Nelehký pohled do zpětného zrcátka

Už celá jedna generace Čechů, Moravanů a Slezanů nemá osobní zkušenost se životem v totalitním režimu. Neví, jakým nástrahám museli čelit lidé v dobách, kdy o tom, co lze a co nelze, rozhodovala jediná strana. Změnilo se za poslední tří desetiletí u nás hodně? Změnili jsme se my i ti, kteří nyní určují nová pravidla? Hovořil jsem o tom s politologem Bohumilem Doležalem.

21 let uplynulo od pádu komunismu v tehdejším Československu. Co se za tu dobu podle Vás nejvíce změnilo k lepšímu, a v čem naopak výrazně pokulháváme za demokratickým světem?

„Tohle se těžko formuluje, protože co vlastně znamená demokratický svět, nebo kdo vlastně pro nás by měl být v tomto ohledu vzorem? Co se změnilo k lepšímu, to je jasné. Byly u nás uzákoněny občanské svobody a práva, která jsou běžná všude v civilizovaném západním světě, i když já mám občas dojem, že třeba svoboda projevu u nás závisí od toho, aby žádná strana nebyla moc silná, protože když se nějaká strana stane velmi silnou a získá moc velkou převahu, tak se ji snaží ‚zprivatizovat', abych tak řekl. To je jedna věc. Druhá věc je, že před listopadem 1989 drtivá většina lidí byla zvyklá, že se všechno poměřuje životní úrovní, respektive optickým dojmem, abych byl přesný. Když přijel člověk od nás na Západ, tak prostě byl jako u vytržení. Tohle se trošku zlepšilo. Samozřejmě to není to podstatné kritérium. Podstatné kritérium by byly jiné věci, ale teď je tu jiný problém. Západní svět nějak ztrácí půdu pod nohama. O tom svědčí takový ten hysterický a přehnaný liberalismus, který je na hranici s anarchismem. Takové ty věci, jako je politická korektnost a multikulturalita, na kterých samozřejmě něco malinko je, ale je to strašným způsobem hystericky přehnané. A my v tom směru ten Západ doháníme, a v některých věcech i předháníme, protože lidské společenství nemůže žít jenom takými věcmi, jako jsou ohledy na druhé, snášenlivost, a tak dále. Odjakživa tady v Evropě vždy společenství mělo dvě nosné ideje, postupy, a to byla křesťanská víra, a potom nacionalismus. Obojí je dneska podrobováno drtivé kritice, ale obojí nějakým způsobem dávalo společnost dohromady. A obojího se nám nedostává. Ono je to dané také trošku tím, že jak ten převrat tady přišel tak najednou, a nikdo ho tady neočekával, tak lidé si od něj hrozně moc slibovali, a slibovali si od něj věci, které jim nemůže dát, například smysl života. A na základě toho potom došlo k určité depresi. Takže ty problémy jsou dva: jednak jsme si hrozně moc slibovali, a jednak česká společnost nemá v současné době nic, co by ji drželo nějak pohromadě. Tady chybí jakýsi ideový základ."

17. listopad 1989 na Václavském náměstí v Praze

Nejtěžší vždy bývají změny v myšlení lidí. Jak jsme na tom podle Vás u nás v Česku? Chápeme už rozdíl mezi demokracií a anarchií? Umíme naplňovat vymoženosti demokratického systému?

„Jakási residua demokratického cítění se myslím i mezi obyčejnými lidmi po těch čtyřicet let komunismu jakžtakž zachovala. Problém je v tom, že je to demokracie taková nevědomá, protože není prostě o nic opřená. Demokracie není věc sama o sobě, ale má k něčemu sloužit, a to se mi zdá, že tady chybí, že málo lidí si uvědomuje, k čemu vlastně ta svoboda a demokracie je, a že když to není to, k čemu by měla ta svoboda a demokracie být, tak že to vlastně nemá žádný smysl."

Častým terčem kritiky je nejen u nás morálka politiků a volených zástupců. Myslíte si, že od listopadu 1989 nastal u nás v tomto směru nějaký pozitivní posun?

„No to, co tady bylo před rokem 1989, to se prostě nedá srovnávat s dnešními politickými špičkami. Vždyť to byli zaprodanci Moskvy, to byli vlastizrádci. No a polistopadoví politici mají chyby jako všichni politici. A hlavně si myslím, že není nějak dramatický rozdíl mezi polistopadovými politiky a polistopadovými obyčejnými ‚čičmundy', jako jsme my. Tady u nás panuje takový pocit, že my jsme hrozně fajn, ale ti naši politici nám to všechno kazí. Vždyť to není pravda! My jsme úplně stejní jako ti politici, přesněji řečeno, ti politici jsou stejní, jako my. A je otázka, proč by vlastně měli být lepší? Tím chci říct, že politika se zlepšuje odzdola, od těch nejnižších úrovní, tam, kde se to dotýká základny společnosti, do které patříme my všichni. Představovat si, že se tady najednou zrodí nějaký spasitel, který nás všechny udělá lepšími než jsme, a celou tu zem udělá lepší než my jsme, to je hrozná iluze."

Foto: Evropská komise

Začátkem devadesátých let minulého století naši politici odhadovali, že bude trvat zhruba dvacet let než doženeme vyspělý svět. Máme už cíl na dohled?

„Upřímně řečeno, něco se změnilo v tomto směru. Když člověk přijede na Západ, tak ten rozdíl, optický, jak jsem o něm už mluvil, není tak dramatický. Ale já si pamatuji, že kdysi, ještě v jeho takových světlejších dobách, to znamená někdy kolem roku 1990, položil někdo Miloši Zemanovi otázku, kdy doženeme tenkrát ještě západní Německo. A on odpověděl stručně - nikdy! Takže dohnat tyto rozdíly, a to nejsou jenom rozdíly, které by byly vidět na první pohled, bude hrozně těžké. Problém je v tom, že pokud jde o nějakou ideovou, morální stránku, tak bohužel západní státy na tom nejsou také dvakrát moc dobře. Také se zdá, že jim chybí nějaká nosná myšlenka, ke které by se ta demokracie upnula."