Ptejte se právníka Podmínky podnikání právnických osob v členských zemích EU

Ve studiu opět vítám magistra Filipa Čeladníka, advokátního koncipienta pracujícího v advokátní kanceláři PETERKA and PARTNERS a doktoranda na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V minulém díle jsme se věnovali možnostem volně zakládat právnické osoby v jiných členských státech Unie. Na toto téma dnes volně navážeme.

"Jak už jsem podotknul před týdnem, podnikatel je oprávněn pro usazení volit jakoukoliv právní formu podnikání. Za tím účelem může za stejných podmínek jako občané tohoto státu založit společnost v jiném členském státě anebo koupit podíly na již založených společnostech. Tato forma usazení se chápe jako primární. Podnikatel má rovněž možnost založit pobočku či organizační složku firmy mající sídlo v jiném státě EU. Jedná se pak o sekundární usazení. Je zřejmé, že vzniknuvší společnosti jsou nositeli stejných práv a povinností, jako domovské společnosti, resp. pobočky a organizační složky. Na jednu stranu se tak mohou bránit proti diskriminaci z hlediska práv nebo výhod, kterým se těší domovské firmy, na druhou stranu musí respektovat právní řád a z něj plynoucí povinnosti dané pro konkrétní členský stát. Pokud jde o svobodu usazování, členské země mohou požadovat od občanů jiných států splnění všech podmínek, které při zahájení hospodářské činnosti kladou na vlastní občany. Kdežto poskytovatelé služeb by neměli podléhat veškerým národním opatřením."

Na závěr vás ještě poprosím o stručné vymezení volného pohybu služeb.

"Se svobodou usazovaní v jiném členském státě za účelem podnikání rovněž koreluje volný pohyb služeb. Jeho podstatou je oprávnění poskytovatele (obchodníka, podnikatele, živnostníka, zástupce svobodných povolání aj.) dočasně provozovat svou činnost v jiném členském státě, než kde má sídlo, za stejných podmínek jako příslušníci této země, a to na základě licence získané v členském státě, v níž má sídlo. Služby lze přitom poskytovat buďto usazením v jiném členském státě (např. zřízením obchodu, hotelu atd.) nebo bez samotného usazení, tedy toliko přes hranice (poskytováním např. pojišťovacích služeb, poradenstvím aj.). Dočasnou službou se přitom rozumí služba poskytovaná za úplatu, která je omezena stran trvání, pravidelnosti nebo opakování. Některé země EU považují za dočasné služby činnosti, které trvají méně jak tři měsíce, resp. šest měsíců. Právo EU nicméně žádné konkrétní časové omezení pro poskytování služeb nestanoví. V této souvislosti lze ještě podotknout, že jednou z nejrozšířenějších oblastí, v níž se služby v jiných členských státech poskytují, je oblast bankovnictví a pojišťovnictví. Tyto finanční služby se již dnes podílejí v celosvětovém měřítku na mezinárodní výměně služeb plnou třetinou."