Tanečky kolem "opravdové" demokracie

Mediální událostí stále zůstává sociálnědemokratické referendum o nejvhodnějším prezidentském kandidátovi. V obecné rovině, jak uvádí Zdeněk Vališ, už vede jeho výsledek k nové polemice mezi zastánci přímé a zastupitelské demokracie, i když pro české politiky je spor o referendum spíše účelovou záležitostí.

Referendum nedopadlo tak, jak si někteří lidé představovali. Nastupuje tedy obvyklá reakce - zpochybňování jeho výsledků. Dozvídáme se třeba, že výsledky reprezentují názory pouze jedné velmi specifické skupiny obyvatelstva: těch, kteří vyplnili lístky. Také to prý připomíná televizní soutěže, kde platí, že vyhrají ti, kdo častěji telefonují nebo pošlou svou klaku do studia. Podobným způsobem se ovšem dají také zpochybnit například jakékoliv volby, kterých se zúčastní jen nízké procento oprávněných voličů. Klasickým příkladem mohou být české senátní volby. Argumentace bojovníků za "opravdovější" a "kvalitnější" demokracii - rozumějme přímou demokracii - prokazuje, řekněme, jistou zmatenost.

Nemohou se prostě stále smířit s faktem, že v referendu zvítězil Miloš Zeman. Obecně je ale možné přičíst onu zmatenost rovněž evropské frustrací z očividného rozporu mezi posvátnou teorií a většinou velmi problematickou praxí přímé demokracie. Tuto praxi, až na švýcarskou zkušenost, charakterizuje jednak fakt, že k referendu chodí obvykle málo lidí. Jednak bývají referenda ideálním prostorem pro populisty všeho druhu. Občas také představují arénu, v níž se pod dohledem demagogů vybíjejí vášně davu. O potřebě či naopak neužitečnosti až škodlivosti institutu referenda už bylo v uplynulých letech proneseno mnoho učených i méně učených slov. Pokud jde ale o politiky, lze nabýt dojmu, že tato problematika je v Česku podřízena spíše účelovým než ideologickým postojům.

Klausova ODS, která je zásadním odpůrcem institutu referenda, si na druhé straně nedovede představit vstup do Evropské unie bez lidového hlasování. Naproti tomu sociální demokraté, kteří se za referendum bijí jako lvi, ho taktně zavrhli, když šlo o dostavbu Temelína nebo vstup do NATO, ačkoli v době, kdy byli v opozici, referendum v obou případech vehementně požadovali. Lavírování se nevyhnul ani prezident Václav Havel. V souvislosti se vstupem do NATO lidové hlasování nikdy ani náznakem nezmínil, zato po něm zatoužil, když šlo o jemu nesympatickou atomovou elektrárnu Temelín.

Obdobné osobnostní rozdvojení ovšem bylo a je možné vysledovat i u politiků někdejší čtyřkoalice. Na jedné straně se úpěnlivě přimlouvají za hlas lidu v případě přímé volby prezidenta a namlouvají občanům, že tím získají další možnost aktivně se účastnit utváření politické scény. Na straně druhé se ti samí politici vehementně staví proti přijetí obecného zákona o referendu, které by přece mělo otevírat občanům mnohem širší prostor k aktivní politické účasti. Čert aby se v tom všem orientoval. Možná by nakonec neškodilo zapojit do diskuse mezi stoupenci přímé a zastupitelské demokracie i naše východní sousedy. Slováci, se svými pěti neúspěšnými referendy za stovky miliónů, vědí z vlastní zkušenosti, o čem je řeč.