Můj život změnila Jawa

Kjamran Bagirov, foto: Klára Stejskalová
0:00
/
0:00

Zdvořilost, přátelské posezení u piva i to, že si nepotrpíme na pozlátku, oceňuje na životě v Česku student třetího ročníku bakalářského studia bohemistiky Kjamran Bagirov z Uzbekistánu.

Kjamran Bagirov,  foto: Klára Stejskalová
S Kjamranem Bagirovem se potkáváme v útrobách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde studuje bohemistiku. Do Čech se původně vypravil z úplně jiného důvodu.

„Přijel jsem sem kvůli motorce. Můj tatínek v Uzbekistánu sbíral československé motocykly Jawa. A já pak sehnal jeden model z roku 1969. Nemohl jsem na něj dostat náhradní díly. Objednat je z České republiky by stálo hodně peněz, tak jsem se rozhodl, že se pro ně vypravím a jelikož turistické vízum bývá jen na 14 dní, řekl jsem si, že to zkusím se studiem. A koneckonců tak splním i sen mojí maminky, která si vždy přála, abych vystudoval nějakou univerzitu v zahraničí.“

Během ročního jazykového kursu se Kjamran Bagirov rozhodl pro studium češtiny. Zvládnutí jazyka považuje pro integraci za zásadní. A bohemistika je ideální příležitostí, jak kromě jazyka poznat i kulturu a historii dané země. Sběratelská vášeň ale mladého muže neopustila.

Starý motocykl Jawa,  ilustrační foto: Public Domain
„Náhradní díly jsem koupil a poslal do Uzbekistánu. Jak zrenovovaná Jawa vypadá, znám jen z fotografií. Na vlastní oči jsem ji ještě neviděl, protože cesta domů je velmi drahá. Chtěl jsem najít nějakou motorku i tady. Jawa je ovšem českou legendou, Češi jsou na ní náležitě hrdí, proto je cena veteránských motocyklů velmi vysoká.“

Podle Kjamrana Bagirova by se například v sousedním Polsku dal podobný motocykl sehnat až pětkrát levněji. Ale pro Uzbeka, tedy občana pocházejícího ze země mimo EU tu nastává další komplikace. Vysoké daně i komplikace s registrací.

„Tak jsem od té myšlenky zatím upustil, asi budu postupně sbírat náhradní díly a možná jednou až pojedu se svou rodinou do Uzbekistánu, ukážu jim, jak ten stroj změnil můj život.“

V Uzbekistánu jste bez značkového oblečení nikdo

Uzbekistán,  foto: Man77,  CC BY 3.0
Uzbekistán je středoasijským státem s většinovou uzbeckou populací, ale také řadou menšin. Kjamran Bagirov patří k azerbajdžánské. Zvyklosti a tradice se od těch našich samozřejmě v mnohém liší. I proto příjezd do Prahy Kjamrana v mnohém zaskočil.

„Od momentu, jak jsme vkročili na českou půdu, nás Česko nepřestalo překvapovat. Češi jsou velmi zdvořilí. Vždy vám vykají. Tady na fakultě nás profesoři oslovují pane. Vyučující v Uzbekistánu by vám tykali. Kdybyste Rusa oslovil pane, tedy „gospodíne“, tak mu strašně zalichotíte.“

„Nepříjemně nás naopak překvapilo smrkání na veřejnosti. To se u nás považuje za něco velmi vulgárního, neuvěřitelného. My spíše popotahujeme, což naopak Češi považují za nechutné.“

„Milým překvapením naopak bylo množství hospod, hospůdek, barů.“

Kjamran Bagirov,  foto: Klára Stejskalová
„To, že člověk může jít po práci do hospody, potkat se tam s normální společností a vypít s kamarády dvě piva, aniž by vás někdo považoval za alkoholika, je milé.“

Mladému muži také imponuje, že si u nás příliš nepotrpíme na oblečení. „Většině Čechů je jedno, zda má na sobě značkové oblečení. My furt chceme vypadat jako lidé v Evropě nebo Americe, ale ve skutečnosti se tam lidé nijak nesnaží chodit v modelech od Armaniho, Dolce a Gabany apod. U nás si na to lidé nesmírně potrpí, i když na to často nemají žádné peníze. Stejně jako můj otec, který si ze služební cesty přivezl Mercedes, jen aby lidé viděli. A přitom za něj zaplatil dvojnásobné clo. Pokud takové věci nemáte, jste nikdo a nikdo vás nevnímá", popisuje realitu v Uzbekistánu Kjamran Bagirov.