Poznámka Se špekáčky do unie
Předreferendová kampaň za vstup Česka do Evropské unie, vyvolává u hodně lidí rozpaky. V této souvislosti se hovoří o tom, že veřejnost postrádá především konkrétní argumenty. Jak uvádí Zdeněk Vališ, jeden z nich se přitom přímo nabízí.
Vládu musela v uplynulých dnech zřejmě dost vyděsit spekulace některých
médií o tom, že z Česka poputuje do unie víc peněz, než kolik jich země z unie dostane. Přinejmenším taková informace přišla krajně nevhod. Totiž ve
chvíli, kdy se kampaň za vstup do unie rozjíždí na plné obrátky, a lidé
mohou nabýt dojmu, že je zase vrchnost balamutí. Vláda přece zatím pouze
zdůrazňovala, že příjmy z unie budou vyšší než české příspěvky. S hodnocením
finančních přínosů či ztrát pro Česko je to samozřejmě složitější. Záleží na
úhlu pohledu a metodice přístupu k finančním tokům. Vláda má sice pravdu,
ale neříká ji celou. Potíž je v tom, že zatímco Česko bude platit přímými
výdaji ze státního rozpočtu, peníze z unie budou z větší části účelově
vynaloženy na určitý projekt a nelze je tudíž považovat za příjmy státního
rozpočtu. V něm tedy kvůli příspěvkům v řádu desítek miliard vznikne další
nepříjemná díra, a to v době, kdy stát bude nucen stále více šetřit. Je
nesporné, že v dlouhodobém výhledu Česko vstupem do unie získá. Něco jiného
je ale horizont prvních let, kdy výhody členství nebudou tak zřejmé. Možná
dokonce převáží nevýhody.
Dosavadní agitace ve prospěch vstupu do unie ale vsadila na převahu vizionářských úsměvů a emocionálních vzdechů nad argumenty. Těch je naopak jako šafránu. Mnoha lidem se tak vnucuje podezření, zda oficiální propaganda své čtenáře, posluchače a diváky nepodceňuje a nezachází s nimi jako s dětmi. Stále častěji proto zaznívají hlasy, že místo známých zpěváků či herců by bylo užitečnější poskytovat veřejnosti názory fundovaných politologů či ekonomů a nebát se přizvat do diskuse i euroskeptiky. Kritický a pochybovačný český duch dokáže nakonec ocenit, že se i o ožehavých věcech mluví otevřeně, a ne ve stylu televizní reklamy na prací prášky.
Na druhé straně je ale také nepochopitelné, proč
propaganda nedokáže využít různých zcela jednoduchých a konkrétních příkladů
přínosu členství v unii. V Česku je například velmi vysoká spotřeba salámů a dalších uzenin. Jenže už léta zákazníci nakupují většinou výrobky, které
jsou sice laciné, ale kvalitní uzeninu připomínají jen vzdáleně a s notnou
dávkou chuťové fantazie. Výrobci totiž kvalitní maso v uzeninách nahrazují
vším možným. Některé výrobky by také bylo možné s trochou nadsázky doporučit
ke konzumaci i vegetariánům. Zřejmě jako pozůstatek komunismu bránící
svobodnému podnikání byly v polovině devadesátých let zrušeny normy jakosti.
Ty se ale teď v důsledku vstupu do Evropské unie budou opět zavádět a tvrdě
kontrolovat s pěkně mastným postihem pro různé nepoctivce. Masný výrobek,
který bude obsahovat méně než 50 procent libové svaloviny, nebude už nadále
možné považovat za maso. Na své si tak po dlouhé době přijdou všichni
milovníci tradičních českých špekáčků, šunkového salámu, klobás či párků.
Chalupářsky a "čundrácky" založený český lid určitě s uspokojením
zatleská. Pro některé lidi by třeba návrat tradičních chutí mohl být dokonce
i důvodem k tomu, aby hlasovali pro vstup do Evropské unie. Někdo by jim
ovšem musel tu souvislost mezi špekáčky a unií patřičně vykreslit. Nečekejme
to od intelektuálů, libujících si na televizní obrazovce v příliš
abstraktních schematech.





