Pražský soubor Camera Chabra se tentokrát vydal za českými krajany na americký Středozápad

Dnešní pořad Radia Praha chceme věnovat státnímu svátku České republiky. 28. října si každoročně připomínáme vznik samostatného Československa v r. 1918. Velký podíl na něm měli i čeští krajané v Americe, kteří v letech první světové války podporovali zahraniční akci Tomáše Garrigue Masaryka. Při jeho návštěvě v Chicagu v květnu r. 1918 ho tam vítalo na 150 tisíc Čechoameričanů. Na tehdejší odboj po dolarech přispívali i čeští farmáři na Středozápadě, v Iowě, Nebrasce nebo Minnesotě.

A právě tam se letos v září vypravil pěvecký soubor Camera Chabra z pražských Dolních Chaber. Tento soubor už několik let pravidelně zajíždí za českými krajany v zahraničí a připravuje pro ně koncerty. Několikrát tak už navštívil Ukrajinu, zpěváci z Chaber vystupovali i v Chorvatsku, Srbsku nebo Bosně a Hercegovině. Tentokrát je ale čekala mnohem delší cesta - během dvou týdnů projeli americký Středozápad, navštívili i Chicago a na závěr zazpívali v New Yorku. Hlavní organizátorka celého zájezdu a dlouholetá členka souboru Camera Chabra Věra Doušová připomíná, kde celé turné začalo:

Věra DoušováVěra Doušová "První vystoupení jsme měli ve Spillville a v Protivíně. To jsou městečka, kde trávil dovolenou a skládal hudbu Antonín Dvořák. Je tam také muzeum Antonína Dvořáka, kostel sv. Václava, kde jsou varhany, na kterých skládal Antonín Dvořák. Tam jsme zpívali skoro veškerý repertoár s Antonínem Dvořákem. Lidé na Antonína Dvořáka jsou velmi hrdí a každý rok tam pořádají Dvořákův festival."

Tentokrát tedy ve Spillville zazněly i Dvořákovy Biblické písně v podání souboru Camera Chabra. Doslova duší tamní krajanské komunity jsou bratři Michael a Steven Klimeshovi.

"Já jsem pátá generace občanů Spojených států. Můj prapradědeček Jan Klimeš přišel z jižních Čech, od Temelína. V r. 1855 se oženil se s Annou, která pocházela z Pukavce. Komunita ve Spillville a v Protivíně na severovýchodě Iowy je velmi početná česká komunita. Imigranti se sem stěhovali v letech 1855 až 1864. Většina z nich do Spillville přišla z jižních Čech. Komunita ve Spillville začínala doslova z ničeho, v r. 1855 tu byla jen pustá prérie. Už v r. 1875 tu ale žilo na čtyři sta lidí. Od toho roku až do dneška, do r. 2011, zůstal počet obyvatel zhruba na čtyřech stovkách, plus minus dvacet lidí."

- vysvětluje Steven Klimesh. Jeho bratr Michael asi před deseti lety založil ve Spillville neziskové sdružení, které si vzalo za úkol uchovávat českou kulturu na severovýchodě Iowy. Dnes má sdružení kolem devadesáti členů po celých Spojených státech:

Letošní masopust ve Spillville, foto: Czech Heritage PartneshipLetošní masopust ve Spillville, foto: Czech Heritage Partneship "Czech Heritage Partneship je velmi aktivní organizace ve Spillville a v Protivíně. Každý rok pořádáme několik akcí. Už pošesté slavíme masopust. To je celodenní slavnost s tradičními českými jídly a tancem. Nedávno jsme začali uvádět i české hry. Jeden z našich členů, John Laska, přeložil tyto hry z češtiny do angličtiny a členové společnosti je uvádějí. Hry měly velký úspěch a publikum je velmi dobře přijalo. Průměrně máme kolem tří set diváků. Každoročně také pořádáme a sponzorujeme několik koncertů. V kostele ve Spillville hrálo i několik českých hudebníků, několik koncertů tu měli Radoslav Kvapil nebo Vladislav Bláha. Do Spillville také pravidelně jezdí Druhá tráva, letos v říjnu tu byli už popáté. Máme tu také dokumentační centrum rodinné historie, kde shromažďujeme dokumenty o historii jednotlivých rodin prvních přistěhovalců, kteří přišli do této oblasti. Poskytujeme je každému, kdo má zájem o genealogii."

Steven Klimesh už patří mezi tisíce krajanů ve Spojených státech, kteří se sice velmi hrdě hlásí ke svým českým kořenům, sami ale česky už nemluví.

"Generace, které dnes v této oblasti žijí, už bohužel česky nemluví. Naši rodiče mne ani bratra neučili mluvit česky, i když někteří naši vrstevníci, kteří se narodili krátce po 2. světové válce, se česky znovu učí. Je tu několik málo lidí, kterým ještě není šedesát, kteří ve Spillville a Protivíně dosud mluví česky."

Jsem tak pyšná, že umím česky! Češtinu bylo těžké se naučit, ale asi před rokem jsem začala na Skype mluvit s přáteli v Plzni a vše se tím srovnalo.

Jednou z nich je Eileen Tlusty. Trochu paradoxně se ale musela češtinu znovu naučit:

"Když jsem byla malá, neuměla jsem anglicky. Pak ale bylo všechno v angličtině a já jsem česky zapomněla. A asi před pěti lety jsem jela do Dobrušky na kurz českého jazyka, pak do Poděbrad. Poslední rok jsem byla v Praze na Albertově a to bylo nejlepší."

Socioložka Jiřina Šiklová, která soubor Camera Chabra na jeho cestě po Spojených státech provázela a natočila tu pro Radio Praha řadu rozhovorů, se s paní Eileen vypravila i na místní hřbitov:

"Jsme tu na hřbitově a já tu mám taky příbuzné. Jsou tu nějací Málkovi a Šindelářovi a Hájkovi. A taky nějací Tlustí tu jsou na hřbitově. Češi přišli nejdřív sem do Spillville a další pak byli na farmě a jinde. A je jich tu víc, i v jiných státech."

Krajané v Protivíně na severovýchodě Iowy, foto: Czech Heritage PartneshipKrajané v Protivíně na severovýchodě Iowy, foto: Czech Heritage Partneship Steven Klimesh připomíná, že nedaleko Spillville leží obec, která si dosud uchovala český název - Protivín:

"Protivín byl založen o sedm let později než Spillville. Leží zhruba sedm mil na západ od Spillville. Zdejší komunita je o něco menší než ve Spillville, má zhruba tři sta lidí."

I tam ale Jiřina Šiklová zastihla krajanku, která se znovu učí češtinu:

"Jsem tak pyšná, že umím česky! Češtinu bylo těžké se naučit, ale asi před rokem jsem začala na Skype mluvit s přáteli v Plzni. Umí jen česky. Tak se to všechno srovnalo, když jsem s ním začala mluvit, skoro každý den."

Další město, kde Camera Chabra vystupovala, je Cedar Rapids

Přesun Českého a slovenského národního muzea v Cedar RapidsPřesun Českého a slovenského národního muzea v Cedar Rapids "To je městečko, které je známé tím, že především muzeum české historie, českého folkloru a kultury zaplavila voda. Takže oni se rozhodli přestěhovat ho asi o pět set metrů dál a pět metrů výše. My jsme je viděli už po stěhování. Ještě je to hrubá přestavba. Byli jsme také v muzeu, kde jsme viděli stopy i dokumentární filmy a snímky z té záplavy, která byla katastrofální. Opravdu obrovská. Ta česká vesnička je ještě skoro neobydlená. Jsou tam české obchody, české pekárny, kavárny, cukrárny, řemeslníky s českými nápisy, skoro polovina je ale ještě neobyvatelná, protože ty škody byly opravdu veliké."

Povodeň v r. 2008 zatopila Cedar Rapids až do výšky deseti metrů. Šlo o nejhorší záplavu v historii města a celého regionu. Byly zatopeny celé části města, hasiči museli evakuovat nemocnice, vězení i mnoho obyvatel ze čtvrtí u řeky. Právě tady ležela původní česká vesnice a muzeum. V jeho sbírkách bylo tehdy kolem třicet tisíc exponátů. Jeho pracovníkům se podařilo během povodně zachránit jen část historických sbírek a dokumentů, které stihli naložit do dvou nákladních aut. Dostali tak do bezpečí zhruba čtyři pětiny cenných sbírek. A pouze jedno procento sbírek bylo zničeno nenávratně. Původní budova muzea a knihovny se nyní přestěhovala "na kopec" a v létě příštího roku by v ní měl být zahájen běžný provoz. Velký podíl na tom, že se muzeum opravuje, má jeho ředitelka Gail Naughton. Podařilo se jí totiž na opravy sehnat peníze:

Gail NaughtonGail Naughton "České a slovenské národní muzeum v Cedar Rapids se nám podařilo opravit za 26 milionů dolarů a za méně než dva roky, protože jsme získali pomoc české vlády, od naší federální vlády a vlády státu Iowa. A také díky mnoha dotacím a příspěvkům od soukromých donátorů z celé Ameriky i ze světa. Velmi úzce spolupracujeme s ambasádami České a Slovenské republiky ve Spojených státech a máme partnerské vztahy s několika muzejními institucemi v Česku i na Slovensku."

"Fantastické je, jak rychle to opravili a že se jim podařila tato pomoc. Jsou zde i obrázky, které dokazují, jak lidé pomáhali. Včetně toho, že tu je zachována určitá část, jak to vypadalo při povodni. Je to až smutné, a když se na to člověk dívá, tak si říká, že před tímhle není nikdo ochráněn. To je situace, na kterou nemohli být připraveni. Dodnes oceňují mezinárodní pomoc, včetně pomoci z Česka a ze Slovenska. Je fantastické, jak tu lidé na to všechno dál vzpomínají a jak si to připomínají. Znovu si člověk uvědomí, jak velké vlastenectví, v dobrém slova smyslu, je zde mezi lidmi,"

- dodává k tomu Jiřina Šiklová. V muzeu v Cedar Rapids zastihla i naši bývalou kolegyni z anglické redakce Radia Praha Rosie Johnston, která tu dnes pracuje na projektu orální historie:

Rosie JohnstonRosie Johnston "Co dělám, je v podstatě projekt rozhovorů s českými a slovenskými emigranty ve Spojených státech. Dosud jsme natáčeli s lidmi, kteří sem přišli za studené války, od roku 1948 do r. 1989, a kteří žijí v Chicagu, v Clevelandu nebo ve Washingtonu. Ten projekt je jenom s přímými svědky, primary sources, s lidmi, kteří zažili jak život v Československu, tak život tady v Americe. Myslím, že nejstarší mluvčí se narodil v r. 1918, takže je mu asi 93 let. A mluvili jsme s jednou ženou, která byla dítě, když sem přišla v 80. letech, takže je jí asi třicet. Zkoušíme se ptát na život v Československu, na cestu do Ameriky, jestli to bylo přímo nebo přes nějakou třetí zemi, například přes Německo nebo Kanadu. A potom nás taky zajímá život tady ve Spojených státech. Jestli ti lidé například našli nějakou práci, která vyhovovala jejich předchozímu vzdělání. Máte lidi, kteří sem přišli, byli intelektuálové a museli na začátku uklízet pokoje. Americký sen konec konců je v tom, že si tu koupili domy. Samozřejmě jsou tu ale lidé, kteří sem přišli jako děti a už vůbec nemluví česky a nemají velký styk s českými kořeny."

České a slovenské národní muzeum v Cedar Rapids se podařilo opravit za 26 milionů dolarů a za méně než dva roky díky pomoci české vlády, federální vlády, vlády státu Iowa a a díky příspěvkům od soukromých donátorů.

Činnost muzea v Cedar Rapids pochválil i další z českých krajanů. Jeho prapradědeček sem přijel z Čech po r. 1860, sám je tedy už pátou generací Čechů žijících v Iowě. Už nemluví česky a ví tak jen velmi málo o české kultuře a tradicích.

"Máme tu krásné České a slovenské národní muzeum. Dělá skvělou práci při záchraně českého kulturního dědictví. Lidé o tom mnoho nevědí. My už nemáme přímé kontakty, já nemám žádné příbuzné v České republice a podobně. Máme ale určité kontakty prostřednictvím českého muzea. Někdy sem pozvali lidi z České republiky, takže jsme je prostřednictvím českého muzea mohli poznat."

Ani Frank Edmons z Cedar Rapids česky už nemluví:

"Moje babička s dědečkem sem přišli asi v r. 1918. Děda přišel první, za prací, a moje babička s mou matkou a tetou přišly později. Usadili se tady ve městě a děda si tu pak otevřel ševcovskou dílnu. Žili tu snad sedmdesát let. Měli jsme tu českou školu. Je tu dosud a je to nejstarší etnická škola na světě, ve které se stále učí. Je stará zhruba 160 let. Máme tu Czech Heritage Society, která sdružuje české skupiny. První orchestr v Cedar Rapids byl český, první hasiči tu byli Češi. Máme tu taky spoustu krásných domů, českou pekárnu a další provozovny, mlékárnu, která fungovala ještě před povodní, a další obchody, které je třeba obnovit."

Koncert souboru Camera Chabra v Cedar Rapids se podle Věry Doušové vyvedl, i když zpěvákům nepřálo počasí:

"Tam jsme zpívali dvakrát, jednou v kostele při bohoslužbě a podruhé to mělo být při festivalu, který plánovali jako ohromný, bylo tam asi devatenáct pódií. Ale zrovna v den festivalu se strhl takový strašný déšť, že místo na venkovních pódiích se zpívalo uvnitř v budovách."

Camera Chabra v Belleville, zdroj: YouTubeCamera Chabra v Belleville, zdroj: YouTube Další zastávkou na koncertním turné pražského souboru byla města Belleville a Cube, říká Věra Doušová:

"To jsou staré české komunity ze Středozápadu. Je to poměrně nepříznivá oblast z hlediska přírodního bohatství a zdrojů. Tam byli samí zemědělci. Jediné stromy, které tam byly, vysadili oni. Jsou to širé lány, většinou je všude kukuřice. Češi tam byli většinou farmáři, ale v Cube jsme se setkali s lidmi, kteří byli většinou ve věku od 75 let výše. Nicméně byli ohromně pohostinní, zpívali české písně, hráli na harmoniku, ukázali nám první českou školu a českou kovárnu, kterou uchovávají jako skanzen. Bylo to moc milé přivítání. Pak jsme měli koncert v Belleville, to je větší město poblíž Cube. Tam bylo divadlo úplně plné. Dodnes je na jejich webových stránkách asi sto snímků z našeho koncertu a veškerý hudební záznam."

Jiřina ŠiklováJiřina Šiklová Při setkání souboru s krajany došlo i na společné stolování. A při tom nechybělo tradiční požehnání. Zpěváci z Prahy měli pak při návštěvě farmy v Cube možnost poznat, jak těžké byly začátky prvních českých přistěhovalců. Slovo má opět Jiřina Šiklová:

"Jsme na farmě, kde se začínalo. První léta ti, co sem přišli, dostávali asi sto arů. Vlastně zadarmo. A když se osvědčili a dokázali se tu uživit, tak jim to po pěti letech bylo připsáno jako jejich majetek. A mohli pokračovat. A ten, co nám to vykládá, je ročník 1943 a tady pracoval už jeho otec a předtím jeho dědeček."

"Nikdo se sem nechce stěhovat. Nejsou tu žádní noví usedlíci, protože tu jsou tvrdé podmínky. Obdivuji lidi, kteří sem přišli před sto lety a zůstali tu. Nebyly tu žádné stromy, před sto lety tu nebyl ani jeden strom. Dokonce i před padesáti lety tu bylo jen málo stromů. Byla tu jen prérie a tráva. Čechům se tu proto říká tvrdohlavci,"

dodává farmář Henry Strnad.

Tatínek pana Homoláče z Cube emigroval do Ameriky v r. 1897

"Bylo mu teprve jedenáct let a přišel sem ke starým lidem, kteří by mohli být jeho rodiče. Byli to všichni katolíci a Češi. Byli hodně lakomí, můj otec měl špatné mládí. V Hlinsku ztratil tatínka a maminku, když mu byly čtyři roky. Odtud ho poslali do Vídně, tam musel chodit do německé školy. A když mu bylo jedenáct roků, tak přátelé, co tu měl, mu poslali peníze a on pak přijel do Ameriky."

Camera Chabra v Belleville, zdroj: YouTubeCamera Chabra v Belleville, zdroj: YouTube Pan Homoláč během řeči míchá češtinu s angličtinou, občas zaznělo i slovo německy:

"Narodil jsem se v r. 1920 a do školy jsem šel, když mi bylo šest let. Všichni mladí lidé tu hovořili česky. Když jsem byl malý klučík, tak jsem hovořil hodně česky. Mí rodiče mluvili doma česky. Ale správná řeč tady je angličtina."

Jako mnoho českých krajanů z Ameriky se i pan Homoláč vypravil do Česka na návštěvu - hledat své české kořeny:

"My jsme tam chtěli jet, ale jeli jsme jenom do Prahy. V Praze nám řekli, jestli hledáme v Hlinsku něco starého, tak to tam není, protože tam mají samý beton. Staré domy tam už nejsou."

V Belleville zastihla Jiřina Šiklová s naším mikrofonem i pana Houdka:

"Moje babička sem emigrovala z Československa, když jí bylo čtrnáct let. Přijela sem lodí, měla tu už nějaké příbuzné. Vyprávěla mi o tom, že já vlastně taky pocházím z Československa. Moje maminka na mne dosud mluví česky, i když už je jí přes devadesát. Já ale nemluvím česky. Mí rodiče vždycky mluvili česky a mně bylo osm nebo devět let, když jsem tak mluvil se svou babičkou. Rozumím dobře, mám ale velké potíže, když mám česky mluvit."

"Na závěr středozápadního okruhu jsme byli v Chicagu. Zpívali jsme v kostele Cyrila a Metoděje. To je kostel, kde se shromažďuje česká komunita. Ten koncert nám zorganizoval český konzulát v Chicagu, Česká katolická mise a Česko-moravský svaz. Byl také úplně nabitý a přijetí bylo ohromně vřelé. Po koncertě lidi vstávali a tleskali a chytali nás za ruce, aby se nás alespoň dotkli."

uzavírá Věra Doušová vyprávění o cestě pražských zpěváků po americkém Středozápadě. A jaký přitom měli repertoár?

"Dvořák byla opravdu naše priorita, protože má letos výročí. Kromě toho jsme zpívali Brucknera, Lukáše, Telemanna, české národní písně, Janáčka, Smetanu. A dost často, pokud jsme byli v českých komunitách, jsme na závěr zpívali českou a slovenskou hymnu. A bylo zajímavé, jakou to mělo dobrou odezvu, protože do české komunity chodí také Slováci. Přijali s velkou radostí, že jsme na ně nezapomněli."

Lubomír MátlLubomír Mátl Uměleckým šéfem souboru a jeho dirigentem je profesor Lubomír Mátl, mimochodem bývalý šéf sboru Českého rozhlasu. Po návratu jsem se ho zeptala, jaké byly jeho zážitky z cesty za krajany:

"Musím říct, že jsem se na ten zájezd dost těšil, protože ta města na Středozápadě jsem skoro vůbec neznal. Tak jsem vlastně viděl mnoho nových věcí. A abych přešel k hudbě, tak musím říct, že byly koncerty, kde převládali Češi, pak byly koncerty, kde to bylo tak na půl, a pak zase koncerty, kde Češi byli v menším počtu."

Zazpívali jste si tentokrát společně s krajany, jako třeba dřív na Ukrajině, v Chorvatsku nebo v Srbsku?

"Ne, oni nebyli tak cvičení, ani s tím nepočítali. A z naší strany jsme myslím také věděli, že nejsou tak připravení a že tamní sbory nejsou na takové úrovni, aby také chtěly s námi zpívat. To nám ale vůbec nevadilo, protože přijetí Čechů a ten první kontakt a příprava koncertů byly z jejich strany tak krásné a příjemné, že jsme z toho měli radost, ještě jsme si ani nezazpívali."

Byl jste poprvé ve Spillville, kde pobýval Dvořák?

"Tam jsem byl poprvé a musím říct, že jsem se na to velice těšil. To je ale tak, když se někdo někam moc těší: tam byly dny krásného slunečného jasu, ale také byla chmurnější nálada, když pořád pršelo. A ten den hodně pršelo! Tak jsme se ale vlastně mohli schovat u Antonína Dvořáka. A bylo moc pěkné, jak nám všechno ukázali. A jak tam měli všechno do detailu napsáno. Oni se tím chlubí celému kraji."

Zahrál jste si i na Dvořákovy varhany v kostele?

"Spíš bych řekl, že tam měli nějaký problém, poněvadž je opravovali. Ale on tam měl sám kvůli komponování a k přehrávání tři velmi zachovalá harmonia. Na tu dobu to musela být teda jednička! Letos je 170. výročí Dvořáka a ti lidé tam tak hrdě a radostně říkali, že se toho nejen dožili, ale že tato léta jsou pro ně báječná, protože můžou slyšet českou hudbu. A hlavně zpěv a skladby, které zkomponoval Antonín Dvořák. A zpěv, který oni v sobě už trošku měli a znali, ten přijímali úžasně."

Náš dnešní pořad, který jsme připravili ke státnímu svátku České republiky končí. Na závěr chci ještě jednou poděkovat socioložce Jiřině Šiklové za laskavost a ochotu, s jakou pro Radio Praha při cestě pražského souboru Camera Chabra za krajany ve Spojených státech natočila množství rozhovorů.