Speciál Sochy a obrazy hrály důležitou roli při velikonočních bohoslužbách ve středověku

09-04-2012 08:00 | Zdeňka Kuchyňová

O Velikonocích se říká, že jsou svátky jara. O těch letošních to moc neplatí. A tak místo do přírody se lidé mohou vydat například na výstavu do Strahovského kláštera. Jmenuje se Velikonoční oběti chvála, a pořadatelé si do názvu vypůjčili úvodní slova velikonoční liturgické písně zpívané k oslavě Kristovy oběti na kříži a jeho zmrtvýchvstání. Přenesme se nyní do středověku a poznejme, jak vypadala velikonoční bohoslužba a jakou roli v ní hrála výtvarná díla té doby.

Stáhnout: MP3

Výstava Victimae Paschali laudes, foto: Arcidiecézní muzeum OlomoucVýstava Victimae Paschali laudes, foto: Arcidiecézní muzeum Olomouc Už při vstupu upoutá velký zlacený obraz Madony s Ježíškem, kterého klove do prstu ptáček. Jak uvedla má průvodkyně výstavou Michaela Ottová z Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obraz je jakýmsi prologem výstavy.

"Obraz je řazen do blízkosti tvorby mistra Vyšebrodského oltáře a pochází z konce první poloviny 14. století. Je to nádherná malba. Zobrazuje polopostavu Panny Marie s Ježíškem. Navíc to dítě je v její náruči velmi nepokojné. Je nahé, má jenom průsvitnou roušku, kterou má zavinutou kolem beder. Je tu zobrazen ptáček, stehlík, který štípe Ježíška do palce"

Proč? Jakou to má symboliku?

Korunování Krista trnímKorunování Krista trním "Ta symbolika je právě pašijová, je to předobraz utrpení Ježíše Krista na kříži. Podle legendy se ve středověku mělo za to, že když byl Spasitel veden na Kalvárii, tak vytrhl stehlík trn z trnové koruny, který byl zapíchnutý do Kristova čela. A ta vytrysklá kapka krve skápla na stehlíka a zabarvila mu hlavičku do červena. Jsou samozřejmě ještě jiné legendy, už z antiky, které ukazují možnost spojení stehlíka se symbolikou oběti Krista na kříži. Pro nás je to prolog výstavy, jednak je to krásný obraz a zároveň má pašijový náboj, protože tím to vše začíná."

Pašije jsou vlastně vyprávěním o smrti a utrpení Ježíše Krista. Utrpení znamená i latinské slovo passio. Biblický příběh obvykle začíná modlitbou Ježíše v Getsemanské zahradě, následuje zatčení po Jidášově zradě, soud před židovskou veleradou, předvolání před Heroda, soud u Piláta, bičování, odsouzení k ukřižování, Ježíšova smrt. Výstava na Strahově přibližuje celý příběh - celé velikonočního tajemství Kristovy oběti i jeho zmrtvýchvstání. A to vše prostřednictvím unikátních soch a obrazů, které se používaly při velikonočních bohoslužbách a procesích. Prožijme tedy jejich prostřednictvím velikonoční příběh.

Kristus na oslíku z NetolicKristus na oslíku z Netolic "Stojíme na počátku výstavy v momentě Květné neděle, pro ni tu máme exponát Krista na oslátku. Je to jediná barokní socha na výstavě, jinak máme všechny středověké. Kristus na oslíku je umístěn na vozíku opatřeném čtyřmi koly. Pohybovalo se s ním během procesí na Květnou neděli. Je to typově nejstarší pohyblivá socha, o jejíž existenci víme už z 11. a 12. století. My máme archivní doklady o používání této sochy Krista na oslátku i z našeho českého prostředí, ale z období středověku se nám žádná taková socha nedochovala. My jenom víme o jejich ničení. Máme v Česku zachovány pouze dva příklady - barokní a ten, který tu vidíte. Pochází z druhé půlky 17. století z Netolic u Prachatic. My jsme hrozně rádi, protože ta socha je velmi zajímavá. Nejenom pro dětského návštěvníka, symbolicky vjezdem Krista do Jeruzaléma otevírá celou tu velikonoční dobu."

Květná neděle se slaví už od sedmého století. Je také poslední nedělí čtyřicetidenního půstu. Podle tradice v tento den vítal Ježíše lid palmovými větvemi. Další pozoruhodná středověká díla na výstavě prezentuje Zelený čtvrtek. Mimochodem tento název byl převzat z němčiny zkomolením původního názru Greindonnerstag /lkavý čtvrtek/ na Gründonnerstag. O Zeleném čtvrtku se při liturgii naposledy rozezní kostelní zvony a utichají až do velikonoční vigilie. Večerní mše v kostelech připomínají Poslední večeři Ježíše Krista a jeho odchod do Getsemanské zahrady.

"Na Zelený čtvrtek si připomínáme Kristovu poslední večeři, kdy proběhlo ustanovení svátosti oltářní. Tento moment přípravy na Kristovu oběť na kříži nám zde symbolizuje pozdně gotický reliéf z Třebenic, zobrazující Krista mezi dvanácti apoštoly v momentě hodování kolem stolu. Tenhle reliéf je specifický motivem Krista, který podává sousto Jidášovi do úst, což je velmi zajímavé a je to interpretováno jako moment označení zrádce, který bude tím symbolickým nástrojem Kristovy oběti na kříži. Před zajetím Krista se Kristus modlí na hoře Olivetské, což na výstavě reprezentuje Skupina Olivetské hory z konce 15. století z Pustiměře. Je to velice zajímavá, inscenovaná skupina čtyřech postav klečícího Krista na skalisku a trojice spících apoštolů."

Vyobrazení Poslední večeře Páně z 2. pol. 19. st, sbírka Muzea a galere severního PlzeňskaVyobrazení Poslední večeře Páně z 2. pol. 19. st, sbírka Muzea a galere severního Plzeňska Proč spí?

"V evangeliích apoštolové usnuli a jenom Kristus bděl. Probíhá tam ta modlitba Kristova: Bože, chceš-li odejmi tento kalich...., to velmi volně parafrázuji. Je to přijetí budoucí oběti, přičemž ta trojice apoštolů usnula a krátce poté dochází k zajetí Krista. Pro nás je zajímavé to, že motiv modlitby Krista na hoře Olivetské, která je takto samostatně inscenovaná, tak často v průběhu 15. a 16. století byly tyto skupiny umístěny v exteriérech nějakého sakrálního prostoru kostela nebo kaple. A této skupině byly věnovány specifické projevy úcty, konaly se u nich různé druhy pobožností. Kromě této pustiměřské jich máme dochováno asi pět nebo šest. Známe i druhy pobožností, které se u nich konaly."

K Zelenému čtvrtku se kromě náboženských rituálů vázaly ve středověku i jiné zvyklosti. Třeba hostina pro chudé, která se konala na památku Poslední večeře Páně. Právě v souvislosti s hostinou pro chudé se objevuje první písemná zpráva o Velikonocích v písemnostech Plaského kláštera. V roce 1204 darovala klášteru jistá Anežka z Potvorova několik vesnic. Svůj dar spojila s podmínkou pohoštění chudých o Velikonocích. Místo beránka se však podávala ryba či polévka z ryb. Také další zvyk, který se udržel ještě v baroku, souvisel s velikonočním biblickým příběhem. Plaský opat myl na Zelený čtvrtek chudým a žebrákům nohy.

VeraikonVeraikon Velikonoční příběh pokračuje. Velký pátek - den Kristova ukřižování. Katolická církev na Velký pátek jako jediný den roku neslouží mše. Na připomínku Kristova utrpení se v kostelech konají jen zvláštní obřady. Podobně jako na Květnou neděli jsou zpívána evangelia o Ježíšově smrti. V kostelech se čtou z Písma Janovy pašije. Je to den přísného půstu, rozjímání. Jak uvedla Michaela Ottová, mezi vzácné exponáty, které připomínají samotný průběh křížové cesty patří tzv. Veroničina rouška.

"Nebo-li veraikon, což je otisk Kristovy tváře, ke kterému došlo v momentě cesty na Kalvárii, kdy Veronika podala Kristovi roušku, kterou si setřel pot a na té roušce se objevila jeho tvář. To byl velmi uctívaný předmět, který měl zase svoji výtvarnou tradici, kterou se zobrazoval. Toto je deska hornorýnská z konce 15. století, která samostatně zobrazuje tvář Krista, v tomto případě namalovanou na rouchu. Tahle deska pochází ze sbírek premonstrátů na Strahově."

Dalším uměleckým dílem, které na každého silně zapůsobí, je socha odpočívajícího Krista. Je z Kroměříže z druhé poloviny 16. století.

"Kristus je tu zobrazen v momentě, kdy je korunován trnovou korunou, na těle má krvavé rány, to znamená, že proběhlo jeho bičování a on při cestě na Kalvárii usedá na nějaké stylizované skalisko a odpočívá. Proto se tento typ v češtině nazývá odpočívající Kristus, někdy se hovoří o Kristu meditativním. Tato socha nebyla součástí oltáře, byla samostatná a opět sloužila k nějaké soukromé formě zbožnosti. Zase je tu důležitý moment, že je to živý Kristus, člověk se zdůrazněnou tělesností. Vidíte sinalou tvář, je to velmi působivá socha i tím poškozením. Evidujeme jich v závěru středověku do desítky."

Bičovaný Kristus, 2. pol. 19. st., sbírka Muzea a galerie severního PlzeňskaBičovaný Kristus, 2. pol. 19. st., sbírka Muzea a galerie severního Plzeňska Námět bičování se vyskytuje ve výtvarném umění od 9. století. Částečku sloupu, ke kterému měl být Ježíš připoután, přivezl do Prahy jako relikvii Karel IV. a malá část provazu je uložena jako cenná relikvie v tzv. Kříži Království českého ve Svatovítském pokladu. Podle historiků zemřel Ježíš s velkou pravděpodobností 7. dubna roku 30 a to ve věku 37 nebo 38 let. Podle Bible se v momentě Ježíšovy smrti roztrhla v jeruzalémském chrámě opona, která dělila velesvatyni od ostatních prostor - tak se prý Ježíšovou smrtí otevřela cesta k největšímu pokladu - k samotnému Bohu. Podle lidové tradice se však v tuto dobu otevírá cesta k jiným pokladům - pokladům v zemi. Den Kristova ukřižování je proto spojován s magickými silami. Biblický příběh pašijí však výstava ukazuje s ohledem na konkrétní podobu velikonočních obřadů období středověku. A tehdy se používala i nejvzácnější socha na výstavě, gotická socha Krista, který měl pohyblivé ramenní klouby. Na soše pak netradičně vystupují žíly a šlachy.

"Tahle socha zobrazuje mrtvé tělo Ježíše Krista v podobě, v jaké byl ukládán na Velký pátek do Božího hrobu. Je jakýmsi klíčem k Velikonoční výstavě, kterou jsme ve Strahovském klášteře uspořádali, a která se týká zapojení středověkého uměleckého díla do rámce velikonoční liturgie. Tento Kristus z Litovle, což je dílo z počátku 16. století, je jedinečný tím, že má kloubové paže. Má v rameních kloubech pohyblivý mechanismus, který umožňoval, aby socha zobrazovala Krista ukřižovaného, který byl následně sejmut z kříže, uložen do hrobu, uctíván, oplakáván a byla mu projevována specifická firma úcty. Objev tohoto uměleckého díla nás převedl na myšlenku konceptu, který by se týkal těchto liturgických děl, kterými bychom představili naprosto jedinečnou formu inscenací uměleckých děl zapojených do obřadů probíhajících během Velikonoc v období středověku."

Kristus z LitovleKristus z Litovle Odkud ta socha pochází, kde jste ji objevili?

"Socha byla objevena zhruba před deseti lety ve farním depozitáři v Litovli. Pochybovalo se o ní, jak je stará. Že bychom mohli uvažovat o středověku, ukázaly až další průzkumy a potom zejména tomograf. Právě ten ukázal pohyblivé paže, které byly potom zřejmě v baroku zafixovány napevno bandážemi do podoby Krista v hrobě. Dá se říct, že jeho původní funkce během páteční liturgie byla zapomenuta. Víme, že až do 19. století v kostele probíhalo uctívání této sochy velice specifickou, až lidovou formou. Přicházely maminky s malými dětmi uctít Krista Pána a děti nacházely pod sochou bonbony a sladkosti. Byla to tzv. lóbana, která se v Litovli udržela až do 20. století, což je zajímavé. Je to spíše taková etnografická vsuvka."

V jakém stavu socha byla?

"Ve velmi špatném technickém stavu. Měla na sobě celou řadu novodobých nátěrů. Tady jsou někde zachované vzorky, ty se vždy na soše nechávají, aby bylo vidět, kolik vrstev polychromií a nátěrů tady bylo. My jsme na první vrstvě polychromie s křídovým podkladem, dejme tomu někde z 20. let 16. století a tohle jsou všechno vrstvy, které socha získávala v průběhu věků, až do toho posledního šedivého nátěru, který měla v době svého nálezu před pěti či šesti roky. Je vidět, že socha byla ve velké frekvenci, docházelo k odírání, poškozování. Socha má velký počet krvavých stop, černě naznačené šlachy na těle, to je velmi specifickým projevem pozdního středověku, kdy na soše mělo být vidět to tělesné utrpení Kristovo. Tím, že byla zapojena do páteční bohoslužby, že s ní bylo hýbáno, tak zesilovala ta určitá 'divadelnost' emoční působení díla i prožívání účastníků bohoslužby."

Ukřižovaný Kristus z Jihlavy (tzv. Přemyslovský krucifix)Ukřižovaný Kristus z Jihlavy (tzv. Přemyslovský krucifix) Ve velikonočních procesích byly často neseny sochy svatých. Tento druh umění představuje například socha Krista z Medlova nedaleko Olomouce. Jsou tu i sochy Panny Marie Bolestné a Jana Evangelisty, kteří podle tradice doprovázejí obraz ukřižovaného Krista. Jsou z první třetiny 16. století z regionálního muzea v Teplicích. Socha, která však na sebe určitě strhne pozornost, je socha Krista, kde kříž nemá klasický tvar, ale je to spíše písmeno Y.

"Ano, to je Ukřižovaný z Jihlavy, tzv. přemyslovský krucifix, což je naprosto sochařsky výjimečné umělecké dílo. Jde o dílo z první poloviny 14. století a Kristus je skutečně ukřižován na větvovém kříži, na stromě života. Vidíte tam osekané větve. Toto je příklad vypjaté formy devočního díla, je to tzv. mystický krucifix z první poloviny 14. století a projevuje se silnou dávkou expresivní stylizace, která je v napnutých šlachách, v tom zdůraznění vypnutého hrudníku. Je jediný dochovaný v rámci našeho prostředí. Další příklady známe, třeba z Klosterneuburgu. Předobraz má v Kolíně nad Rýnem. Je jich víc a ukazují na naprosto specifickou formu mystického prožívání Kristova ukřižování."

Monstrance z Popic u ZnojmaMonstrance z Popic u Znojma V náboženských procesích se však nenosily jen sochy, ale také zlatnické výrobky, jako byly relikviáře, kalichy či monstrance. Jako například krásná gotická monstrance z Popic u Znojma z roku 1512. I její sochařská výzdoba je určena pašijemi. Jsou tu andělé, kteří nesou nástroje Kristova umučení a na noze je vytepán Kristus vstávající z hrobu. Důležitým pramenem poznání, jak vlastně vypadaly středověké Velikonoce, jsou pak evangeliáře. Na výstavě je například evangeliář klarisek z Olomouce. Na závěr rukopisu z 15. století je tu připojen text obřadů, při kterých se používaly sochy či obrazy. Dalším vodítkem je pro historiky Pasionál Jana Kalivody z roku 1525.

"Je zde velká iluminace s vjezdem Krista do Jeruzaléma. V dolní borduře je zobrazení procesí odehrávající se na Květnou neděli, to dokládá Kristus na oslátku. Dole je průběh procesí v Olomouci, což je historický dokument. Jan Kalivoda je kanovník tady vpravo zobrazený a vlevo vidíte namalovanou sochu Krista zahalenou červeným pláštěm, která je snímána. Je to pro nás důležitý doklad o zapojení uměleckého díla do procesí na Květnou neděli. Tady vidíte kanovníky, kteří drží v rukou relikviáře, tzv. plenáře. Ty máme na výstavě také zastoupeny jedinečnými kusy. Je to Svatojiřský plenář z druhé půlky 13. století. Je to relikviář na desce, do kterého jsou zasazeny relikvie světců a zároveň jsou tam namontovány zlatnické reliéfy i dvě malé malby. Je to pro nás výjimečná možnost ukázat, že takového desky, které normálně stály v kostele na oltářní menze, byly používány v rámci velikonoční formy liturgie. Tyto plenáře byly doplňovány v průběhu doby. Tohle byly živé věci, které se dotvářely, když se objevily další relikvie. Je to skládaný celek z různých období."

Pasionál Jana KalivodyPasionál Jana Kalivody Relikviář je celý vykládaný drahými kameny, ty byly také přidávány postupně?

"Určitě, jsou tu drahokamy nebo polodrahokamy, tady jsou už i sklíčka, To byla velice nákladná věc. Byly pořizovány postupně nebo se získávaly odkazy. Někdo věnoval třeba prsten nebo starou monstranci a druhotně se použily do nějakého nového celku. Často to byly šperky."

Středověké velikonoční oslavy vrcholí. O Bílé sobotě končí čtyřicetidenní půst, a slaví se zvěstování Zmrtvýchvstání Páně. K večeru se opět rozezvučely zvony, které ve čtvrtek 'odletěly do Říma'. Neděle - Boží hod velikonoční pak začínala bohoslužbami oslavující Vzkříšení Páně. Je to vrchol Velikonoc, který oslavuje Kristovo vítězství nad smrtí, dodala Michaela Ottová.

"Na Boží hod Kristus vstává z mrtvých a proto je druhým vrcholem této expozice socha zmrtvýchvstalého Krista z Mohelnice, opět z počátku 16. století. Vidíte, že Kristus je živý, nese rány po ukřižování a v ruce držel korouhev, ta se nám bohužel nedochovala. Tyhle sochy se stavěly na oltář na Boží hod. Ještě dnes se to tak dělá a tady je specifikum, že mohly být používány při Nanebevstoupení. Tahle socha měla díru na čep a vytahovala se prostorem kostela, až do díry v klenbě, takže se vizuálně inscenoval moment Kristova Nanebevstoupení."

Na výstavě nezapomněli ani na další umělecký druh a to na deskovou malbu. Byla to vlastně Bible pro ty, kteří neuměli číst, a těch byla ve středověku většina. Mohli tak vnímat příběh Kristova života právě prostřednictvím obrazů.

Prohlédli jsme si poslední obraz, ale Velikonoce nekončí. Následuje Červené pondělí. Na tento den připadá i pomlázka, mimochodem zmiňuje se o ní už ve 14. století pražský kazatel Konrád Waldhauser.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace