Ptejte se právníka Volný pohyb pracovníků v zemích EU

V minulých dílech jsme hovořili na téma volný pohyb osob v rámci Evropské unii a zaměřili jsme svou pozornost na volný pohyb zaměstnanců. Jak je to s volným pohybem podnikatelů? Mohou fyzické a právnické osoby volně podnikat v jiných členských státech?

"Při naší poslední diskusi jsem posluchačům předestřel, že společný trh Evropské unie, jehož vytvoření je stěžejním cílem unie, funguje na čtyřech základních svobodách: tj. volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Přičemž jsem zdůraznil, že základem volného pohybu osob je právě volný pohyb pracovníků. Jsa omezen rozsahem dnešní debaty, zaměřil bych se tedy nejprve na rovné zacházení u osob samostatně výdělečně činných a posléze v dalším díle na zakládání právnických osob v zahraničí. Osobou samostatně výdělečně činnou se rozumí fyzická osoba, která má příjmy z podnikání nebo z jiné samostatně výdělečné činnosti. Foto: Evropská komise Typickým příkladem je živnostník, samostatný zemědělec, samostatně výdělečný lékař, architekt, advokát atd. Volný pohyb osob se tedy v případě osob samostatně výdělečně činných chápe jako svoboda usadit se v jiném členském státě za účelem podnikání. Přestože je tato svoboda zaručena komunitárním právem, je nasnadě, že většina podnikatelských aktivit je v jednotlivých členských státech samostatně regulovaná, tj. vázaná na splnění určité kvalifikace dané pro podmínky toho konkrétního členského státu. Stěžejním aspektem se tak v oblasti volného pohybu osob samostatně výdělečně činných stalo uznávání vysokoškolských diplomů, certifikátů a jiných kvalifikačních průkazů, které jsou vyžadovány k výkonu předmětné činnosti v daném členském státě.

Za tím účelem přijala Rada v 1988 a následně v roce 1992 směrnice o uznávání vysokoškolských diplomů, které ukládají členským státům povinnost uznávat odpovídající diplom získaný v jiném členském státě. V současné době bylo navíc dosaženo již plné harmonizace, tj. možnosti podnikat v jiném členském státě bez nezbytnosti uznání vysokoškolského diplomu, u lékařů, architektů a advokátů. Tak např. u advokátu se obecně povoluje, aby se usazovali po celém území společenství a vykonávali tam advokátní služby na základě profesního titulu obdrženého doma. Rozsah služeb je přitom stejný, jako u domácích advokátů.

V této souvislosti podotýkám, že je nutné dbát zvláštního zřetele u tzv. vázané živnosti, pro niž jsou v každém státě stanoveny odlišné kvalifikační požadavky. Nad rámec již řečeného bych poukázal na směrnici Rady o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně činné, která počala platit na konci roku 2009. Cílem této směrnice je zefektivnění implementace zásady rovného zacházení mezi muži a ženami v podnikání anebo pomoci v podnikání (např. ženě v době mateřství). Česká republika má dva roky na transpozici, tedy začlenění této směrnice do českého právního řádu."