tomu, týká se to i celých projektů jako takových. Abych to uvedla do kontextu. Před časem jsem mluvila s někým, kdo mi vysvětlovat, že ve chvíli, kdy se objeví nějaké velké bezpečnostní riziko, nebo je někdo ohrožen na životě, tak do doby, než se to místo opět zabezpečí, stopnou se na místě aktivity dané organizace. Byli jste připravování i na něco takového?

Foto: Tomáš ŠebekFoto: Tomáš Šebek To určitě platí, je ovšem potřeba rozlišit individuální riziko v okamžiku, kdy je někdo zraněný, má úraz tak, jak se to stane běžně i doma. A může se stát prakticky cokoliv. To se samozřejmě řeší individuálně. První pomoc, konkrétně ve zdravotnickém zařízení, je určitě poskytnuta na místě. Řeší se to tak jako na standardní dovolené, co nejrychlejším transportem do adekvátního zdravotnického zařízení, protože třeba v naší konkrétní nemocnici byla chirurgie, uvádím to jako příklad, jenom ta základní. I když tam se mnou byl Tomáš Šebek, a na místě dokonce byla jedna operace hlavy, a to vůbec první na tom místě. Obecně se ovšem řešily především zlomeniny a abscesy. V případě nějakého závažného zranění nebo srdeční příhody, mozkové příhody by určitě došlo v tom individuálním případě k transportu do nejbližší nemocnice, která je na tento typ onemocnění zařízena lépe nebo v odpovídajícím standardu tak, jak jsme my v Evropě zvyklí.

A co se týče toho objektivního rizika pro všechny, samozřejmě existují evakuační plány, evakuační strategie. Když jsem byl v projektu necelý týden, měli jsme první, řekněme, ostrý trénink na evakuační strategii. S tím se počítá, je třeba na to být připraven, nejen teoreticky, ale konkrétně v našem projektu jsme měli i dvě praktické přípravy.

Setkal ses potom na místě, kdes působil, s bezpečnostními riziky, která bylo potřeba řešit?

>Osobně ne, protože Agok je na rozhraní Jižního a Severního Súdánu. Je to v tzv. speciální správní oblasti, která je pod kontrolou modrých přileb [pozn. red. neformální označení Mírových sil OSN], a nejsou v té oblasti povoleny žádné intervence z jednotlivých států. Prakticky to tedy bylo nejbezpečnější místo v Jižním Súdánu.

Možná ne každý je obeznámen se situací v Jižním Súdánu a s důvodem, proč tam působí právě Lékaři bez hranic.

Jižní Súdán je nejmladším státem na zemi. Po dlouhé válce z konce 70. let minulého století, kdy tam bylo několik občanských válek, došlo k odtržení a vyhlášení nezávislosti Jižního Súdánu.

Foto: archiv Stanislava HavlíčkaFoto: archiv Stanislava Havlíčka V roce 2011 byl Jižní Súdán uznán jako samostatný stát. Pořád je to ale relativně mladý stát a má samozřejmě své problémy. A vzhledem k té dlouhé době válečných aktivit nejen před vyhlášenou nezávislostí, ale i v současné době, je tam velká spousta vysídlených, tzn. těch, kteří jsou mimo stát a patří do něj, nebo tzv. vnitřně vysídlených, tedy těch, kteří kvůli konfliktům utíkají do jiné oblasti stejného státu.

Pro ty lidi je to obrovská zátěž, protože museli opustit svoje domovy, nemůžou si nic vypěstovat, nemohli si s sebou vzít své živobytí, svou živnost. Nemají prakticky rozvinutý žádný průmysl, ani služby. Lékaři bez hranic jsou konec konců v Jižním Súdánu třetím největším zaměstnavatelem v zemi, protože projekt tam není jeden, je jich celá řada. A vzhledem k tomu vývoji tam není zdravotní péče bez nevládních organizací poskytována prakticky vůbec.

Říkal jsi, žes by v místě, které se jmenuje oblasti Agok. Je to tak?

To město nebo městečko se jmenuje Agok a leží ve speciální správní oblasti Abyei, což je sever Jižního Súdánu.

V čem přesně tam práce Lékařů bez hranic spočívá? V čem spočívala tvoje práce?

Já jsem byl v nemocnici. Můžeme si ji představit jako menší okresní nemocnici tak, jak ji známe u nás, takže oddělení interní, oddělení chirurgické, porodnice, klinika infekčních chorob a výživové centrum, protože jedna z velkých zdravotních potíží v té oblasti je malárie v období dešťů a podvýživa v období sucha. Byl jsem tam v období sucha, takže končila zrovna ta malarická etapa a začínala etapa intenzivní výživy.

Foto: Tomáš ŠebekFoto: Tomáš Šebek V nemocnici je zhruba 160 lůžek, ale běžně jsme mívali ke dvě stům pacientů, takže se nemocnice rozšiřovala nebo jsme využívali dočasná lůžka ve stanech. Ne všichni pacienti tedy byli v budovách, která tam byly původně postaveny. A já jsem pro nemocnici spolu se svým lékárnickým týmem zajišťoval zásobování léčivy.

Řekla bych, že asi úplně na všechno, co se na takových misích může dít, člověka ani teoreticky, ani prakticky nepřipraví sebelepší breifingy. Co tě na tom místě nejvíc zaskočilo? Nebo naopak příjemně překvapilo?

Nemůžu říct, že jsem byl zaskočený, protože jsem každé léto od mládí strávil v nějakém dětském táboře, ať už jako dítě nebo jako vedoucí. A ten projekt byl, a teď já to řeknu s nadsázkou, ale asi je to ale nejlépe pochopitelné, jak já jsem si to sám v sobě přeložil, to byl velká dětský tábor, kde byla celotáborová hra na nemocnici. Ale tahle hra měla skutečně přísná pravidla a seriózní dopady.

V zásadě si to tak ale můžeme představit, protože my jsme bydleli v nemocnici, každý měl svoji vlastní chatičku a měli jsme svoji jídelnu. Do nemocnice jsme chodili pracovat a plnit ty úkoly, které se běžně dělají na dětských táborech. A řekněme, že to rozložení toho objektu nebo celého toho projektu prakticky kopíruje nějaký dětský tábor. A říkám to záměrně takhle s nadsázkou, ale pro nejsnazší pochopení je to asi nejjednodušší varianta.

A já měl za úkol prostě zásobovat nemocnici a zařídit, aby z hlavního města Jižního Súdánu, kam Lékaři bez hranic posílají zásoby, chodily pravidelně léky, které jsme zrovna potřebovali. A taky abych pro toho svého nástupce, který přišel za půl roku po mně, který je tam teď, zajistil, co bylo třeba. Já jsem v lednu objednal, aby v červenci přišly zásoby na další půlrok. Zhruba tak se to dá shrnout nejjednodušším způsobem.

Měl jsi při té vší práci, které musel být plný den, nedovedu si moc představit prostor na odpočinek v takovémhle provozu, i možnost se někam podívat nebo si opravdu odpočinout?

Foto: Tomáš ŠebekFoto: Tomáš Šebek Já jsem byl na šestiměsíčním projektu. Moje mise trvala 6 měsíců. A protože u Lékařů bez hranic se všechno řeší pomocí protokolů, existuje tedy protokol i na odpočinek, na ten dlouhodobější. Po třech měsících je povinná dovolená. Byl jsem se podívat na 10 dní na Komorských ostrovech.

Samozřejmě, že je čas na odpočinek i v průběhu. Není to práce od nevidím do nevidím, což je mimochodem v Africe o dost kratší, protože je to přesně 12 hodin. Ale standardní pracovní doba je od osmi do pěti, přičemž víme, že někdy kolem sedmé už je tma, nebo se stmívá. A volná neděle. I když pro farmaceuta to úplně neplatí, protože já jsem tam byl sám. Takže i požadavky z nemocnice, když jsme špatně zásobovali ve všední dny, jsme museli řešit v neděli. Ale to se samozřejmě časem zlepšilo, a pak už to bylo prima.

Na dobu relaxace jsem si do Afriky přivezl kytaru. A před tou svojí tukulou, což je ta hliněná chatička, jsem zasadil rajčata. Měl jsem tam takovou zahrádku, takže jsem si to české zahrádkaření přivezl do Afriky.

Z africké mise jsi psal blog. Zaznamenával jsi tam hodně zajímavé věci z místního dění. Pro posluchače, kteří tvůj blog zatím nečetli, mohl bys říct, co ti stálo za to zaznamenávat? Nebo eventuálně zmínit nějaký příběh ilustrující tvůj pobyt v Agoku?

Těch příběhů jsem napsal zatím necelých 50 a v hlavě mi leží zhruba 10 nebo 15 zatím nenapsaných, protože návrat byl trochu hektičtější, než jsem si myslel. Říkal jsem si, že po 14 dnech v Čechách už budu mít celou sérii dopsanou a možná že z toho někdy v budoucnu vznikne i knižní podoba. Několik příběhů je ale dostupných na mém blogu na internetu.

Tím prvním příběhem, který způsobil, že jsem tomu nakonec věnoval tolik času, byl příběh, který jsem pojmenoval „Zázrak zrození“. Je o tom, že když jsem tam přijel, tak se tam čerstvě narodila holčička císařským řezem. A teprve při té sekci, při císařském řezu, zjistili chirurgové, že jde o mimoděložní těhotenství. A když se podíváme do statistik, mimoděložní těhotenství je zhruba jedno ku 10 000 těhotenství. A jenom zázrakem jde to miminko donosit. A prakticky nemá šanci se narodit bez chirurga.

A to já považuju za zázrak, že se něco takového povedlo v místě jako je Agok. Tak to byl ten první impuls. Pak jsem měl samozřejmě i takové humorně napsané smutné příběhy, například když mě samotného poštípaly včely, takže jsem během půl hodiny dostal 13 žihadel.

Příběhů byla spousta. Nechtěl jsem psát jenom o té práci. Zajímali mě i lidé a kultura, se kterou jsem neměl žádnou předchozí zkušenost. Psal jsem tedy příběhy i lidí tam a zaznamenával nějakou jejich vlastní mytologii nebo to, co mi vyprávěli. Měl jsem v týmu osm lidí v lékárně, z toho tři přímo v mé kanceláři, respektive v té hlavní lékárně. Jejich vyprávění pro mě bylo moc zajímavé a napadlo mě, že by to mohlo zajímat i lidi doma.

No, evidentně zajímalo, podle toho, jak byl tvůj blog komentovaný a úspěšný. Říkal jsi mi také o unikátní operaci mozku, která tam proběhla. Jak se vůbec něco takového může v podmínkách, jaké na místě panovaly, povést?

Foto: nesimo, Wikimedia Commons, License CC BY-SA 3.0Foto: nesimo, Wikimedia Commons, License CC BY-SA 3.0 Nejsem úplně kompetentní o tom vyprávět z chirurgického hlediska, to vcelku zdařile popsal Tomáš Šebek. Ale mohlo se to povést jenom proto, že když přijel na misi, jedna z jeho prvních cest vedla samozřejmě za mnou do lékárny. Byli jsme tam jediní dva Češi. Ptal se mě, jestli máme k dispozici set chirurgických nástrojů na otevření lebky, trepanační set.

Neměli jsme, já jsem ale zapátral a našel jsem jeden, který byl v centrálním skladu v hlavním městě. Zhruba za čtyři týdny nám ho doručili a za další zhruba týden nebo dva se objevil první pacient, který ho potřeboval. Já jsem pak trochu v nadsázce říkal, že se v tom místě dějí zázraky na počkání, respektive nemožné na počkání, zázraky do tří dnů.

Místní Agoku nebo projektu Lékařů bez hranic v Agoku trochu s nadsázkou přezdívají „Agok Paradise“ neboli „Ráj Agok“. Já jsem na tom postavil právě tu argumentaci, že v ráji se všechno plní hned nebo nejpozději do tří dnů. A tohle se přesně stalo tak, jak říkám. Jeden týden přišel set a druhý týden se objevil pacient, pro kterého byl potřeba.

Znají tam nějaké Čechy? Třeba sportovce nebo umělce…

Znají Petra Čecha, protože všichni kluci koukají na fotbal. Tenhle příběh se vlastně pojí i s tou elektřinou, o které jsme mluvili. Fotbalové přenosy. Když jsem tam byl já, probíhala africká kvalifikace na mistrovství světa. Večery na trhu probíhaly, jako by šli kluci do kina. Někde tam byla jedna televize. Sestavil se tam amfiteátr z plastových židlí. Každý zaplatil pět jihosúdánských liber a mohl se dívat na přenos zápasu. Kluci žijí fotbalem a znají fotbalisty.

Mám ještě jednu humornou příhodu, když mě na letišti potkali kluci, kteří tam pomáhají nosit kufry. Ptali se mě, odkud jsem. Řekl jsem jim, že jsem z Čech. Ptali se mě, co to je. Řekl jsem jim, že je to země v Evropě. Druhá otázka hned byla: „Hrajete fotbal?“ Odpověděl jsem jim, že ano: „Toho byste mohli znát, náš Petr Čech hraje v Anglii.“ A jeden z nich řekl: „Znám. Znám. A on už má svoji vlastní zemi? Tak to je super!“ Takže zhruba takhle to chodí.