Speciál S Jaroslavem Ježkem zůstalo navždy spojeno mládí

Jaroslav Ježek Ježkovo jméno dnes nese pražská konzervatoř, která se jako jediná v Česku věnuje výuce soudobé populární hudby, jazzu a muzikálu. Mnohé z jeho písní zlidověly. Znalost populární části Ježkovy tvorby patří k základnímu hudebnímu vzdělání, jeho vyšší úroveň zase žádá znát jeho větší hudební plochy klasického formátu. Vážné hudby, chtělo by se říci, kdyby se ale Jaroslav Ježek pojmu "vážnost" i v této části své tvorby tak často nevzpíral.

To vše po sobě zanechal za pouhých 35 let, které mu na tomto světě osud dopřál. Hodnotíme-li stopu, kterou jako skladatel po sobě zanechal, mohli bychom uvažovat o šťastné hvězdě, pod níž se narodil. Tato úvaha by ale zněla velice hořce: kus štěstí mu hvězdy jistě přinesly v podobě milující rodiny, talentu a pracovitosti, ale zejména síly a ochoty překonávat překážky. Právě ale těmi překážkami a tíhou ale osud také nešetřil. Naopak, sesílal je na Ježka od první chvíle přímo v míře neuvěřitelné. Jeho spolužák, obdivovatel a životopisec Václav Holzknecht je hned v úvodu knížečky "Tak žil Jaroslav Ježek" shrnul těmito slovy:

"To jsou krásné oči," podivila se sousedka, když se přišla podívat na novorozeně. Byly jasně modré a chlapeček je otvíral ze široka na svět kolem sebe.

Jaroslav JežekRodiče se upřímně těšili z prvorozeného dítěte. Nazvali je radostným jménem Jaroslav a vepsali den jeho příchodu do kroniky svého šťastného manželství zlatým písmem: 25. září roku 1906!

Matka, obdivujíc se krásným očím svého synka, postřehla brzy blízko pravé zorničky tmavou tečku. Snad to nic není, myslila si. Ale neušlo její pozornosti, že se dítě rádo dívá do prudkého světla a přibližuje příliš těsně k obličeji věci, které si chtělo prohlédnout. Její neklid rostl, neboť se tyto zvyky časem neměnily. Odvážila se s ním konečně k lékaři, když mu byl rok. Ale po lékařském ošetření zíral chlapec znovu do prudkého světla a přibližoval zase k očím věci, které ho zajímaly. To bylo samozřejmě zlé znamení. Dva roky pozorovali rodiče s úzkostí toto počínání, až se nakonec odhodlali k poradě s lékaři na oční klinice profesora Deyla. Odhodlali se těžce, jako se odhodlává těžce každý, kdo se obává zlé zprávy.

Lékaři hocha prohlédli a požádali matku, aby ho na klinice nechala. Oko s tmavou tečkou blízko zorničky je zachváceno šedým zákalem a musí být operováno. Tříletý chlapec si tedy poležel čtrnáct dní na nemocniční posteli. Plakal bolestí i žalem, protože nechápal, proč ho maminka opustila. Po určené lhůtě dovolili, aby uslyšel její hlas a vrhl se jí okolo krku. Odnesla si ho domů v náručí s ovázanou hlavou. Když však po stanoveném čase obvaz sňali, nevzhlédlo k nim ono krásné, modré a uzdravené oko, nýbrž oko zarudlé a nemocné!Jaroslav Ježek

Operace neměla příznivý účinek. Odborníci vyděšeným rodičům sdělili, že pravé oko je ztraceno a levého že je již zákal zmocnil z větší části. Radili k další operaci, ale rodina se neodvážila nového risika. Smířila se truchlivě s neštěstím. Chlapec vidí málo, ale kdyby se nepovedla druhá operace, neviděl by nic!

Brzy na to přestál hoch spálu, po které se dostavil hnisavý zánět obou uší. Nevyhojil se a chlapec byl postižen trvalou nedoslýchavostí. Rodiče přijali trpký osud pokorně. Lpěli na nemocném dítěti tím více. (...) Adolf Ježek měl na Žižkově malé krejčovství; pracoval pilně pro svou rodinu, kterou miloval a pro niž jedině žil. Snažil se, aby svému prvorozenému vynahradil zdvojenou péčí to, oč byl ošizen. Netušil ovšem, že se příroda dopustila na jeho synovi dalšího strašného zločinu, zatím ještě tajného: vybavila ho jednou zcela zakrnělou a druhou zbytnělou ledvinou, s nimiž nemohl žít dlouho. A aby tento krátký život ještě znesnadnila, zvýšila mu krevní tlak.

Jaroslav ale neztrácel naději. Ani ve slepeckém ústavu, kam nastoupil poté, co začala I. světová válka a jeho otec musel narukovat. Jako dítě, které odmala snilo o životě hudebníka, mohl být Ježek spokojen, nabízelo se mu zde přece poznat hru na klavír, violoncello, klarinet a citeru, vzdělávat se v harmonii a ve sborovém zpěvu. Šťasten ale nebyl. Chyběla mu rodina a v hudebních předmětech zde nijak nevynikal, což jeho sestra Jarmila později připisovala nepřejícnému okolí: Jaroslav Ježek

"Oni byli tam dost takoví ti závistiví i ti učitelé, že říkávali vždycky: z toho nikdy nebude žádnej muzikant. To jen si tak zašumařit, ale nic... muzikant z něj nebude."

Možná ale příčina byla spíše v tom, že hoch kromě maminky nade vše miloval svobodu, ruch, světlo, hlasy a život vůbec. A přesně tak i v hudbě: místo mrtvolné vážnosti hudby povinné směňoval maminkou těžce sehnané uzeniny za noty hudby zakázané. Když pak skončila válka a navrátivší se otec ještě pár let šetřil na starší piano, mohl se Jaroslav vrátit domů a přehrávat si, po čem jen zatoužil.

Za další dva roky se mu povedlo připravit se k přijímací zkoušce do konzervatoře. Studovat hudební vědu - což byl jeho původní úmysl - totiž na vysoké škole nemohl pro nedostatek předešlého vzdělání. Klavírní oddělení konzervatoře zase kladlo na studenty vysoké nároky co do délky a namáhavosti zvládané látky. Chatrné zdraví kandidáta budilo u zkoušejících rozpaky. Ježek v nich ale vyvolal lidský zájem a navíc se předvedl zajímavým výběrem přednesených skladeb. Pražská konzervatoř Uvažovali proto o jeho zařazení do kompoziční třídy, méně náročné pro jeho slabý zrak. Mladík, který jako dítě otci tvrdil, že bude skladatelem, upřímně přiznal, že nekomponuje a ani to nikdy nezkusil. Přece jen však byl vyzván, zda by nezkusil zahrát něco z hlavy. To, k čemu se nikdy sám neodhodlal, Jaroslava Ježka přinutilo se projevit. Život je tedy možná opravdu jen náhoda... Zkoušející svůj první dojem o skutečném nadání ještě jednou nechali prověřit u renomovaných profesorů Hábu a Jiráka - a bylo rozhodnuto. Začalo šťastné období Ježkova života.

"Uměl pokaždé hudebně přesvědčit a vzbuzoval i lidské sympatie - ne pro své tělesné nesnáze, ale které mohly působit spíš depresivně, jako spíše lidskou prostotou a milou bezprostředností. Každý, s kým se setkal, ho měl ihned rád. To byl vzácný dar, který ho odškodnil za nevýhody, jichž se mu jinak bohatě dostalo. Ježek žil v hudební sféře bez zábran a cítil se šťasten " - napsal o Ježkovi Václav Holzknecht.

Už v době studií mladý skladatel proslul pohotovými improvizacemi. Dokázal skládat na přání diváků jakýkoliv druh skladby ze čtyř daných not a ještě přitom třeba napodobovat styl některého ze svých slavných předchůdců. Žil s hudbou a pro hudbu. Jak později říkával, nevěřil tomu, že dobré hudby lze docílit jen pouhou dřinou. Dle jeho názoru nejhoršími skladbami byly ty nenapadnuté - tedy takové, které autora nenapadly, jen jich docílil pilným ukládáním not. Nicméně tím nijak nezpochybňoval význam práce a vzdělání. Postupně si jej rozšiřoval v Praze i v Paříži. A dobral se úrovně, s níž by klidně by mohl zakotvit ve vodách takzvané vážné hudby, uznávané i soudobými mistry. Jednoho z nich, Josefa Suka, takto cituje Václav Holzknecht:

(V roce 1929) získal diplom mistrovské kompoziční školy u Josefa Suka. Charakteristika velkého skladatele, jakou vystihl mladého Ježka, je podivuhodně přesná. "Již v koncertu klavírním (jímž absolvoval kompoziční školu státní konzervatoře u profesora Jiráka) projevuje se Jaroslav Ježek jako tvůrčí individualita samostatná a kupodivu pohotová ve vynalézavosti, ve smyslu pro znění a ve snaze po novém výrazu hudebním. Jeho smělé, někdy příkré, ale vždy nové kombinace ve vedení hlasů, bohatý rytmus, zajímavá instrumentace, jeho tvůrčí zanícení - to vše opravňuje k naději, že nám v něm roste skladatel, od kterého můžeme očekávat obohacení hudby mnohým překvapujícím a smělým projevem. Jeho znalost hudebních děl je vskutku neobyčejná. Velká inteligence, vzdělání všestranné, sečtělost, rychlé vnímání, bystré pozorování... Přál jsem mu volnost projevu, když jsem se přesvědčil, že tvorba jeho pochází z opravdového a radostného tvůrčího nadšení a že vše promýšlí svým způsobem.

S tímto velkým "glejtem" vcházel do hudebního života. Vlastně se v něm už pohyboval dlouho. Ale Sukova slova ho jakoby posvětila. Nemohlo se mu dostat vyššího uznání.

Jak ale už v různých variacích zaznělo, měl skladatel duši, která jej dříve nebo později musela přivést do končin, vzdálených mrtvolné vážnosti. Poslechněme si opět životopisce:

Zleva: Voskovec, Werich, Ježek"Ježek měl rád lidi kolem sebe a těšilo ho, jestliže jim mohl hrát a oni ho poslouchali. Mohli si říci o cokoli: o běžnou písničku, oblíbenou předehru, árii - vše znal a ihned vyhověl přání. (...) V takovém blízkém vztahu a přátelské atmosféře s publikem byl Ježek jako ryba ve vodě. Těšilo ho, že hraje pro lidi, že se jim to líbí a že ho mají rádi. To byl jeden z hlavních psychologických předpokladů jeho tvorby pro Osvobozené divadlo."

Ježek se Voskovcem a Werichem znal už déle. Dokonce kdysi pro původní Osvobozené divadlo stvořili spolu píseň Pane duchovní, kterou ale prý ale tajili, protože se za ni všichni tři styděli. V roce 1929 ale už šlo o něco jiného. Z prvotních počinů Voskovce a Wericha, určených pro obveselení nejbližšího okolí, vyrostla instituce, která najednou nesla odpovědnost nejenom za tyto dva klauny nové doby, ale také za herecký soubor a orchestr. A musela se udržet na neklidné hladině divadelního života. Střídavý a spíše klesající úspěch jejich her stále navazujících na nadšenecký začátek se pokusili překonat hrou nazvanou Premiéra Skafandr. A ač měli i předtím štěstí na dobré hudebníky, byl to snad umělecký instinkt, který jim napověděl, aby hledali naplnění svých představ o vlastně se ještě jen formujícím divadelním žánru u vyrůstající osobnosti Ježkovy. Zatím stále ještě Sukova studenta na konzervatoři tím postavili před velké dilema. Ač jeho povaha naznačovala, že si s tím nakonec lámat hlavu příliš nebude. Zleva: Ježek, Werich, Voskovec

Rozeznávala se pouze hudba "vážná", která se respektovala i tehdy, nebyla-li dobrá, a hudba ostatní, jíž se úhrnně říkalo "lehká" a kterou se opovrhovalo, i když se povedla. Napíše-li pod svým jménem předehry do "Skafandru", ohrozí se na dobré pověsti; řeknou o něm, že se.prodal, označí ho jednou provždy za operetní zboží.

Nebyl si také jist, jaké stanovisko zaujmou jeho učitelé na konservatoři. Mohl ovšem pracovat pro divadlo svých kamarádů pod vypůjčeným jménem, jak to dělala řada skladatelů, chtěla-li se této tvorbě občas věnovat, ale Ježkova povaha se vzpírala anonymitě. Celý jeho dosavadní vývoj, jeho živelný zájem o tanec, jeho srdečný vztah k lidem ho předurčovaly k lidové tvorbě a jeho vzdělání a vkus zabezpečovaly její hodnotu. Chtěl psát dobře pro široký okruh; měl rád lidi a život. Byl dítětem dvacátého století a předsudky století minulého se mu zdály pošetilé. Kromě toho strach z bojkotu vedoucích osobností v pražském hudebním životě na něho působil nepatrně. Váhal tedy jen krátce a objevil se proto pod svým plným jménem na plakátech Osvobozeného divadla jako jeho nový autor.

Zvítězil naráz. Dal si záležet, aby ukázal, co dovede, a předložil znamenitý důkaz jazzové techniky ve Třech strážnících, čarovného lyrismu v Zasu a bodrého humoru ve Skafandr foxu.

Skoro bychom ve tvůrci veleúspěšných melodií nehledali pracovitého autora, který si zakládal na důkladné hudební průpravě a dobrém vkusu, jak se ukazuje z jeho rozhlasového rozhovoru, kde vysvětluje, co to vlastně je a co zase není jazz:

Zleva: Werich, Ježek, Voskovec a HonzlJaroslav Ježek v Osvobozeném divadle

Vraťme se ale do Osvobozeného divadla, kde se nejprve Ježek několika kousky zaskvěl ve dvou, jinak nepříliš povedených hrách. Pak přišla exotická revue Fata Morgana, jejíž atmosféra dovolila rozvinout motivy, jak se tehdy politicky nekorektně říkalo, černošské hudby s cizokrajně znějícími názvy. Teprve 23letý skladatel se poté stal dvorním autorem scény Voskovce a Wericha. Ve skladatelsky šťastném a plodném období Ježek rychle stoupal k vrcholu své slávy. I když se zanedlouho měla začít nad Evropou stahovat mračna. Snad ale tím spíš nabíralo Osvobozené divadlo nový směr a od frašek a revue smeřovalo k politické satiře. Prohlubovala se umělecká a lidská blízkost trojice tvůrců a stále více se ukazovalo, jak spjati jsou také svými politickými názory. Zde je moment, který ukazuje, že Ježkova láska ke svobodě nebyla pouhým uměleckým zápalem nebo oblibou rušné společnosti. Že bylo potřeba ji brát doslovně a že měla svůj jasný názorový základ. Posuďte sami příhodu, převyprávěnou Václavem Holzknechtem:

Modrý pokojVoskovec vypravuje o Ježkově nadšení pro italské nebe sytě modré a italské slunce oranžově zlaté.
"Člověče," vykřikoval Ježek, "to není kumšt bejt geniální, když máš takovýhle světlo. Dyť si to představ: sotva se narodíš, už vidíš tohle slunce. Jak je den dlouhej, máš nad sebou tohle modrý nebe! Co má takovej Talián dělat? Musí buďto malovat, nebo tesat sochy, nebo zpívat!"
"Nebo bejt Mussolini," schladil Voskovec Ježkův zápal; ale ten mávl rukou a řekl: "To není Talián, to je vůl."

Na konci třicátých let nabraly věci rychlý spád: dokonce ještě před Mnichovem se Osvobozené divadlo stalo terčem útoků a byl znemožněn jeho provoz. Následovala emigrace jeho tří protagonistů do Spojených států. Mimochodem - leckoho možná překvapí priority, které uplatnil při výběru toho,co si nutně potřebuje vzít s sebou. Jeho sestra Jarmila později vzpomínala na tyto věci:

"No co si bral s sebou... vzal si Babičku, od Smetany chtěl České tance a Bibli."

Na konci třicátých let Ježek emigroval do Spojených států Ježkovi ale začaly plynout poslední tři roky života. Amerika mu k srdci nepřirostla a ztrátu domova a rodiny pociťoval velice bolestně. Pokud občasnou zasmušilost doma velice účinně přetavil do nějaké bluesové melodie a rychle se navracel do víru života, zde už neběžely věci tak hladce.

Nejvíc ho trýznila nejistota, co se děje doma. Dostával sice dopisy od matky a některých přátel, ale kdo ví, co se stalo mezi tím, než došel nový list? Neklid, pochybnosti, strach a zoufalství se v něm hromadily Jedné noci to vybuchlo. Opil se a udělal Voskovci a Werichovi strašný výstup. Zmítal se s pěnou na ústech, křičel, že ho unesli, vyrval se jim a vyběhl na ulici. Vletěl na širokou autostrádu rovnou do plného provozu. Nastal divoký výjev jako z nějaké bláznivé filmové veselohry, kdy se mezi jedoucím vozidly proplétá někdo z nedorozumění a jakoby zázrakem vyvázne. Jenže tohle nebyla veselohra, to byl pokus o sebevraždu.

Nelze říci, že by Ježek neměl ve Státech přátele a že by již nedokázal komponovat. V době a prostředí nenakloněných dlouhým vášnivým diskusím, v nedostatku hudby dle jeho vkusu a díky odloučení od nade vše uctívané maminky se ale ztrácela lehkost.

Přes všechnu péči přátel ponenáhlu chřadl. Fotografie z amerického pobytu za dobu tří let, která tam strávil ho ukazují postupně v horší tělesné kondici. Jako by se ponenáhlu tratil, v těle, zejména v hrudníku, pozbývá zřetelně na objemu a zmenšuje se do chlapecké útlosti. Všude se ale usmívá, neboť si zvykl nepoddávati se neduhům, a ostatně si byl sotva vědom vážnosti svého stavu. Na jednom ze snímků se tváří po americku, vlasy přičísnuté do patky, visící do čela a ústav v širokém úsměvu. Ale to je pouze maska. Vnitřek se pozvolna hroutí. Dříve komponoval lehce, psal rovnou na papír a skoro nic neškrtal. Nyní se soustřeďuje s obtížemi.Jaroslav Ježek

Jaroslav Ježek, navzdory svým neduhům a díky své povaze, a jistě také eleganci, byl od mládí obletován ženami. Ani v Americe si nemohl na jejich zájem stěžovat. Nová situace ale cosi zásadního změnila. Pro poslední měsíce svého života si nevybral žádnou ze zpěvaček a tanečnic, jejichž přízně si mnohdy užíval. I když jeho Frances vlastně zpěvačkou byla, ale v ochotnickém zpěvokolu, který Ježek vedl mezi krajany, v dělnickém prostředí. Jakoby pro své poslední chvíle hledal náhradu za tolik postrádanou maminku. Namluvil a posléze vzal si nesentimentální a pečující dívku původem z Moravy. Ani ona už ale blížící se konec neodvrátila. Po letech jej sama takto popsala:

Stejně jako další z jeho velkých oblíbenců - W. A. Mozart - i Jaroslav Ježek odešel předčasně. Jak ale říkali Voskovec a Werich, zůstalo s ním tak už navždy spojeno věčné mládí.