Neděle s Radiem Praha Akné ze sbírky Richarda Adama

Richard Adam, foto: ČTKVe výstavních sálech Rudolfina jsou obrazy 24 autorů generace 90.let. Rudolfinum jako státní instituce pro současnou výstavu funguje pouze jako prostředník mezi sběratelem a divákem. Konfrontací soukromé a státní aktivity tak vyvstávají otázky péče o současné umění. Začněme od Adama, tedy od Richarda Adama. Jak se jako laik ke sbírání dostal?

"Já jsem vyrůstal mezi obrazy a mezi orientálními koberci, aby se tak řeklo, protože můj tatínek vždycky miloval a sbíral koberce, a v roce 1977 mi rodiče koupili obraz. Jiří Černický 'Akné', foto: Martin Polák Možná byl zlomový moment v tom, že my jsme ten obraz šli kupovat z jedné soukromé sbírky. Vlastnila ji vdova po jednom gynekologovi z Brna, který mě shodou okolností přivedl na svět, a který byl vášnivý sběratel výtvarného umění a měl skvělou sbírku a podávala si tam ruce všechna muzea. Pro mě bylo inspirativní, když jsem viděl v tom řadovém domku všechny pokoje, všechny chodby od stropu až k podlaze obložené obrazy. To byl pro mě šok. A byla to pro mě i jistá inspirace, i když nemyslím, že by to bylo jenom v tom."

Doba 70. let byla neveselá, věnovat se sbírání výtvarného umění mohlo zavánět buržoazními aktivitami. Jak jste sbíral vy?

"V té době jsme já i všichni ostatní měli stejný plat, čili já jsem si mohl dovolit zpočátku koupit tak jeden obraz do roka. A samozřejmě jaké bylo současné české umění, to jsem se vůbec nemohl dozvědět, protože se vystavovalo jenom to povolené, oficiální. A to undergroundové se tehdy nevystavovalo. A já jsem si dokonce tehdy myslel to, co si myslí většina lidí, že stějně kvalita uměleckého díla se pozná až po padesáti letech. Že v době, kdy vzniká, nepoznáte, jestli je to dobré nebo špatné. Tak jsem si říkal, že je úplně jedno, co si koupím, buď se to časem zhodnotí nebo nezhodnotí. Ale samozřejmě postupem doby se najednou začali vystavovat i autoři, kteří dříve nesměli, třeba Jiří Sozanský, a začal jsem pořád z těch skromných prostředků nakupovat už i to nejsoučasnější umění. Což tehdy představovala skupina 12/15. Já jsem v roce 1984 v Díle, už i tam se objevovaly zajímavé věci, koupil jedno plátno od nějakého malíře, který se mně velmi líbilo, nicméně toho malíře jsem neznal. Až časem jsem pochopil, že Ivan Ouhel není špatný malíř! Takže asi tak..."

Jakub Hošek, foto: Martin PolákPatricie Fexová, foto: Martin PolákPetr Pastrňák 'Teré', foto: Martin Polák

Nicméně ta situace se po roce 1989 zásadně změnila, možnosti se změnily... jak to šlo dál?

"Co se týče vnímání moderního umění, moje první setkání s postmoderní generací, s generací Tvrdohlavých na jejich první výstavě bylo takové, že jsem si říkal: proboha ti lidi neumějí malovat! Josef Bolf 'Slon je slon', foto: Martin Polák To v životě nebudu sbírat a zůstanu u Ouhela a Sozanského a Sopka... Nicméně potom jsem časem samozřejmě pochopil, že i postmoderní malíři umí malovat a že je stojí za to sbírat. Nicméně doba se časem změnila nejenom v otázce vystavování, protože vznikly četné galerie, ale samozřejmě se změnily i finanční možnosti. Protože už jsme všichni neměli stejně. Pro mě po této stránce nastal skutečný zlom v roce 1997, když jsem nastoupil v jedné švýcarské firmě, a tam se platilo skutečně jinak, než u našich firem! A já jsem za ty peníze, které jsem tam vydělal, mohl koupit celou generaci 90. let: Petra Písaříka, Petra Pastrňáka, Ivana Voseckého, Jiřího Černického a další, což dneska tvoří základ mé sbírky. A v tom jsem dále pokračoval. A najednou jsem měl nejenom ty možnosti, ale najednou postupně jsem pronikl do toho výtvarného umění natolik, že jsem už pochopil, že se dá poznat už ve chvíli vzniku, jestli je obraz dobrý nebo špatný. A potom tyto dvě stránky, peníze a pochopení výtvarného umění se setkaly a já jsem začal budovat sbírku opravdu tak, jak si za tím stojím i dnes."