Speciál Konce "Pražského jara"

Foto: www.68.usd.cas.cz Srpnová invaze pěti armád Varšavské smlouvy si v Československu do konce roku 1968 vyžádala celkem 108 mrtvých, zhruba 500 těžce zraněných a další stovky lehce zraněných lidí.

Po smutném prvenství Prahy je druhým městem v někdejším Československu s největším počtem mrtvých na počátku okupace severočeský Liberec. V jejím důsledku tady zemřelo devět lidí, několik desítek jich bylo zraněno. Existuje také unikátní záznam z pohřbu několika obětí, který byl objeven na počátku 90.let. 21.srpen v Liberci, foto: www.68.usd.cas.cz

Mrtvých bylo více, byli zastřeleni nebo zemřeli v důsledku nájezdu jednoho z tanků do domu na libereckém náměstí. Na pomníku, který srpen 1968 v Liberci připomíná, najdeme ještě jména, která v reportáži nezazněla - Stanislav Veselý a Vincenc Březina. Ti, co nesou za smrt obětí libereckých událostí zodpovědnost vpadli na Liberecko ve dvou směrech. Začátek invaze na Liberecku popisuje publicista a historik Jindřich Marek, který se tématem zabývá a podílel se také na knize, která se tomuto výročí věnuje.

"Konkrétně šlo o jednotky 11. gardové vševojskové armády, která vpadla na Liberecko ze dvou směrů od Hrádku nad Nisou z území bývalé NDR a od Frýdlantu z tehdejší Polské lidové republiky. Byly to sovětské jednotky z té 11. gardové armády, původní posádky měla v Kaliningradu v Pobaltském vojenském okruhu." Pohřeb Vincence Březiny, foto: www.68.usd.cas.cz

Co se tedy onoho 21. srpna v Liberci událo?

21.srpen v Liberci, foto: www.68.usd.cas.cz "První zranění a mrtví byli velice brzo v ranních hodinách. Já na chvíli odbočím: zažíval jsem tyto okamžiky na Karlovarsku a v Karlových Varech jsme byli svědky toho, že většina těch sovětských vojáků vůbec nevěděla, že jsou na území Československa, přišli tam z NDR, někteří se domnívali, že jsou ještě v NDR, někteří si mysleli, že jsou v Západním Německu. byli naprosto nedostatečně informovaní, dezorientovaní, to znamená, že na některé ty spontánní projevy, nějaké to hrození pěstí, pokřikování apod. reagovali tímto brutálním způsobem. V Liberci došlo ke dvěma vlnám. K první v dopoledních hodinách, kdy došlo ke střelbě. V poledne pak k masakru zásahem tanku na náměstí. V liberecké nemocnici bylo tehdy shodou okolností bylo jen několik málo lékařů, mezi nimi byl i jeden mladičký lékař Přemysl Sobotka, nynější předseda Senátu, tehdy čerstvý absolvent lékařské fakulty. On i zdravotní sestry musely najednou poznávat to, čemu se říká válečná chirurgie - třídit raněné, vybírat je k operaci podle aktuálnosti a závažnosti zranění. Ten den jim tam sanitky přivezli 45 zraněných, byli mezi nimi čtyři mrtví. Bylo to zvlášť riskantní pro saniťáky, protože sovětští vojáci jak byli vyplašení, byli to mladí hoši a stříleli na co viděli. Stříleli i na sanitní vozy, které přijížděly k různým zásahům. Být tehdy v Liberci nejen chodcem na ulici, ale i řidičem sanitky bylo velice ošemetné."

Foto: ČTK Situace se v Liberci uklidnila zhruba během 24 hodin. Odpor zdejších občanů proti invazi pokračoval a jak podotýká Jindřich Marek, měl několik zajímavých prvků a specifik.

Foto: Pavel Macháček (www.rozhlas.cz/1968) "Už to, že se tam zajímavým způsobem angažovali trampové. Dokonce na to vzpomíná bývalý prezident Václav Havel, který v té době s hercem Janem Třískou byl v Liberci a zastihla je tam okupace, takže se rovněž angažovali na straně občanů, především v libereckém regionálním rozhlasovém studiu při vysílání. Václav Havel ve své knize Dálkový výslech vzpomíná na liberecké trampy, kteří pomáhali městskému národnímu výboru jako pořádkové hlídky při likvidaci dopravních značek a označení ulic, aby dezorientovali okupanty. To jsou takové perličky ze života Liberce v těch dnech a rozhodně k nim patří i vysílání televizního studia Sever na vysílači Ještěd, kde tehdejší redaktor libereckých výstavních trhů Miroslav Hladík a televizní technici Luboš Chotěborský a Jiří Heřman vytvořili improvizované televizní studio, které vysílalo výzvy k občanům. Podařilo se ho uchránit, před sovětskými jednotkami, které stanici hledaly. Dokonce dnes po rekonstrukcích už se ví, že to byl poslední svobodný vysílač. Vysílače postupně odřezávali, Sověti obsadili Krašov, Kleť a další vysílače. Ten Liberec byl poslední, který ještě mohl vysílat. Když jsem četl vzpomínky toho pana Hladíka, který byl hlavním iniciátorem studia, tak on se tam zmiňuje, protože na rozdíl od rozhlasové stanice, kde nikdo nevidí, jak to vypadá ve studiu, oni museli vysílat na obrazovku, vysílali z kanceláře jednoho z nich a aranžovali to tak, aby to nebylo poznat. Aby si ten, kdo se dívá, myslel, že vysílají z nějakého profesionálního zařízení a přitom vysílali z nějakého technického prostoru a nikoli ze studia."

Dramatický byl v Liberci i srpen 1969, kdy si občané v mnoha českých městech připomínali první výročí okupace a vyjadřovali s ní jednoznačný nesouhlas.

Demonstranti v Praze 21.srpna 1969, foto: ČTK "Projevilo se to právě samozřejmě více ve větších městech. Především Praha a Brno, Bratislava, Karlovy Vary, České Budějovice, Ústí nad Labem...Ale třetí místo, když prostudujeme všechna ta hlášení, tak nejbrutálnější vystoupení a potlačování demonstrantů probíhalo po Praze a Brně v Liberci. Pro Liberec a demonstranty bylo štěstí, že zatímco v Praze a Brně bylo zavražděno několik mladých lidí příslušníky Lidových milicí a police, tak v Liberci tentokrát, po tom krvavém srpnu 68, tak v srpnu 69 už k úmrtí občanů nedošlo. Vystoupení těch, kteří protestovali proti okupaci, bylo velice razantní. V ulicích demonstrovalo několik tisíc především mladých lidí. Smutné na tom je, že tentokrát jejich odpor nepotlačovali okupační sovětské jednotky, ale Čech bral svobodu Čechovi, jako v únoru 1948. To znamená, že tentokrát už nový Husákův režim si mohl dovolit nasadit proti protestujícím příslušníky tehdejší SNB, lidové milice, hasiče, dokonce i vojáky. V Liberci byl ten odpor velice razantní a byl potlačován do ranních hodin."

Kolik lidí bylo na demonstraci v Liberci shromážděno?

"Podle těch hlášení mělo jít o několik tisíc lidí a ještě v ranních hodinách druhého dne šlo o stovky mladých lidí, kteří ještě vzdorovali v ulicích. Jak se stupňovala brutalita zasahujících složek se stupňoval i odpor demonstrantů. I oni potom sáhli po násilí a začali na policisty házet kamení apod. Dalo by se říct, že takovým symbolem Liberce je jeden snímek. Propagandisti v Rudém právu udělali dva tři dny po těchto demonstracích takovou propagandistickou brožuru, která se jmenovala Neprošli, kde velice tendenčním způsobem ty události popisovali. Z Liberce tam byla fotografie policejního obrněného transportéru, který od stovek dlažebních kostek vypadal jako bochník chleba ozobaný ptáky. Tenkrát to propagandisté prezentovali jako to, co dokáží liberečtí chuligáni, na druhé straně občané města to brali jako symbol toho, že se dokázali postavit na odpor."

A možná by okupantům vzkázali to, co před rokem autor reportáže z pohřbu libereckých obětí.

„Styďte se, Moskvo, Berlíne, Budapešti! Styďte se, Varšavo! Styďte se vy všichni, kteří jste vztáhli ruku na bezbranný národ, na Republiku československou.“

Foto: www.68.usd.cas.cz Druhá část speciálu věnovaného srpnovým událostem roku 1968 se bude zabývat situací v tehdejší československé armádě. I s vojáky základní služby se její početní stavy pohybovaly okolo 100 000 - 110 000. Některé události a postoje vojáků v době invaze stojí za pozornost.

"Přestože to byla de facto komunistická armáda a plno těch vojáků z povolání bylo členy komunistické strany, tak se tam ukázal velmi zajímavý fakt, který je ctí. Ve chvíli, kdy jejich zemi napadl cizí agresor, tak oni se zachovali více jako vojáci, než jako komunisti. Pro ně v hanba, když kasárna obklíčí sovětská vojska, chtějí se do nich vlámat a obklíčit jednotku znamenala, že právě drtivá většina těch vojáků z povolání se zachovala tak jak se zachovat měla. Postavili se v rámci rozkazu na odpor a samozřejmě potom to mnoho z nich stálo existenci a museli potom do civilu."

Jaké byly rozkazy, které vojáci na začátku okupace dostali?

"Velitel západního vojenského okruhu generál Stanislav Procházka, velel asi polovině dnešní České republiky, vydal v srpnových dnech rozkaz: ´Důkladně střežit a nevpustit interventy do žádných objektů československé armády, poskytnout pomoc legálním československých rozhlasovým a televizním vysílačům, provádět zpravodajskou činnost ve vztahu k okupantům s cílem získat o nich informací. Takové rozkazy se čekaly. Byly to takové to známé: nedat jim vodu, nedat jim benzín, nedat jim nic. Nespolupracovat s nimi, nekomunikovat. Bohužel, náčelník generálního štábu generál Karel Rusov a především ministr národní obrany generál Martin Dzúr se velice záhy přidali na stranu okupantů a vojákům začali vydávat stále vstřícnější rozkazy ve vztahu k okupantům. No a pak je tady věčná debata o prezidentovi republiky generálu Ludvíku Svobodovi, který rozděluje ty debatéry na ty, kteří mu fandí a na ty, kteří jsou k němu velice kritičtí. Ale domnívám se, že ani jeho rozkazy nebyly tak jednoznačné jako u Stanislava Procházky."

Ministr zahraničních věcí Jiří Hájek při projevu v Radě bezpečnosti OSN, foto: UN Photo (www.rozhlas.cz/1968) Řada vojáků se okupantům a rozkazům vybízejícím ke spolupráci s nimi odmítla podřídit.

"Bývalý partyzán, pilot a velitel 4. vrtulníkové letky v Havlíčkově Brodě podplukovník Vladimír Chadalík tehdy odletěl plnit tajný úkol. Odletěl do Německa, odtud do Jugoslávie, kde bylo tehdy několik ministrů naší vlády, kteří tam byli na dovolené. Mezi nimi i ministr zahraničních věcí Jiří Hájek. Šlo o to zařídit, aby se dostal do New Yorku a ve valném shromáždění OSN protestoval proti okupaci, což udělal. V rámci Moskevských protokolů ho prezident republiky a Alexandr Dubček ho přesvědčili, aby tuto stížnost stáhl a vrátil se do republiky a záhy byl i z funkce odvolán. Tak právě Vladimír Chadalík plnil ten tajný úkol a dodnes se nepodařilo zjistit, kdo ze zpravodajců nebo z politiků mu ho dal. Když byl totiž později dvakrát za tento čin souzen, tak nikoho neprozradil a vždy tvrdil, že jednal na vlastní pěst. Nejdříve dostal trest 14 měsíců s podmínkou na 2 roky. S tím se ale normalizátoři nespokojili, pak si našli novou záminku a v roce 1973 ho odsoudili na 3 roky nepodmíněně."

Co přesně podplukovník Chadalík v Jugoslávii dělal, nebo jaké informace předal, není známo. Ministr Hájek krátce na to ve svém projevu v OSN ostře odsoudil okupaci. Mluvil ve své řeči o použití síly, které nemůže být ničím ospravedlněno a popřel také to, že by vojska byla do Československa pozvána. Po letech na srpnové události vzpomínal:

Vraťme se ale k armádě. Případů odporu vojáků proti okupantům bylo více.

Foto: www.68.usd.cas.cz "Další účastník druhé světové války plukovník Alois Olšan, který bojoval ve Svobodově armádě na východní frontě, velel 33. protitankové brigádě posádce v Lešanech na Sázavě. On odmítl vydat svou posádku okupantům, dokonce třem bateriím dal rozkaz k zaujetí palebných postavení s ostrým střelivem, nechal zavést granáty do palpostů a nenechal se přesvědčit ani svými nadřízenými, aby byl okupantům po vůli. Samozřejmě i tento člověk byl vyhozen z armády. Těch případů je více, nejznámější se týkají našich výsadkářů. Tehdy nejelitnější útvar, výsadkářský 7. pluk zvláštního určení v Holešově dokonce připravoval osvobození Alexandra Dubčeka. A těch případů je opravdu hodně. Typičtí jsou třeba letci. Na mnoha letištích využili právě toho, že na nich okupanti chtěli přistát a velitelé leteckých jednotek nechali navést třeba stavební techniku, nákladní auta, tak aby přistát nemohli. Na mnoha letištích byl velice spontánní odpor vůči okupantům. Ale i maličké posádky jako třeba v Grabštejně u Liberce se zachovaly v té zoufalé situaci úplně famózním způsobem. Asi mnoho posluchačů zná veterinární základnu Grabštejn, tam se cvičí psovodi, kteří dneska jsou na misích v Afganistanu, v Iráku, v Kosovu. Už tehdy tento útvar v Grabštějně byl, velel mu major Pavel Smolík. Byla to malinká jednotka, měli tam dva lehké kulomety a několik pancéřovek. Tahle skupina se zabarikádovala v kasárnách, asi tři dny je odmítala opustit, nespolupracovala s okupanty a odmítla se vzdát. Od těch malých útvarů až po ty letecké, výsadkářské by se dalo nasbírat hodně krásných příkladů odvahy a statečnosti vojáků. Je potom ostudné, když jejich kolegové se v té další vlně podíleli na jejich existenční a profesní likvidaci. Myslím si, že to tehdejší armádu na desítky let poškodilo."

Za své postoje během prvních dnů okupace řada vojáků zaplatila. Přes 11 a půl tisíce vojáků z povolání i dalších zaměstnanců muselo armádu opustit. Mnohým byly odňaty hodnosti, řády či medaile a dokonce někteří byli postaveni před vojenské soudy.