"Naše matky musely být hrozně statečné"

hanele.jpg

Životy židovských dětí často skončily v koncentračních táborech, ty, které přežily nepřestaly pronásledovat děsivé syn a vzpomínky. Paní Hanele díky své rodině i pomoci cizích lidí transportu unikla a válku prožila jako ukrývané dítě. I ona si z ní ale odnesla traumata, která se jí dodnes připomínají.

"Já jsem žila tady v Praze, s rodiči, maminka byla v domácnosti, tatínek byl advokát. Druhá část rodiny byla v Moravské Ostravě, můj dědeček byl haličský Žid, který odešel z okolí Lvova v dobách, kdy byly veliké pogromy, to znamená někdy osmnáct set...nevím kolik...přestěhoval se v rámci Rakousko-Uherska do té Moravské Ostravy. Já jsem tam bývala strašně ráda, to byla rodina ortodoxní, dodržující všechno, co má pravý Žid dodržovat. Zatímco tady v Praze byl můj druhý dědeček lékař a tady v Praze nebyli Židé moc ortodoxní, přece jenom velkoměsto...snažili se zapadnout, ale žili ve své komunitě, ani jedna část rodiny nebyla asimilovaná. Já jsem si donesla do své dospělosti, ještě po válce polské občanství. Vlastně po dědečkovi, který přišel z Polska, ale to nikomu v Rakousko-Uhersku nevadilo, ani za první republiky, takže se o to nikdo nestaral, aby žádal o československé státní občanství. Já, moje maminka a ti ostravští jsme vpluli do války jako polští Židé. Měla jsem s tím po válce problémy. Žili jsme jako normální rodina, neměla jsem sourozence, měla jsem bratrance. Žili jsme zkrátka docela normálně až do anšlusu Rakouska," začíná své vyprávění paní, které budeme říkat Hanele. Tak jí prý jako dítěti říkali doma rodiče.

Krátce po anšlusu Rakouska majitel advokátní kanceláře, kde byl zaměstnán otec Hanele, odjel spolu s rodinou z Československa. Chtěl, aby odjeli také rodiče Hanele, ti ale tady nechtěli nechat zbytek rodiny a rozhodli se zůstat.

"Strašně rychle se všechno měnilo, otec byl vyloučen z advokátní komory a dědeček z lékařské komory, směl už léčit jenom Židy. Otec odešel dělat do ČKD. Židy vylučovali ze Sokola a různých jiných institucí. To bylo ještě za druhé republiky."

„Já jsem chodila do školy tady v Praze, chodila jsem do Jáchymky do obecné židovské školy. Pak jsem ze třetí třídy přešla do jiné školy, protože rodiče usoudili, že chodit do židovské školy není v moderní době to nejlepší pro vzdělání. Tak jsem pak začala chodit do normální školy, tam jsem byla rok. Ve čtvrté třídě jsem svou školní docházku skončila. Nastaly doby, kdy se spolužáci začali vyhýbat, taková malá holka nevěděla pořádně proč...jen pro tu hvězdu."

Zákazů a příkazů teď už v Protektorátu Čechy a Morava přibývalo. Rodina se musela vystěhovat z bytu. Hanele odvezli rodiče k babičce do Moravské Ostravy a odtud do letního bytu ve Valašských Kloboukách, aby byly děti co nejdále. "Ale i tak si pamatuju, že mi babička vyndávala náušnice z uší a dávala je na tu hromádečku zlata, co jsme měli. Nějaký gestapák si to zapisoval. Od té doby mám blok, nemůžu si dát propíchnout uši, když jsem měla chuť, tak mě vždycky zamrazilo."

V jedenačtyřicátém roce byl otec předvolán do transportu do Terezína připravovat ubikace. Brzy potom měly odjet i ženy s dětmi. "Můj ostravský dědeček řekl: Děti ne! Nikdo z celé rodiny na to, že děti se někam odvezou, nepřistoupil, jen moje maminka. Maminka pak do transportu nenastoupila a zmizela a nikdo neví kde. Moji pražští prarodiče chtěli odjet do Francie a už se nedostali a ti ostravští...dědeček byl ortodoxní Žid, takže věřil, že co se má stát, stane se, Pánbůh nás neopustí a lidi budou potřebovat posilu a já mám dost síly, abych jim pomáhal. Ti šli až ve čtyřicátém třetím roce, první do Terezína a pak do Osvětimi a tam šli z rampy, protože to byli staří lidé, rovnou do plynu."

"Moje maminka se se mnou loučila tady v Praze v Hotelu Juliš, tam byla dole cukrárna. To už nesměli Židé do hotelu, ale ona se tam nějak dostala. Tak si pamatuju, že jsem jí seděla na klíně a cpala se kremrolema a maminka mi říkala: Teď bude válka, za dva roky bude po válce a já si pro Tebe přijedu, pojedeš tady s tou paní."

Hanele se narodila v soukromém sanatoriu profesora Rubešky a paní Panenková, která pro ni přijela, tam pracovala jako porodní asistentka. Panenkovi byla evangelická rodina s už dospělými dětmi. Paní Panenková Hanele odvezla do vesnice nedaleko Českého Brodu. Tam chodila ještě chvíli do školy a pak chtěla jít na gymnázium.

"Pan řídící si mě zavolal a řekl mi, že nemůžu jít do gymnázia a nemůžu dál chodit do školy, protože on věděl. Řekl mi, že to do patnácti nějak vydržím a pak půjdu k nim sloužit. Mě to strašně urazilo, asi by to urazilo každý dítě, který chtělo studovat a nebylo zrovna hloupý. Po válce jsem toho člověka hledala a chtěla jsem mu říct, že jsem se tou služkou nestala. Když jsem ale přestala chodit do školy, tak co se mnou, lidé by se ptali, proč ta holka nechodí do školy?"

Panenkovi se tedy museli přestěhovat do jiné vesnice a mezitím zařídili, aby Hanele přijali v nemocnici, tam jí vyoperovali slepé střevo a mandle. Po dvou měsících ale byla situace neudržitelná a Panenkovi si ji odvezli do nového domova.

"Já jsem se pořád jenom zlobila, pořád jsem brečela, pořád jsem někomu něco v duchu vyčítala, mamince, že mě opustila, jim, že mě nechtějí pouštět mezi děti. To snad bylo na tom to nejhorší, že nebyli kamarádi, nebyl nikdo, s kým bych mohla mluvit...tak jsem hodně četla, oni byli takoví písmáci. Část života jsem trávila ve sklepě, v létě na půdě, voňavý...Tu půdu jsem nesmírně milovala. To byl domek na konci vesnice a z vikýře byla vidět polní cesta, v dálce lesy a děti, jak chodí na borůvky a pasou husy. Já jsem tam vždycky stála a hrozně jsem brečela, protože mě pořád zastrkovali a říkali: ´Nesmíš se nikde ukazovat, protože by nás zabili, tebe by zabili a nás taky a měla bys nás na svědomí.´ Tohle když vám říkají, mně bylo tenkrát asi třináct, tak na vás kladou ti lidé kolem strašnou zodpovědnost."

O Hanele věděli dva lidé, učitelka a učitel, kteří ji chodili učit. Mladý kantor byl v odboji a popravili jej, Hanele ale při výsleších neprozradil.

Na samém konci války přijeli do domu nakrátko Němci, Hanele se tedy musela schovat v provizorním úkrytu. "Divila jsem se, že mí zachránci nezběleli za ty dny strachem, jestli se nějak prozradím, kejchnu nebo zakašlu.“

Brzy poté přijela do vesnice Rudá armáda. Rusové doprovázeli německé zajatce, které usadili nedaleko v polích.

"Já jsem vyšla ven, ty květnový dny byly tenkrát strašně krásný. Šla jsem se s ostatními dětmi podívat na ty zajatce. V šatech, které mi byly strašně malé a se zrzavou rozcuchanou hlavou. Potom, když jsem tam později přijela, tak tam byla starostka, která říkala, že si pamatuje, že vykládal její muž, že z toho domu na konci vesnice vylezla po válce taková holka, která měla strašných vlasů."

Němečtí zajatci dali Hanele na příkaz Rusů vojenský lyžařský oblek, lyžařské boty a černý taft. "Z toho černého taftu jsem měla pak plesové šaty."

Po válce se Hanele ocitla v sirotčinci a pak ji k sobě opět vzali Panenkovi.

"To mě žere doteď, člověk byl mladý, hloupý, bezohledný, sebestředný a nedokázal ocenit, co pro něj druzí udělali. Já jsem jim ani nepoděkovala. A to je další trauma, které mám. To si všechno člověk uvědomí až hodně pozdě, ale stalo se."

"Člověk předčasně dospěl a říkal si, proč já, proč všichni oni, proč jsem s nima nebyla. Pak jsem si říkala: ´Jsi pozérka, říkáš něco, co nemyslíš vážně, a tak jsem se s tím hrozně trápila."

"Naše matky, které nás takhle odložily, musely být hrozně statečné. Šly někam, kde věděly, že to nebude dobrý a nechtěly nás vzít s sebou. Trochu nám tím ublížily. Zachovaly nás při životě, ale trochu nám ublížily. Nelze jim nic vyčítat, protože myslely dobře. Maminka říkala: ´Za dva roky bude po válce a já pro tebe přijedu´. Netušila, jaký osud Židy čeká."