Deník vojáka, válečného zajatce a dědečka, ve kterém se malé dějiny prolínají s velkými

Drobný ohmataný sešitek s krasopisně popsanými tenkými stránkami. Tak vypadal deník Josefa Bačovského, rakousko-uherského vojáka, válečného zajatce a také dědečka Libuše Koubské.

Právě na základě sešitku, který se svým majitelem prošel bitvami, zákopy i zajateckými tábory, napsala knížku Dědečkův deník, která vyšla v nakladatelství Vyšehrad. O ní si budeme povídat v den, kdy si připomínáme 99. výročí vzniku Československa.

Jeho prvorozený syn právě slavil své první narozeniny, když si Josef ozdobně a jakoby s určitou pýchou do notýsku francouzsky napsal, že od 24. listopadu 1914 je le prisonnier de guerre. Pod to si do závorky přeložil - válečný zajatec. Zřetelně se mu ulevilo, alespoň přestal být trvalým terčem strojních pušek, děl a šrapnelů. Spolu s ostatními zajatci je Rusové hnali jedenáct dní opět přes Vislu nazpátek do Haliče. „Tam vsedáno do nákladních nekrytých vozů železnice do Lvova, kde přesednuto do krytých vozů nákladních a jelo se na Kyjev a Charkov až do Asie do Kurgánu na západní Sibiři, kamž jsme 28. prosince 1914 dopraveni byli. Kyjev pamětným zůstane, poněvadž tam odebrány nám šátky, brotsaky atd., takže nebylo pak z čeho jísti a kam kousek chleba schovati. Zaveden pořádek deseti mužů, kteří po dobu jízdy museli jíst z jedné mísy. V Kurgánu v Tobolské gubernii na jihozápadní Sibiři jsme byli rozděleni na roty, každá národnost zvlášť a ubytováni v privátních domech, kde nastal život volnější."

Jak jste vůbec přišla k dědečkovu deníku? Existoval tak, jak je na obalu knížky a na fotce v ní?

Repro z knihy Dědečkův deník, autor: Libuše Koubská, nakladatelství VyšehradRepro z knihy Dědečkův deník, autor: Libuše Koubská, nakladatelství Vyšehrad "Knížka neměla být nikdy jen prostým přepisem toho deníku. Jak jsem k němu přišla? Když mi bylo asi 25, tak mi bratr mojí maminky dal do opatrování rodinnou relikvii, deník svého otce, mého dědečka, který si dědeček psal za I. světové války, když byl jako rakousko-uherský domobranec odvelen na haličskou frontu. Po několika měsících v krvi a blátě padl do ruského zajetí a pokračoval v psaní deníku celé čtyři roky, co se pekelcoval jako válečný zajatec Ruskem."

Jak se dědečkovi v Rusku vedlo? Můžeme přiblížit, co se stalo potom, co byl zajat?

"První je odvezli do Kyjeva. Je třeba říct, že dědeček o tom, že padli do zajetí, píše s velkým nadšením, protože to byla naděje, že to peklo vůbec přežije. Na té frontě bylo opravdu strašně zle, všichni kamarádi a známí z vesnice, kteří byli odvedeni spolu s ním, tak padli, zůstal skoro sám. Naděje, že to přežije, byla v zajetí přece jen větší.

Se zajatci doslova šíbovali po Rusku. V knížce je i mapka, kde všude dědeček byl. Nejdříve se dostali na Sibiř, daleko za Ural. Tam si je rozebrali místní sedláci a zajatci u nich museli pracovat. Dostávali jednoduchou stravu a nebydleli příliš znamenitě, ale bylo to k životu. On si to všechno velice pečlivě zapisoval. Zajímalo ho i to, jak se tam hospodaří, jak se tam žije...Pak je ale odvezli jiným směrem, dorazili až k Murmansku a Bílému moři. Tam to bylo asi hodně krušné. Byla tam strašlivá zima a těžké podmínky. Káceli tam lesy a stavěli železnici.“

„Odtamtud se dostal až na úplný sever Oněžského jezera do města Pověnec, v němž začíná neblaze proslulý Bělomořsko-baltský kanál. Tenkrát však ještě o kanálu, o Stalinovi a o tamějších gulazích nebylo ani potuchy, tyhle hrůzy teprve čekaly v mlze budoucího času. Oblast, kde devět měsíců v roce mrzne, a po zbytek času běsní komáři, však byla i tehdy krajně nehostinná. Z Pověnce je hnali pěšky dva dny pralesem. Pracovali na stavbě Murmanské dráhy. Bylo tam zřejmě krušno, deník zestručněl: „21. ledna 1916 odjeli jsme 145 verst do přístavu Soroky na pobřeží Bílého moře k lékařské prohlídce." Tam viděl Josef poprvé v životě moře. Taky si poznamenal bití zajatců od žandarma a to, že „na Murmani v jezerách kvete překrásně vodní růže, takzvaný leknín." Z šestatřiceti mužů shledal lékař jen dva zdravé. Josef onemocněl kurdějemi, opuchly mu nohy, naskákaly šeredné černé skvrny a změkly dásně. Dostával na to vodu, v níž byly vyvařeny borové letorosty.“

Libuše Koubská, repro z knihy Dědečkův deník, nakladatelství VyšehradLibuše Koubská, repro z knihy Dědečkův deník, nakladatelství Vyšehrad "To všechno se podařilo přečkat. Pak tu partu, ve které dědeček byl, naložili a odvezli je až ke Kaspickému moři. Zapsal si, že už je na perských hranicích. Na tom jihu se mu dařilo trochu lépe. V zajetí se naučil rusky a stal se písařem. Pak se mu podařilo něco, co zní trošku absurdně, ale dostal dovolenou ze zajetí. Váleční zajatci skutečně vyrazili na dovolenou domů, v dědečkově případě na česko-moravské pomezí. Dovolená se protáhla navždy, protože mezi tím válka skončila."

Jak se zatím vedlo vaší babičce doma?

"Dařilo se jí mizerně. Byla to pro ně strašně zlá doba. Všichni muži byli pryč, byl obrovský nedostatek a hlad. Moje babička Maria, žena toho válečného zajatce Josefa, měla miminko, měli syna, který se narodil na podzim roku 1913 a dědeček odešel do války v srpnu následujícího roku. Ona zůstala s dítětem sama a spolu s matkou a dvě a sestrami musely dobu války nějak přečkat. Vedlo se jim bídně, na fotografiích jde vidět, jak byly všechny tři sestry kost a kůže, jak na tom byly špatně, ale zvládly to."

„Chovaly králíky, kozu, vyžínaly každou mez, třásly se hrůzou, aby jim nezmoklo seno, zkoušely zavařovat ovoce bez cukru, chodily na šišky, na klestí. A bylo pořád hůř. Maria sice přinášela výplatu z fabriky, textilky jely naplno, armáda potřebovala oblékat, ovšem za peníze se jídlo, uhlí ani oblečení nepořídilo, obchody byly pustopusté. Malý Ernst dostal spálu, na niž tehdy děti často umíraly. Trvalo to šest týdnů, Maria skoro nespala, šílená strachem o to jediné, na čem jí záleželo.“

Jak vzpomínáte na dědečka a babičku? Koho z nich jste zažila a koho si pamatujete?

"Pamatuji si je oba."

Já vám do toho ještě skočím - vaše babička byla Němka...

Repro z knihy Dědečkův deník, autor: Libuše Koubská, nakladatelství VyšehradRepro z knihy Dědečkův deník, autor: Libuše Koubská, nakladatelství Vyšehrad "Ano, babička byla Němka. Rodina byla česko-německá, což v té další historii hraje velkou roli. Ty velké historické události se promítaly, hodně promítaly, i do osudů běžných lidí.

Ptala jste se, jestli si na ně pamatuji. Pamatuji si docela dost. Jsou to takové ty prvotní vzpomínky, které se vždycky zapíšou hodně hluboko a zůstávají po celý život. Já jsem tam jezdila na prázdniny. Vesnice, kde žili, se jmenuje Moravská Chrastová. Bylo mi necelých pět let, když za tragických okolností zemřel. Moje hlavní vzpomínka je na jeho pohřeb. Ale pamatuji si i na něj. Je to ale propojeno i s tím, co se v rodině vypravuje a tím jsou ty mlhy dětských vzpomínek trochu obohacené. Pamatuji si ale, že mi dal kytici lilií k narozeninám..."

Studila, že?

"Studila, četla jste pečlivě. V mých očích to byl stařec, člověk, který měl potíže s chůzí. Objevily se důsledky válečného strádání. Byl trochu mrzutý. Pamatuji si siluetu jeho postavy a to, že s ním jdu někam do lesa a tak. Moc toho nevím. Babičku jsem zažila déle, zemřela, když mi bylo devět let. Byla to pozoruhodná osobnost. Na svou dobu velice emancipovaná. Mluvila poměrně dobře česky, ale na mě mluvívala německy, abych se to naučila. Četla mi pohádky bratří Grimmů. Já jsem jí naopak předčítala vlastenecké příběhy Aloise Jiráska a ona byla velmi spokojená, protože literatura pro ni byla strašně důležitá a měla radost, že někdo v rodině je taky takový čtenář. Byla praktická, velice sečtělá a uzavřená. Já jsem nikdy už někoho takového nepoznala. Už tehdy mi připadala mimořádná."

Jaké to bylo probírat se svými vzpomínkami a pamětí své rodiny s tím, že to budou číst úplně cizí lidé?

"Tohle mě dost dlouho trápilo, protože jsem si říkala, jestli na to vůbec mám morální právo."

Repro z knihy Dědečkův deník, nakladatelství VyšehradRepro z knihy Dědečkův deník, nakladatelství VyšehradA máte?

"To musí posoudit někdo jiný. Já jsem ten rukopis předčítala profesoru Ctiradu Johnovi, což je lékař a vědec. A je také ročník 1920. On mě v tom velice podporoval a zdůrazňoval, že to morální právo určitě mám, protože by bylo škoda, aby ty příběhy zůstaly ležet ladem, aby zmizely, aby nebyly zachyceny, protože jsou cenné i pro ostatní čtenáře. Tímto povzbuzovaná jsem pokračovala. Ale jsou to přece jen soukromé dějiny, je to těžké se rozhodnout. Někdy jsem měla pocit, že přestanu, ale zase sem pak psala dál. Bylo to vzrušující, občas hodně smutné, hodně silné, ale hnalo mě to dopředu. Chtěla jsem, aby to bylo zformulované, aby to nezůstalo ladem."

„Vznik Československa Josefa potěšil, i to, že se ve vesnici chystalo otevření české školy. Ihned rozhodl, že Ernst, tedy Arnošt, který měl jít do první třídy, nastoupí tam. Ať se německá tchyně postaví třeba na uši, on je hlava rodiny. A taky vystoupí z církve, co by tam pohledával, dobře ví, jak málo platná byla polní mše a žehnání zbraním v Pradniku Červoném před čtyřmi lety. Po necelém roce od návratu z války se Josefovi a Marii narodilo další dítě, dcera Gita. Josef z ní měl radost, navíc mu byla podobná, černovlasá a hned si také všiml, že má úplně stejné ruce jako on. Pevné, štíhlé, s dokonale tvarovanými podlouhlými nehty.“

Narozením Gity Dědečkův deník nekončí, jen pokračuje. Vždyť i samo dvacáté století bylo v roce 1915 vlastně na samém začátku...