Karel Hynek Mácha a jeho Máj

Těžko existuje někdo, kdo nezná Máchův Máj. Vždyť je to u nás nejčastěji vydávaná, recitovaná i zhudebňovaná skladba. Učí se o ní ve škole a závěrečné zvolání Hynku, Viléme, Jarmilo! skoro zlidovělo. Mnozí však netuší, že Máj je vlastně popisem skutečné události. My se vydáme po stopách básně, skutečného příběhu i života Karla Hynka Máchy.

Máj zpočátku okouzluje barvitým líčením májové přírody, ale pak přijde zvrat. Jarmila čeká na svého Viléma, ale dozví se, že její milý „strašný lesů pán" bude popraven. Zabil totiž Jarmilina svůdce a netušil, že je to jeho vlastní otec. Vrcholným okamžikem je pak Vilémovo loučení „se zemí krásnou, zemí milovanou", právě tyto verše téměř zlidověly a ze školy si je pamatuje skoro každý. Na závěr jako by do děje vstoupil sám básník, který rozjímá nad Vilémovou lebkou a závěrečné zvolání Hynku! Viléme! Jarmilo! není třeba ani připomínat.

Pojďme však na začátek příběhu. Máj vydal Karel Hynek Mácha v dubnu 1836 vlastním nákladem. Děj je podle autorova svědectví druhořadý, hlavní jsou úvahy o propasti mezi vědomím toužícím po nesmrtelnosti a neodvratnou nutností zániku lidské existence.

Rudolf MatysRudolf Matys „Máj, což je Máchovo vrcholné dílo, a jeho ostatní texty můžeme právem považovat za vrchol českého básnického romantismu a je mnoho interpretů, kteří Máchovo dílo považují za zrod české moderní poezie vůbec,"

říká o Máji literární teoretik Rudolf Matys. O tom, že Máj je popisem skutečné události zasazené do existující krajiny, svědčí i Máchovy vlastnoruční zápisky v tzv. Výkladu Máje, kde stojí: „Pověst, tedy čili děj básně této…… koná se u města Hiršberg /dnes Doksy/ mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci ukazují."

Podle Jiřího Škody šedesát let před tím, než Mácha do kraje kolem Doks přišel, tu otcovrah skutečně žil. Navíc to byl zločin z vášně a vše se odehrálo v květnu. I postava Viléma je napsaná podle severočeského loupežníka Václava Kumra, s nímž se Mácha mohl teoreticky potkat, protože když přijížděl do Doks, Kumr ještě žil.

Otcovrahem je ve skutečnosti Hynek Schiffner, který pocházel z Dubé, městečka jen kousek od Doks. Schiffnerové byli poměrně zámožní a živili se pěstováním a obchodem s chmelem. Hynek se zamiloval do dcery dubského kováře, ale jeho otec vztahu nepřál. Když v sobotu 7. května 1774 odešel starý Schiffner pracovat na chmelnici, Hynek ho napadl a zabil. Když se hospodář nevrátil, začali ho sousedé hledat, až našli ukrytou mrtvolu. Hynek se k vraždě přiznal, byl eskortován do Mladé Boleslavi a dva měsíce vězněn ve sklepě pod kulatou věží tehdejšího kriminálního soudu. Budova se po menších úpravách zachovala dodnes. Mácha ji jen „přenesl" na břeh jezera. Senát odsoudil Hynka k smrti lámáním v kole. Několikrát marně žádal o milost. Veřejná poprava se konala nedaleko Boleslavi na místě dodnes zvaném Na spravedlnosti 17. července 1774. Poprava prý byla hrůzná a byla poslední svého druhu vykonanou v českých zemích.

Bezděz, foto: Eva Bucharová / Český rozhlasBezděz, foto: Eva Bucharová / Český rozhlas Právě s tímto příběhem se mohl Mácha seznámit i v Doksech, odkud pocházela matka otcovraha a žili tu i jeho příbuzní. Bratranec tu byl dokonce šenkýřem a je tak pravděpodobné, že se s Máchou setkal. Možná tu žili i svědkové popravy. Mácha se totiž do Doks vypravil během dvou let asi šestkrát. Velice rád cestoval, říká Rudolf Matys.

„Jeden z hlavních symbolů básně Máj je právě poutník. I když to bylo někdy na hranici mezi poutnictvím a tuláctvím. Mácha cestoval většinou s takovými studentskými partami, většinou byl pánské a cestovaly od hradu k hradu, od zříceniny ke zřícenině. Přitom se hodně popíjelo a hodně zpívalo při kytaře, Karel Hynek Mácha byl výborný hráč na kytaru, zpíval. Mácha byl taky takový okázalý člověk. On si připadal jako byronovský vyděděnec, rád se nápadně šatil. Měl bílý plášť s červenou podšívkou a měl velkou černou hučku na hlavě."

Nesmíme zapomenout ani na skutečnou předlohu pro „strašného lesů pána", který je v básni totožný s Vilémem. Předobrazem byl zřejmě severočeský loupežník Václav Kumr. Ten se narodil 7. září 1767 ve Vísce, asi hodinu a půl cesty od Bezdězu. Byl nemanželský syn a říkalo se mu Webrův Vašek podle jeho skutečného otce - panského mušketýra. Nakonec se stal vůdcem tlupy loupežníků. I on byl zatčen a 20 let vězněn na Špilberku. Jako starý se vrátil do rodného kraje, kde se díky pověstem, které začaly žít vlastním životem, stal legendou. Zemřel 7 let po Máchově smrti.

Báseň Máj se vymyká, je to básní nebo také osobností básníka, který zemřel tak mladý?

„Ten kontext básně se zdá být velmi dramatický, radikální, proti tomu literárnímu okolí, které ho obklopovalo. Existují teorie, že Mácha navázal na barokní tradici. Nikoliv tím, že by četl barokní texty, ty byly prakticky už v jeho době nedostupné, ale asi o tři domy dál by jezuitský kostel sv.Ignáce, kam chodil jako chlapec a tam se zpívaly písně z barokních kancionálů a ono se to v něm odrazilo.To dětství básníka je vždycky velice významné, tak se to v něm ukládalo a v jeho tvorbě zobrazilo."

Máchova matka pocházela z bohaté měšťanské rodiny, jeho dědeček i pradědeček byli pražskými varhaníky. Záhy po Máchově narození však postihl rodinu finanční krach a přestěhovala se do chudé čtvrti kolem kostela sv. Petra. Pak si otec otevřel na Dobytčím trhu, dnešní Karlovo náměstí, krupařství, ke kterému patřil i nuzný byt a právě tady vznikly první Máchovy básně.

„Mácha byl člověk, který si byl vědom své výjimečnosti a okázale to zdůrazňoval - způsobem oblečení, miloval různé extrémní taškařice. Hrozně rád hrál ve vlastenecké amatérské divadelní skupině, které se říkalo U Kajetánů. Tam poznal svoji pozdější hlavní milenku Lori Šomkovou, měšťanské děvče dosti úzkého obzoru. Musíme si ovšem představit, jakou pozici měly tehdy ženy. Například žena nemohla jít v Praze sama po chodníku. Tehdy se v devět uzavíraly pražské městské brány. Ten vztah byl z jeho strany majetnický. Řekl bych, že tam byly silné sadomasochistické rysy, což potvrzuje jeho intimní deník, který byl v roce 1993 vydán. Mácha byl temný žárlivec, ona se nesměla s žádným člověkem stýkat, speciálně žárlil na největšího českého dramatika Josefa Kajetána Tyla, který byl také v té družině a snad ji jednou doprovázel a to dopadlo špatně. Na druhou stranu Mácha třeba chodil do rodiny Šomkových. Oni vyráběli krabičky pro uskladňování patron a Mácha to tam lepil s nimi. On byl na jedné straně ten velký Mefisto, ten člověk sedící na útesu a hledící do dálek kosmu a dějin, na druhé straně ho vidíme, jak lepí ty krabičky a jak má tzv. útrapnou světničku na Karlově náměstí vzadu za domem třikrát dva metry a tam to vše vznikalo."

Máj je jakýmsi výkřikem touhy po volnosti, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky a pak je tu tajemství, složitý děj naznačený ve zkratkách a náznacích.

„Mácha tam vytvořil něco poprvé. Z toho jazyka udělal barevně, hudebně melodické plazma. Tam není racionální úvaha, tam nejsou dodatečně vkládány nějaké konstrukce. To je spontánní tok představ. Je tam úžasné umění refrémů. Vracejí se vždy v jiném nasvícení. Když jsme k Máchovu výročí dělali Máj, tak jsme si uvědomili, že není možné, aby jeden interpret tak mnohovrstevnou skladbu vůbec dokázal interpretovat sám. První zpěv: čistá melodie, krása. Druhý zpěv: drama - vězeň rozjímá o dočasnosti života, o věčnosti. Úzkost, metafyzika. Mezi tím jsou intermezza, což jsou takové malé horůrky romantického vidění. Potom poslední zpěv, kdy se najednou prokazuje, že ten lyrický hrdina, který je odsouzen, který to vše spáchal, je najednou totožný s básníkem samým. Čili v básni se něco vypráví, pak se tam medituje, pak se evokuje nálada. My jsme každé této vrstvě přisoudili jednoho interpreta. Tu melodii dělal Vladimír Ráž, metafyziku Radovan Lukařský, vyprávění Josef Somr a Mácha, to byl Viktor Preis. Ještě jsme měli zvlášť vězně, takového ustrašeného, to byl Ladislav Frey. Když jsme dělali přípravnou práci, tak jsme se seznámili s 12 existujícími nahrávkami Máje a to, že lze tyto vrstvy oddělit od sebe, to je svědectví o tom, že to je mnohovrstevnatá skladba, kterou nelze interpretovat jedním dechem. Jsou to metafyzické úvahy? Ano jsou. Je to zpěv o zmarněné lásce? Ano, je. Je to obyčejná loupežnická historie? Ano, je. A nakonec to tajemství. To čtyřverší Hynku! Viléme!! Jarmilo!!! My jsme si řekli, že vlastně nevíme a Mácha to nikde neřekne, jestli se Jarmila utopila nebo ne. To tam není. To si lidi myslí, že se to stalo, protože on to zprostředkoval tou magií, jak pracuje třeba s dlouhými vokály a když to člověk čte jako detektivku, tak zjistí, že ani tohle není evidentní."

Socha K.H.Máchy na Petříně, foto: ČTKSocha K.H.Máchy na Petříně, foto: ČTK Socha Karla Hynka Máchy dnes stojí v Praze na Petříně a právě o prvním máji k ní lidé nejvíc chodí. Nikdo netuší proč tahle tradice vznikla. Snad kvůli básni, snad kvůli Máchovu životnímu postoji, snad kvůli tomu, že zemřel tak mlád. I když je tu socha, nikdo neví, jak Mácha vypadal, uvedl literární teoretik Rudolf Matys.

„Nedochoval se žádný autentický portrét. Všechno co známe, jsou jenom teorie nepotvrzené. I výklady Máchova díla jsou podobně otevřené. Každá generace si tam nachází něco svého. To je skutečně velmi pozoruhodné sledovat v průběhu generací, kdy si nejdříve čtenáři přečetli hlavně první zpěv, většina z nich se dál nedostala. Ten je magickou oslavou krásy jarní přírody, uplatňuje se tam velice vizuálně bohatá představivost, zároveň obrovský hudební dar. Čili se tam viděl jakýsi idylický pěvec lásky. Ve skutečnosti ovšem celý ten nádherný barevný kolorit, který tam je a váže se k 1. máji, je jenom překrásnou, ale lhostejnou kulisou k utrpení člověka, k jeho meditacím o dočasnosti a věčnosti, je to motiv viny a trestu, otcovraždy, motiv zklamané, zmarněné lásky. To všechno je v takovém hudebním proudu, který v sobě obsahuje neúplnost. Ten Máj není nikde uzavřený a tím nabízí možnosti do něj vstoupit z několika míst, z několika úhlů, několika tunely a vždy dostaneme trochu jiný výklad. A tím je ten text vzrušující."