Je libo dvacet deka vlašského salátu

Jiřina Švorcová jako žena za pultem

Tento čtvrtek odvysílala televize Prima poslední díl bezmála třicet let starého seriálu Žena za pultem. Jeho uvedení na obrazovku opětovně předcházela bouřlivá diskuse o tom, zda je vůbec vhodné ještě dnes připomínat díla z éry komunistické normalizace. Jak uvádí Zdeněk Vališ, seriál skončil a svět se nezbořil.

Pro ty, kdo seriál nikdy neviděli, jen pár slov na vysvětlenou. Příběh nás zavádí do typické samoobsluhy v českém velkoměstě druhé půle 70. let. Regály plné zboží, pět pokladen, mramorová podlaha, každý nakupující má svůj košík - až na několik anarchistických neukázněnců, kterým bdělá soudružka pokladní musí jejich zákaznickou povinnost připomenout. Začíná nový rok a zároveň nová životní etapa Anny Holubové. Zůstává sama se dvěma dětmi, proto se také rozhodne změnit místo, odchází z prodejny, kterou dosud vedla, a nastupuje do oddělení lahůdek ve zmíněné samoobsluze na opačném konci města. Brzy zjišťuje, že ne všechno je tu úplně tak, jak by mělo být, a protože není zvyklá smiřovat se s nepravostmi, které ztrpčují život socialistického člověka, pouští se do spravedlivého boje za nápravy všeho druhu. A jen tak mimochodem zažívá osobní milostný románek. Suma sumarum, vzniklo dílko ne nepodobné telenovelám, jimiž dnes zásobují svět země Latinské Ameriky.

Jiřina Švorcová jako žena za pultem
Ti, kdo tedy seriál nikdy neviděli, rozhodně o nic nepřišli. Stejně jako někteří z těch diváků, kteří v uplynulých týdnech přepínali ve čtvrtek večer na televizi Prima, si ale zřejmě položí otázku, proč vysílání seriálu předcházely takové vášně, k čemu byl vlastně dobrý celý ten humbuk. Po pravdě řečeno, snad jediným důkazem zvrhlosti díla z dob normalizace byly pulty přetékající zbožím, které se v sedmdesátých letech minulého století spíše shánělo, než nakupovalo. Považovat za odsouzeníhodné vítězství zrůdné ideologie návrat někdejší členky ústředního výboru komunistické strany herečky Jiřiny Švorcové na televizní obrazovku v titulní roli je dosti úsměvné. Ostatně jiné hlasy připomínají, že seriál nabídl poměrně hvězdné herecké obsazení a samotná hlavní protagonistka i přes svůj komunistický zápal nebyla zase tak špatnou herečkou. Ale to je věc osobního vkusu.

Pozoruhodné je každopádně to, že televize Prima slavila s uvedením díla obrovský obchodní úspěch. Čtvrteční večery přinesly této televizní stanici nejvyšší sledovanost na českém televizním trhu a příjmy z reklam šly tudíž nahoru. Proč tomu tak bylo, to nechť posoudí sociologové. Faktem ale bezesporu je, že obrovskou reklamu udělali seriálu ještě před uvedením na obrazovku všichni ti, kdo na něj někdy až hystericky útočili. Přesně totéž se ale stalo už předtím u jiného normalizačního seriálu - 30 případů majora Zemana.

Na celé záležitosti je zřejmě nejvíce zarážející to, s jakou úporností se čas od času vracejí úvahy na téma, proč nedovolit širší veřejnosti shlédnout některé komunistické filmy, televizní seriály či jiné pořady. Ponechme přitom stranou otázku, proč zrovna stará vizuální tvorba tak odpuzuje, když komunistická masová kultura a myšlení žijí zcela přirozeně dál s námi. Ostatně jedním z projevů takového bolševického myšlení je přece snaha strčit pod zámek vše, co není v souladu s mou ideologií. Snaha vymazat ona stará díla z individuální i kolektivní paměti je očividně hodně kontraproduktivní. Dokonce i u tvorby, která je tehdejší ideologií jen lehce šmrcnutá, působí starý propagandistický nános ve světle úplně jiného času nesmírně naivně a směšně. Natož pak u tvorby takzvaně angažované.

Rovněž berou za své i různé přetrvávající mýty, například o profesionálně dobře udělaných filmech. Jestliže se tedy někdo bojí majora Zemana nebo Ženy za pultem, prozrazuje na sebe pouze existenci silné vazby k vlastní minulosti, jíž se nemůže zbavit, a zároveň katastrofální nedostatek sebevědomí. Žena za pultem doprodala ve čtvrtek poslední vlašský salát a konečně padla své lásce kolem krku. Zítra už si na ni vzpomene jen málokdo. A svět se nezbořil.