Růžové představy jsou Čechům podezřelé

Historicky první celostátní referendum v ČR, v němž občané rozhodnou o vstupu do EU, se uskuteční nejspíš v pátek a sobotu 13. a 14. června. O tom, zda to bude přesně tento termín, rozhodne prezident Václav Klaus. Ten je podle zákona, který minulý týden jednomyslně schválila Sněmovna, povinen hlasování vyhlásit do 30 dnů od podpisu smlouvy o přistoupení Česka k Evropské unii, k němuž dojde tuto středu. Jak uvádí Zdeněk Vališ, vláda má do doby konání referenda ještě co dohánět a lidem co vysvětlovat, protože spousta občanů asi nemá ve věci vůbec jasno.

Vláda má samozřejmě zájem na tom, aby se občané v referendu vyslovili pro vstup Česka do Evropské unie. To je zcela legitimní postoj a nikdo jí to nemůže vyčítat. Nikdo jí ani nemůže vyčítat, že z větší části financuje i přesvědčovací kampaň a že naopak odmítla poskytnout část prostředků také na kampaň odpůrců vstupu. Jiná věc ovšem je, nakolik může být probíhající přesvědčování považováno za efektivní. V tomto ohledu je asi převážná většina pozorovatelů hodně na rozpacích.

Diskuse o Evropské unii - pokud to vůbec lze nazvat diskusí - se odehrává jednak v rovině abstraktního filosofování, mudrování a intelektuálního tlachání o společných evropských hodnotách, jednak v rovině jakéhosi prounijního misionářství pro "blby". Míra ohromujícího agitačního zjednodušování je ale v obou případech úplně stejná: ocitneme se ve světě nekonečných výhod, nekonečné svobody a potažmo nekonečného blahobytu.

Názorně to dokumentuje ve svých spotech veřejnoprávní Česká televize. Její kampaň sestává z často směšných příkladů, ale i z nepravdivých a iluze vytvářejících tvrzení. A tak i z úst jinak seriózních lidí se veřejnost dozvídá, že s členstvím v unii souvisí třeba kompatibilita vysokých škol, odstranění korupce či slušnost taxikářů a prodavačů. Pouze zhruba jedno z dvaceti objednaných vystoupení nějaké osobnosti, ať už umělce, sportovce, vědce či jiného známého mediálního mága se v oslavné ódě lehce dotkne také určitého problému spojeného s členstvím země v unii. A možná na prstech jedné ruky by se dala spočítat vystoupení, ve kterých dotyčná osobnost přiznává, že váhá, zda zvedne ruku pro vstup.

Logo Euroskeptické kampaně
Různé to blouznění o unii má svým způsobem i humornou stránku. Česká elita, která svými růžovými sliby a představami o unii ukazuje, v čem všem v malém Česku sama selhala, se současně bez ohledu na logiku hrne na Evropskou unii s požadavkem, že tam chce rovnoprávně rozhodovat. Ale to už je trochu o něčem jiném. Česká vláda a potažmo instituce pověřené vedením prounijní propagandy jako by si neuvědomovaly, že ve srovnání s jinými kandidátskými zeměmi mají při přesvědčování občanů přece jen těžší pozici. Různá mezinárodní srovnání totiž shodně ukazují, že Češi patří mezi největší euroskeptiky - či spíše eurorealisty - ve střední Evropě.

Současná propagační kampaň se proto může klidně stát kontraproduktivní. Češi ve své novodobé historii zažili už několik lepších budoucností, po nichž nakonec zbyly zlé minulosti. Je nutné brát v potaz fakt, že dnešní propagační kampaň probíhá v zemi, která vládám příliš nevěří. Čech je okamžitě ve střehu, když vláda něco pochválí. Hned si klade otázku, jakou habaďůru to zase na nás šijou? Místo vznešených slov mají naopak Češi rádi přímou mluvu, takříkajíc na rovinu. Možná by proto bylo efektivnější a užitečnější, kdyby se dosavadní kampaň zastavila a kdyby vládní propaganda připomínala až do referenda občanům pouze slova prezidenta Václava Klause, která pronesl minulý týden v Berlíně: "hodláme do Unie vstoupit, i když víme, že to není vstupenka do ráje, ani do charitativní organizace", hodláme do unie vstoupit, i když "náklady vstupu cítíme už řadu let" a víme, že ještě řadu let "pro nás nebude bilance nákladů a přínosů příznivá". K těmto Klausovým slovům už není co dodávat. Jsou jasná, výstižná a drtivá většina Čechů by se s nimi určitě ztotožnila.