Burky do Evropy nepatří, rozhodl Evropský soud

Češi jsou z pohledu Evropského soudu pro lidská práva průměrní stěžovatelé. Nezahlcují soud ani přílišným počtem žalob, ani soudcům neposílají mediálně zajímavé nebo politicky citlivé kauzy. Nicméně český soudce Aleš Pejchal se podílí i na rozhodování o důležitých případech celoevropského významu. Jako třeba ten o zákazu nošení burek.

„Za velmi kvalitní rozsudek považuji rozhodnutí velkého senátu v procesu proti Francii, ve kterém šlo o zákaz nošení burek. Osobně jsem byl členem senátu s hlasovacím právem. Francouzský stát rozhodl o zákazu a dvě dámy si stěžovaly, že je to zásah do jejich soukromí a porušení článku 8 Úmluvy. Velký senát velkou většinou, tuším 15:2, rozhodl, že francouzský stát Úmluvy neporušil. Došli jsme k závěru, že se jedná o výsostný celoevropský zvyk, že mezilidský kontakt probíhá „face to face“, tedy že víme, s kým hovoříme. Francouzský stát tedy měl právo vydat zákaz nošení burek na veřejnosti. V dnešní rozjitřené Evropě to byl mimořádně sledovaný případ, který i mě osobně velmi zaujal,“ – říká Aleš Pejchal.

Došli jsme k závěru, že se jedná o výsostný celoevropský zvyk, že mezilidský kontakt probíhá „face to face“, tedy že víme, s kým hovoříme. Francie měla právo vydat zákaz nošení burek na veřejnosti.

Aleš Pejchal v minulosti působil jako advokát a často hájil zájmy svých klientů právě u štrasburského soudu, kde byl podle počtu vyhraných případů patrně nejúspěšnějším českým advokátem. Jak celkově hodnotí práci soudu, z pozice advokáta i soudce?

„Rozhodně si nemyslím, že je to instituce působící špatně. Už jako advokát jsem měl obrovskou úctu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, obzvláště v případech z 80. a 90. let, kdy soud podle mého názoru učinil zásadní výklad úmluvy. Některé rozsudky skutečně byly takové malé disertační práce napsané s filozofickým nadhledem. Můj osobní pohled je takový, že v posledních letech ta Úmluva začala být vykládána až příliš široce.“

Případ anglického vraha

Aleš Pejchal, foto: Evropský soud pro lidská právaAleš Pejchal, foto: Evropský soud pro lidská práva Můžete uvést nějaký příklad příliš širokého výkladu Úmluvy?

„Asi bych to mohl ukázat na případu Winter proti Velké Británii. To je případ pána, který byl odsouzen k doživotnímu vězení. Stěžoval si na to, že při ukládání trestu mu nebyla dána žádná možnost požádat o předčasné propuštění. Zdejší soud došel k závěru, že se Velká Británie tímto rozsudkem dopustila porušení článku 3 Úmluvy, protože vězeň nemá možnost požádat o podmíněné propuštění. Já, ať ten článek čtu z jakékoliv strany, tak v něm nevidím možnost takového výkladu. Pojďme si ten článek přečíst: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ Já v tom článku nevidím, že když někdo za několikanásobnou vraždu dostane doživotní trest a nemá přitom možnost požádat o propuštění, tak se na tuto situaci dá aplikovat něco z tohoto článku. Tady jsem s názorem většiny hlasujících soudců nesouhlasil.“

Domácí porody v Česku

Vzpomenete si na nějaký zajímavý případ, týkající se České republiky?

„Byla to otázka domácích porodů, zda jsou v České republice vytvořeny dostatečné podmínky a zda tady nejde o zásah do soukromí těch žen, vzhledem k tomu, že podmínky pro domácí porody jsou svým způsobem ztížené. Na druhé straně, v České republice je téměř nejnižší procento úmrtí novorozenců v celé Evropě. Takže jsme posuzovali fakt, že český systém evidentně výborně funguje, na druhé straně podmínky pro domácí porody v jiných evropských státech jsou skutečně lepší. Další aspekt je, že vytvoření podmínek v případě, že se doma něco stane a musí k dispozici rychlá záchranná služba, je pro jakoukoliv zemi značně finančně náročné. Nakonec jsme sice ne absolutní, ale velkou většinou hlasů došli k závěru, že bylo právem České republiky zvolit si takový systém a že napříč Evropou neexistuje shoda, jak tuto otázku řešit.“

Krym – Ukrajina nebo Rusko?

V prvním kole je každá žaloba posuzována z hlediska formální správnosti a přípustnosti. Zjevně nedůvodné žaloby jsou rovnou zamítnuty. Pro každou zemi je určen jeden samosoudce. Aleš Pejchal má na starosti žaloby z Ukrajiny.

Takový samosoudce pro Ukrajinu musí být zavalen prací… Už jenom proto, že Ukrajina je obrovská země.

Budova Evropského soudu pro lidská práva ve Štraburku, foto: Ralf Roletschek, CC BY 3.0Budova Evropského soudu pro lidská práva ve Štraburku, foto: Ralf Roletschek, CC BY 3.0 „To ano, jsem zavalen prací. Nejsem sám, je nás víc takových soudců, protože několik zemí tady má skutečně hodně velký počet případů. Ať už je to ta zmíněná Ukrajina, dále Turecko, Rusko, ale i Itálie. V poslední době mezi ty země, které mají obrovský počet stížností patří Rumunsko a Maďarsko. Těchto šest zemí má nejvíce stížností.“

Když jste samosoudce pro Ukrajinu, dostávají se na váš stůl i stížnosti z Krymu? Členy Rady Evropy a potažmo Evropského soudu pro lidská práva jsou jak Ukrajina, tak Rusko. Považují se žaloby z Krymu za ukrajinské nebo ruské případy?

„Abych pravdu řekl, o tom jsem ani nepřemýšlel. Obecně, ve vztahu k jednotlivým zemím řešíme ty případy, kde ta dotyčná země má možnost vlastní jurisdikce. Těžko můžeme řešit případy, ve kterých vlastní jurisdikce dotyčné země není možná…“ Jinými slovy, faktickou moc na Krymu vykonává Rusko a pokud státní úřady někomu činí příkoří, jsou to ruské orgány. Žalobce z Krymu se tedy logicky musí soudit s Ruskou federací.

Nejpomalejší soudy v Evropě má Itálie

Dá se říct, na co si občané jednotlivých zemí nejvíc stěžují?

Když si v Česku stěžujeme na neúměrně dlouhá soudní řízení, tak v Itálii je to určitě dvojnásobek toho, na co jsme zvyklí u nás.

„Třeba v případě Itálie je to jednoznačně délka řízení, Když si v Česku stěžujeme na neúměrně dlouhá soudní řízení, tak v Itálii je to určitě dvojnásobek toho, na jsme zvyklí u nás. Rumunsko a Maďarsko mají problémy s přeplněnými věznicemi a podmínky pro vězně pak nejsou v souladu s tím, co si představuje Úmluva. Obecně ve všech zemích je mnoho žalob na porušení práva na spravedlivý proces, že třeba nebylo dodrženo právo na obhajobu. Ukrajiny, Ruska a Turecka se týkají časté stížnosti na porušení práva na život a zákazu mučení."

Na co si obvykle stěžují Češi?

„Nejčastěji si lidé stěžují na porušení práva na spravedlivý proces. Dříve bylo poměrně hodně kauz spojených s restitucemi, ty už skončily. Jenom čekáme, zda k nám nedoputují ještě stížnosti spojené s restitucemi církevního majetku.“