Speciál Jan Amos Komenský skákal z okna na ženský aneb O folkloru atomového věku

31-12-2011 08:00 | Martina Bílá

Ten, kdo se bude v následující půl hodině nudit, ať prosím alespoň stylově udělá čárku.

Stáhnout: MP3

U silvestrovského pořadu Radia Praha vás vítá Martina Bílá. Mými hosty nejsou ani baviči, slavní herci, zpěváci nebo alespoň nějaký ten lidový vypravěč, jak by se na poslední den v roce nabízelo, u mikrofonu zasedli Petr Janeček a Adam Votruba z Národopisného oddělení Národního muzea. Řeč bude o přízraku Hagenovi, o tom, že se Vinnetou z okna směje, a Komenském, co skákal z okna na ženský. Tedy o současném folkloru. Patří do něj leccos, my se ale budeme bavit nejvíce o současných lidových písničkách, básničkách a pověstech. Koneckonců právě ony jsou pro rozhlasové vysílání nejvhodnější.

Petr JanečekPetr Janeček Pokud vynecháme folklor, který se dochoval do dnešních dnů, tedy alespoň to, co je pro většinu lidí folklorem, tedy kroje, lidové tance a písničky nebo zvyky, zůstane nám něco typického jen pro dnešní dobu? Existuje vůbec folklor dvacátého nebo dokonce 21.století?

Petr Janeček: „V dnešní době často slýcháme nářky, že folklor mizí, že fantazie, nadpřirozeno, kouzla…mizí z našich životů. Podle odborníků na lidové tradice to není úplně pravda. Folklor je antropologická univerzálie, to znamená, že jej můžeme zaznamenat ve všech společnostech a kulturách, tedy logicky i v té naší. Folklor nezmizel z našich životů, jen se možná trochu transformoval, přeměnil a není možná na první pohled tolik viditelný, jako byly ty bohaté kroje minulosti, malované skříně, džbánky…, ale je tady s námi pořád.“

Jak se projevuje?

Adam Votruba s Milenou ŠtráfeldovouAdam Votruba s Milenou Štráfeldovou Adam Votruba: „Základním rysem folkloru vždy bylo, že je předáván od člověka k člověku v nějakých neformálních situacích. Dost dlouho se soudilo, že základním kritériem folklorní slovesnosti je ústní podání, což není úplně stoprocentně pravda, protože se ukázalo, že folklor je do jisté míry schopen se adaptovat i na písemnou formu šíření např. nápisy na veřejných prostranstvích a podobně. Dalo by se říct, že je pro folklor dnes typické, že určitým způsobem vyplňuje nějakou mezeru, do které nepronikla oficiální kultura. Řekl bych, že třeba co se týká veršovaného folkloru, tak velké procento těch současných folklorních písní je obhroublého, vulgárního obsahu a je to způsobeno tím, že to je určitý žánr, kterému se oficiální tvorba vyhýbá.“

Nejdříve se zaměříme na lidové písně, tedy mnohdy spíše, jak už bylo řečeno i následně bude doloženo, více či méně obhroublé popěvky. Nejčastěji je zpívají děti a oblíbený je třeba tento:

„Jedna paní prala, prala
A druhá na ni sra, sra … s radostí koukala,
jak ta paní máchala.“

Adam Votruba ale začal opravdovou českou klasikou:

„Na kopečku v Africe,
stojí stará věznice
ach ouvej,
Na kopečku v Africe,
stojí stará věznice,ach jo!
Vězňové se tetelí, ve dne v noci v posteli…“

Legendární Václav BabinskýLegendární Václav Babinský „Asi nejznámější jsou dětské písně. K takovým konstantám, které zná asi celý národ, patří písnička Na kopečku v Africe, stojí stará věznice.“

Víme, jak je stará?

„Obávám se, že přesně zjištěno to není, já když jsem se snažil vysledovat původ téhle písně, tak nejstarší doklady o její existenci jsem našel ve třicátých letech 20.století, ale domnívám se, že bude ještě starší. Každopádně navazuje na starší lidovou píseň, která mimo jiné začínala slovy ´Vězení, ach vězení´, což byla taková sentimentální písnička vězně. Ta byla pak předělána na píseň o Babinském, která byla nejprve myšlena vážně nebo alespoň polovážně. Poté byla ta píseň stále více parodována a stala se z ní dnes taková dětská směšná písnička. Babinský se v ní prokazatelně objevuje koncem třicátých let, ale myslím, že už dříve.“

Našli bychom v těch písničkách i jiné slavné osoby?

„V těch dětských písních je řada takových oblíbených postav, ať už skutečných osobností nebo postav literárních a filmových apod. Takovou oblíbenou stálicí dětského folkloru je Vinnetou a jedna z nejznámějších písniček ´Prší, prší jen se leje, Vinetou se z okna směje,´ která s největší pravděpodobností vznikla kolem roku 1964 a traduje se v tom ústním podání mezi dětmi dodnes. U této písně můžeme vidět, že se občas ten Vinnetou nahrazoval nějakou jinou aktuálně populární postavou. Třeba v osmdesátých letech to byl pirát Sandokan z italského televizního seriálu, tak najednou se prostě zpívalo - Prší, prší, jen se leje, Sandokan se z okna směje…“

 Prší, prší, jen se leje, Sandokan se z okna směje… Prší, prší, jen se leje, Sandokan se z okna směje… Kdo pak poskakoval za vraty nahatý? To přece pokračuje, Old Shatterhand za vraty, poskakuje nahatý…

„Ta píseň je velmi variabilní, takže tu variantu, kterou znáte vy, tak tu já neznám, přestože jich znám poměrně dost. Z mého dětství si pamatuji, že ta varianta, kterou jsme zpívali my, tak ta pokračovala slovy: Old Shatterhand na dvorku nastartoval motorku.“

Pan doktor Janeček má také nějakou verzi?

„Jak jste zmínila tu variantu, kde se objevuje za vraty, tak existovala s tím Sandokanem varianta Mariana za vraty, líbá se tam s prasaty.“

Adam Votruba: „Přesně to jsem chtěl dodat, ale když tam máme tu nahotu, tak třeba byla taky verze Old Shatterhand za chatou, líbá Nšo-či nahatou apod. U toho Sandokana ale bylo poměrně časté zmíněné Mariana za vraty, líbá se tam s prasaty.“

A do variant Prší, prší zasáhl i nejnovější dětský hrdina Harry Potter. Možná v duchu drsnější doby se už z okna nesměje, ale bleje.

Od písniček se teď přesuňme k jinému žánru, popularitě se těší i různé říkačky a dá se možná mezi nimi najít i jakási nekorunovaná královna, kterou zmínil skutečně každý oslovený…

„Jan Amos Komenský
skákal z okna na ženský.
Jednou skočil na ženskou udělal z ní Komenskou.
Uviděl ho Neruda
zfackoval ho doruda.“

Jan Amos Komenský se stále těší velké popularitě...Jan Amos Komenský se stále těší velké popularitě... Proč a kdy se učitel národů stal hrdinou přihlouplé rýmovačky není vůbec lehké zjistit:

„Já bych si netroufnul odhadnout, kdy ta říkanka mohla vzniknout, ale pravděpodobně může její původ sahat až k první republice. Existovala mimochodem varianta, která patří spíše do toho období předválečného. Je to varianta: Gustav Adolf Frištenský, to byl kádr na ženský. Nemohu říct jak je stará ale velice pravděpodobně přes sedmdesát či osmdesát let.“

A nejen Komenský se stal terčem lidové tvořivosti. Neunikl ani Karel Jaromír Erben a jeho snad stokrát parodovaná Kytice.

„Na topole pod jezerem,
jezdil vodník s buldozerem.
Půjdu matičko k jezeru,
na práci se ti …“

Anebo Sládkova křišťálová studánka.

„Znám benzínovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam stačí škrtnout zápalku
a vše letí do nebes.“

 

Opusťme teď už teď obhroublé odrhovačky a skákající české velikány a zabrusme na chvíli do klidnějších a také slušnějších vod současného folkloru. Začneme tam, kde můžeme kreslit, psát, jen listy netrhat! A básničky jsou tam mnohem poetičtější. Nebo se o to alespoň snaží:

„Konvalinka, fialka jsou dvě kvítka nevinná. Jedno volá nezapomeň! Druhé buď vždy upřímná.“

Památníky byly alespoň u generace dnešních třicátníků či možná spíše třicátnic záležitostí nejvíce prvního stupně základní školy, na stupni druhém je nahradily speciální zápisníky, které dodávaly pocit dospělosti a důležitosti. Ty už byly opravdu jen čistě holčičí záležitostí.

Adam Votruba: „Zajímáme se i o tyto dívčí zápisníky. Tento fenomén je ale mnohem méně prozkoumán než ty dětské památníky, kterým se dlouhodobě věnuje paní doktorka Dana Bittnerová. Já proto bohužel nemohu potvrdit, jak starý je to fenomén. Znám ho samozřejmě i z osobní zkušenosti, když jsem byl na základní škole, tak spolužačky měly tyto zápisníky a i pro nás byly velice zajímavé a atraktivní ty různé milostné básničky a testy. Je to zajímavý fenomén i z hlediska folklorní poezie, protože je tam řada básniček, které jsou folklorními útvary, přepisovaly se z jednoho zápisníku do druhého a mají ty základní folklorní rysy, že mají různé varianty a je to kolektivně sdílená záležitost. Je také pravda, že se tyto zápisníky poměrně těžko shání, hůře, než ty dětské památníky, protože ty, co si je vedly, se dost často stydí je posléze ukázat někomu k nahlédnutí případně se jich už zbavily. Když jsme pak dělali výstavu Nové pověsti české, kam jsme chtěli tento fenomén taky zařadit, tak jsme měli k dispozici asi tři tyto zápisníky, zatímco dětských památníků jsme měli asi čtyřicet.“

Tohle je typicky ženské, ale pamatujete si vy ze svého dětství nebo puberty na něco typicky mužského nebo spíše klukovského?

Petr Janeček: „Chlapci tendují spíše k vytváření nějakých part, takže existují zápisníky různých klukovských part nebo sdružení. Ti chlapci recipují spíše věci z populární kultury, které se týkají třeba nějakého dobrodružství, vojenství…, ale málokdy je to něco tak standardizovaného, jako jsou ty památníky nebo ty dívčí zpovědníky, kecálky. Ti chlapci mají různé hry a často napodobují třeba hry vyráběné spotřební kulturou, vytvářejí třeba vlastní doplňky k nějakým stolním hrám nebo nějak si hrají třeba na to, co viděli ve filmu nebo nějaké počítačové hře, takže z hlediska folkloristy není kultura chlapců tak zajímavá, jako je kultura dívek.“

Adam Votruba: „Já bych k tomu možná ještě doplnil, že když uvažujeme o tom, co je typické pro folklor chlapců, tak já bych řekl, že jsou to možná různé popěvky a říkanky, které se týkají fandění nějakému sportovnímu klubu, to byla vždycky záležitost spíše chlapecká. Je pravda, že ty zápisníky si chlapci příliš nevedli, ale určitý obdobný fenomén bylo možné zhruba do sedmdesátých, možná osmdesátých let nalézt ve vojenském prostředí. Není to ještě příliš zmapováno, ale i v tomto prostředí existovaly zápisníky podobného druhu, jaké si vedly ty pubertální dívky, také se tam psala i různá folklorní poezie a podobně.“

Už několikrát zde padla různá data, je čas tedy zmínit i to pro české dějiny klíčové – listopad 1989. Sametová revoluce a změny, které po ní nastaly, se výrazně projevily také v současném folkloru.

Petr Janeček: „Rok 1989 byl i folklorním přelomem. Minimálně třeba co se anekdot týče. Velice razantně ubyly politické vtipy, těm se daří spíše v nějakých totalitních nebo uzavřených režimech, které nějakým způsobem kontrolují oběh informací. V okamžiku, kdy mohou být politické anekdoty zveřejňovány v médiích, tak přestávají být pro lidi atraktivní a tím ústním podáním se nijak zvlášť nešíří. Co se týče těch fám a pověstí, tam proběhla spíše změna tématiky, zaměřily se na ta aktuální témata. Veliký zlom ale opravdu nastal v té politické anekdotě. Největší množství těchto anekdot známe z období, která byla politicky nepříznivá, z období II. světové války nebo normalizace. Takže z hlediska té prózy rok 1989 předěl určitě byl.“

Adam Votruba: „Já bych za folklorní poezii doplnil, že tam to platí také. I ve folklorní poezii byla široce reflektována politická témata.“

Můžete něco citovat?

„Vidím město rudé, vyžrané a chudé, nad ním hvězda pěticípá, pod ní český národ chcípá.

Našly by se i další říkanky a samozřejmě i za protektorátu existovala podobná poezie. S rokem 1989 prakticky zmizela, i když občas se objeví nějaký odkaz na politiku, ale už to nehraje zdaleka takovou roli. Spíš jsou to takové nevinné hříčky, jako je dětská říkanka:

´Skákal Klaus
přes Bauhaus.´

a podobně, ale ta politická problematika tam už zdaleka není tak reflektována.

Možná ještě jedna taková změna, která je pozorovatelná u těch dívčích zápisníků. To, co poskytovaly tyto zápisníky dospívajícím dívkám, tak do toho vstoupil nějakým způsobem trh a do určité míry toto nabízejí nyní časopisy pro mládež. Např. Bravo, kde jsou různé takové testy. Takže když se podíváme do těch zápisníků z osmdesátých let, tak ty byly téměř celé psané rukou, občas se tam lepily nějaké fotky zpěváků, ale v těch devadesátých letech narážíme na to, že je tam pořád méně vlastní invence, rukopisu nositele a spíše jsou tam třeba vlepovány celé ty testy z toho časopisu a podobně.“

 

Vedl na 'Mládežnickou' speciální tunel?Vedl na 'Mládežnickou' speciální tunel? Od dívčích zápisníků, rýmovaček a popěvků teď přejděme k současným pověstem – městským legendám. Adama Votrubu teď u mikrofonu vystřídá odborník na současné pověsti Petr Janeček, autor několika sbírek těchto pověstí nazvaných po nejznámější z nich - černé sanitce. Opět se dotkneme rozdílů mezi pověstmi před listopadem 1989 a po něm.

Poslechněme si ale nejprve právě pověsti typické dobu komunismu, které se povídaly v Praze:

„O osamělém baráku, který je u dálnice D1 při výjezdu směr Chodov nebo Roztyly, tak se říkalo, že je záměrně tak postaven proto, že kdyby nás okupovala nějaká armáda, tak se ten barák odstřelí a zablokuje příjezdovou trasu do centra.

Pak díky tomu, že jsem bydlel u Československé televize, tak si pamatuju, že se říkalo, že z televize vede speciální metro do stanice Pražského povstání nebo na Pankrác, v tu dobu na Mládežnickou.

Těšnovský tunel alias Husákovo ticho, foto: Petr Brož / Creative Commons 3.0 UnportedTěšnovský tunel alias Husákovo ticho, foto: Petr Brož / Creative Commons 3.0 Unported Ještě si pak pamatuju, nevím, jestli to je pravda, ale věřil bych, že to je pravda, o Husákovým tichu. Je to úsek před budovou tuším tehdejší Komunistické strany Československa. Říkalo se, že proto, aby prezident Husák nebyl rušenej, tak si tam nechal vystavět tunel, kterým auta jezdila, od té doby se tomu říká Husákovo ticho.“

Petr Janeček k tomu říká:

„Z těch pověstí se vytratila ta tématika potenciální války nebo studené války a vůbec takových těch tajných bunkrů a vládních úkrytů, to bylo aktuální v těch osmdesátých letech. V těch devadesátých letech vidíme v pověstech posun ke každodennosti, k příběhům nějakých obyčejných lidí v běžných situacích, kteří jsou ohrožováni nějakým nebezpečím, které je mířeno přímo na ně. Např. nějaký maniak přepadne v nákupním centru nějakou mladou ženu nebo unese její dítě, ale už to není nějaké celospolečenské ohrožení, jako když si politické elity vytvářejí nějaké bunkry, stavby, struktury. Je tam už posun od toho kolektivního k individuálnímu. Ty pověsti navíc začínají mít čím dál výrazněji mezinárodní charakter. Jen málo těch pověstí je lokálně specifických, jako bylo to Husákovo ticho nebo ten strategický panelák u D1 nebo pověsti o Nuselském mostě. To už moc nevzniká. Přebíráme ty pověsti, které se vyprávějí třeba i v USA a jiných zemích.“

Oblíbeným předmětem pověstí byly v době komunismu také věci, které měly punc luxusu nebo prostě jen jako leccos nebyly k dostání. Sem můžeme zařadit také historky o tom, které hvězdy „zaručeně“ natáčely pornografické filmy.

Farmářská zelenina z KauflanduFarmářská zelenina z Kauflandu Ovšem své pověsti má i žhavá současnost, jak už naznačil Petr Janeček reaguje se v nich často na trendy a nebezpečí, které přináší doba. Poslechněme si nejprve dalšího dotázaného:

„Kromě klasického tobogánu, v němž jsou nastražené žiletky, tak si pamatuju, že se říkalo, že v supermarketech strkají narkomani jehly do ovoce. A taky s nástupem farmářských trhů jsou ti trhovci někdy obviňováni, že jsou lupiči, kteří stejně nakupujou v supermarketu - ´Ta jejich vypěstovaná biocuketa je stejně z Kauflandu!´ a tak podobně.“

Tady je také možné vzpomenout historky o tom, kdo viděl popeláře sesypávat tříděný odpad na jednu hromadu.

Ze současných pověstí se dodnes úplně nevytratil prvek nadpřirozena, tedy to, co si s klasickými pověstmi velmi často spojujeme. Stačí zmínit třeba Hagena, přízrak z trampských pověstí.

HagenHagen Petr Janeček: „Současné nebo městské pověsti jsou vlastně stejné pověsti, jako byly ty pověsti minulosti. To nadpřirozeno tam taky je, ale to trošku přizpůsobeno tomu dnešnímu člověku. Roli nějakých strašidel, hejkalů tam plní bytosti, které jsou pro ty dnešní lidi akceptovatelnější. Kdyby někdo vyprávěl, že šel v noci do supermarketu a v požární nádrži viděl vodníka, tak mu nikdo nevěří. Když by ale vyprávěl, že šel v noci do supermarketu a u požární nádrže potkal nějakého násilníka, který ho přepadl, tak to už je vlastně uvěřitelné pro dnešní lidi. Ony tam ty strašidla v těch pověstech jsou, ale většinou nabyli takových reálných podob. Jsou ale skutečně výjimky, jako zmíněný Hagen. To je podle nejčastějších pověstí přízrak nacistického vojáka, který na konci války zahynul nebo se ukryl v komplexu lomů Amerika u Mořiny a dodnes tam straší a přepadá trampy a turisty, kteří se tam vydají. Je to ale výjimka, těch duchů nebo přízraků máme velice málo. Máme ale třeba duchařské příběhy, kdy lidé vyprávějí o zjevení duchů, to je poměrně silná tradice, která navazuje na starší duchařské příběhy. Ale v těch realističtějších pověstech toho nadpřirozena moc nenajdeme.“

PérákPérák K tomuto typu pověstí můžeme řadit i legendárního bojovníka proti nacistům – péráka. Podle válečných pověstí se po nějaké záškodnické akci proti okupantům rychle přemístil pomocí pér připevněných na botách a byl díky nim nepolapitelný. V osmdesátých letech ale podle jedné z respondentek naší novofolklorní ankety strašil v severních Čechách.

„Byl to ten, co obchází a krade zlobivý děti.“

Jak vypadal?

„Představovali jsme si ho jako nějakého panáčka v dlouhém kabátě, klobouku a na nějakých pérech, samozřejmě. Vždycky se pak nějak podloudně vplížil do okna. Vycházel vždycky z Prahy a pak obcházel republiku a samozřejmě zavítal někde tam, kde byly ty nejzlobivější děti.“

Mluvili jsme dnes o minulosti i současnosti folkloru, zakončeme tedy naše vyprávění výhledem do budoucna:

Petr Janeček: „Jak jsme říkali na začátku, folklor je antropologická univerzálie, takže dokud si budou lidé vyprávět, zpívat si a říkat říkanky, tak folklor bude určitě žít. Mnoho odborníků tvrdí, že ta moderní, masová komunikační média ten folklor vytlačí. V poslední době se tak mluví v souvislosti s internetem, že si lidé nebudou vyprávět třeba vtipy, budou si je jen posílat a číst na internetu. My folkloristé si myslíme, že to rozhodně není pravda, totéž se již dříve říkalo o televizi, rozhlase, předtím telegrafu, říkalo se, že telegraf vymýtí veškeré fámy a nesmyslné pověry, že si budou moci lidé všechno hned ověřit. Takže já si myslím, že folklor má před sebou skvělou budoucnost.“

Adam Votruba: „Já bych byl na rozdíl od kolegy možná trochu skeptičtější. Mně přijde, že ta média, o kterých tady byla řeč, zejména internet, do toho folkloru pochopitelně zasáhnou a zasahují. Domnívám se, že mu prostor svým způsobem zúží. Nepředpokládám samozřejmě, že by folklor zanikl, folklor se bude nějakým způsobem vyvíjet a zřejmě se třeba adaptuje i na šíření po internetu. Nicméně každé takové nové médium, ať už to bylo původně kdysi psané slovo, když si lidé začali písničky zapisovat do zpěvníků nebo potom do různých zápisníků či památníků, tak to změnilo ten variační proces. Ve chvíli, kdy začínají být tyto folklorní útvary přenášeny pomocí internetu, tak to vlastně zase zužuje prostor pro ten variační proces, protože ve chvíli, kdy si ten člověk nemusí tu básničku opsat, ale okopíruje si ji z blogu někoho jiného, tak ta variace je menší.“

O to, aby folklor neumřel, se můžeme zasloužit jen my sami a právě Vánoce a začátek nového roku bývají tím pravým důkazem, že lidová tvořivost v tomto směru nevymírá, stačí se podívat na vánoční a novoroční sms, které se třeba snahami o básničky jen hemží.

Tak Vám do nového roku hodně pohody,
šťastné náhody, žádné nehody,
významné dohody,
legrační příhody a další života výhody
za celé Rádio Praha přeje Martina Bílá.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace