O čem se mluví V čem k sobě mají ODS a ČSSD velmi blízko?

Sjezd ČSSD, foto: ČTK Díky všudypřítomnosti televizních kamer mohla veřejnost v přímém přenosu sledovat prosincový Kongres ODS a nyní sjezd sociálních demokratů. Zatímco o křeslo šéfa občanských demokratů se vedl tuhý boj a soupeřící tábory nešetřily vzájemnou kritikou, ČSSD si souboje před kamerami odpustila a uchazeči o vrcholné funkce zpravidla neměli protikandidáty. Petr Just si z toho přesto netroufá vyvodit, že by se některá z dvojice nejsilnějších stran dala nazvat demokratičtější nebo zase konsolidovanější.

"Myslím, že nelze úplně zobecnit v jakém stádiu se v současné době nachází ODS a ČSSD a hodnotit, jestli jedna je konsolidovanější než ta druhá. Pokus dnes vidíme v ČSSD například tendence k jisté vládě silné ruky Jiřího Paroubka, která se projeví mimo jiné i v tom, že je jeden kandidát na předsedu, jeden kandidát na prvního místopředsedu a pak přesný počet kandidátů na přesný počet místopředsednických míst, tak je to situace, které jsme třeba byli do jisté míry svědky v ODS v jejích prvních fázích fungování. Kdy rovněž Václav Klaus měl natolik neotřesitelnou pozici, že vygenerovat protikandidáta proti němu bylo naprosto nemožné. Na druhou stranu i v sociální demokracii často v minulosti proti sobě stálo více kandidátů. Nelze tedy jednoznačně říci, že z těchto dvou sjezdů v uplynulých třech měsících vyšla jedna strana jako konsolidovanější než ta druhá."

'Rebelující' Vlastimil Tlustý (vlevo) a Jan Schwippel, foto: ČTK A dá se něco vyčíst z chování přeběhlíků a hlavně důvodů, proč se stávají takzvanými přeběhlíky? Dva lidé opustili klub sociální demokracie, aby podpořili vládu, posléze k nim přibyli další. Ale ze samotné ODS také odešli dva lidé z klubu. A další, kteří zůstávají uvnitř, často vládu v klíčových hlasováních nepodporují. Všichni ti lidé veřejně mluví o nějakých důvodech, které k tomu vedly. Dá se z toho vyčíst něco o atmosféře uvnitř stran?

"I v tomto ohledu bych viděl, že ty strany mají k sobě velmi blízko. A nejenom tyto dvě strany. Ostatně problém přeběhlictví je v českém stranickém systému už nějakou dobu tradicí, když to řeknu trošku nadneseně. Řada poslanců se třeba ne úplně ztotožňuje ať už s politikou nebo stylem řízení té dané politické strany, ať už k tomu mají důvody čistě vlastní osobní, třeba do jisté míry oportunistické, anebo nějaké objektivní. V jednotlivých politických stranách se samozřejmě zcela přirozeně určitá opozice vytváří. Ta opozice mívá někdy charakter celé frakce, jindy má charakter pouze několika lidí, kteří o sobě dávají vědět. Myslím, že je to naprosto přirozený a možná bych řekl i zdravý vývoj každé politické strany. Že se ukazuje, že to není jeden šik lidí, kteří naprosto nekriticky stojí za předsedou. Nemyslím si, že problém nějakých vnitřních stranických disidentů je něčím nezdravým a skutečně záleží pouze a jedině na tom, jak je navenek tento problém prezentován. A jak je třeba ten, kdo zrovna v tomto sporu prohraje, schopen nebo neschopen tu porážku přijmout. Akceptovat, že je tady nějaký většinový názor strany a tomu se buďto přizpůsobit anebo tu stranu opustit."

Není nic neobvyklého, že hlavní vládní strana, která dělá i nepopulární opatření, ztrácí na popularitě, že opozice z toho těží. Takový vývoj jsme mohli zaznamenat v podstatě do začátku roku. Pak se ale stalo, že přestože ODS čelila soustředěné kritice sociálních demokratů – kvůli poplatkům, kvůli chování v době finanční krize – se ten vývoj pootočil a náskok sociálních demokratů před ODS ve volebních preferencích se dramaticky zmenšil. Umíte si to vysvětlit?

Foto: ČTK "Mnozí sociologové dávají tento výsledek do kontextu s českým předsednictvím a zejména tedy s tím, že představitelé vládních stran a vlády jsou daleko více v médiích a tím jsou více na očích a paradoxně jim to spíše prospívá. Protože je vidět, že pro Českou republiku něco dělají. Nehodnotím jak, a myslím, že ani občané nehodnotí jak, ale vidí, že kromě řízení domácí politiky teď vlastně získali určitou spoluzodpovědnost za řízení politiky evropské. A to může v očích mnohých lidí být spíše pozitivním faktorem, než negativním.

Samozřejmě určitým dalším faktorem může být i skutečnost, že ta poměrně tvrdá kampaň sociálních demokratů proti ODS a proti vládě se může v určitém okamžiku už tak trošku znechutit. Občané to vnímali jako poměrně přirozené v té předvolební kampani (před volbami do krajských zastupitelstev a části Senátu – pozn. red.), že nejsilnější opoziční strana poměrně tvrdě atakuje vládu. Brali to jako součást standardního předvolebního boje. Ale domnívám se, že někdy ten postoj opozice, který přetrvává i po volbách, poměrně radikální tvrdý postoj opozice vůči vládě a veškerým vládním politikám, se pak může už přežít, už mohou občané spíš vnímat, jestli to opozice nepřehání, jestli nechce být opozicí za každou cenu. A tohle pak může ubírat hlasy nebo popularitu opozičním stranám a naopak z jisté - v uvozovkách – lítosti přidávat popularitu těm stranám atakovaným, to znamená stranám vládním."