Češi jsou zamračení

Zachmuřené tváře bez úsměvu – takový byl první pocit Hassana Ezzeddina, když přijel ještě před rokem 1989 jako osmnáctiletý student do Československa. Později se sem vrátil jako dopisovatel libanonských novin. A usadil se tu natrvalo.

Hassan Ezzedin, foto: Klára StejskalováHassan Ezzedin, foto: Klára Stejskalová Co zajímá vydavatele v Libanonu, potažmo tamní čtenáře pokud jde o Českou republiku?

Zprávy a reportáže jak z politického, tak z obyčejného života. Jak tu lidé podnikají, jak pečou, jak slaví Vánoce. Ale zajímají se také o vyjádření českých politiků o jiných národech, náboženství, prohlášení prezidenta na adresu muslimů.

Pocházíte z Libanonu, nakolik je tam Česko známé?

O Československu, i později o Česku se toho ví poměrně dost. Libanon dlouhé roky dováží křišťál. Nebo bílý sýr, ze kterého se vyrábějí nejrůznější orientální sladkosti. A hodně lidí z Libanonu jezdilo do českých lázní.

Přišel jste ještě před revolucí za komunistického režimu. Vybavíte si ještě dnes, co Vás překvapilo?

Vybavuji si, že hned na letišti se mne zmocnil špatný pocit, protože čeština se mi zdála těžší než angličtina nebo francouzština. Lidé se neusmívali, mluvili s cizinci rozkazovacím tónem. Byl jsem zvyklý na usměvavé lidi, měl jsem už zkušenosti ze zahraničí. Obával jsem se, že to tu bude těžké. Pak jsem začal studovat jazyk, zjistil jsem, že se tu člověk může aklimatizovat, byly tu hezké holky, dobré pití, zvykl jsem si tu. Pak jsem se sem vrátil jako novinář, zpravodaj jednoho libanonského časopisu. Nakonec jsem se rozhodl zůstat. Dnes tu mám rodinu, dvě děti, které se už cítí jako Češi.

Vy sám se pohybujete v české komunitě nebo spíše mezi krajany?

Mám známé ze všech koutů světa. To je problém všech lidí, co žijí jinde, než odkud pocházejí. Cítíte se jako cizinec doma a i tam, kde žijete, se nikdy necítíte úplně jako místní. Navíc Česko není imigrační země jako Kanada nebo Austrálie. Tady na mne lidé hned začínají mluvit anglicky. Ale když začnu mluvit česky, je vidět, že se okamžitě cítí lépe.

Před rokem 1989 tu žilo cizinců méně. Dnes je sice Praha kosmopolitním městem, ale nálady vůči cizincům se ve společnosti v poslední době mění. Vnímáte to na vlastní kůži?

Tehdy lidé nijak nevnímali, zda je člověk muslim, nemuslim, Arab, brali nás jako cizince. Tehdy tu byla spíše závist, například že jsme měli možnost cestovat, zatímco Češi potřebovali různá povolení. Dnešní mladší generace se mi zdá otevřenější, vzdělanější. Ale nebezpečí vidím v tom, že politici se tu snaží s lidmi manipulovat a využívat strachu především starších lidí z něčeho neznámého.

Když se vracíte na návštěvu do Libanonu, co udělá vašim příbuzným radost?

Samozřejmě křišťál. Mám tam dvě sestry, a když přivezu nějaký křišťál, tak mají vždy obrovskou radost.

A co si vozíte vy z Libanonu?

Víno. Je velmi kvalitní, koneckonců jeho tradice sahá až do dob Féničanů. I když dnes se tu dá už také koupit. A pak oříšky a sladkosti.