Vzpomínka na Milana Maryšku, loňského laureáta Ceny Ferdinanda Peroutky

Milan Maryška

Stále ještě stojíme na prahu nového roku. S nadějemi i obavami očekáváme, co nám přinese. A rekapitulujeme rok minulý, co pozitivního či negativního znamenal. Hodně nám vzala voda. Naopak vrátila hodnoty, o jejichž přítomnosti v naší společnosti jsme už málem začali pochybovat, jako jsou láska, lidská soudržnost, snaha pomoci druhým. To, o co jsme živlem skutečně přišli, jsou hmotné a kulturní statky. Dlouho bude trvat, než se lidé postižení povodní vrátí do svých domovů, nebo než najdou náhradní trvalou střechu nad hlavou. S újmami na kulturním dědictví, pokud se s nimi vůbec vyrovnat lze, to nebude také tak jednoduché; informovali jsme vás o stavu našich památek, některých divadel, o listinných archiváliích, které musely být zakonzervovány zmrazením, a vůbec není jasné, jak jejich restaurace nakonec dopadne. Je toho mnoho, o čem by se v souvislosti s rokem 2002 dalo hovořit. Bohužel v jeho průběhu nás opustila i řada významných osobností. Některým představitelům české kultury, zesnulým v posledním čtvrtletí uplynulého roku, Evelina Himalová věnovala následující vzpomínky.

Milan Maryška
Milan Maryška, loňský laureát prestižní novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky, zemřel 4. prosince v Izraeli při natáčení závěrečného dílu dokumentárního cyklu o českém holocaustu. Filmař, fotograf a malíř, na jehož kontě je mimo jiné spolupráce na dokumentu o Janu Palachovi, byl jedním ze zakladatelů nadace "Člověk v tísni" při České televizi. Pro ni vytvořil od konce osmdesátých let, kdy směl po téměř dvacetileté nucené přestávce znovu točit, řadu vynikajících snímků, například dokumenty o tragické minulosti a přítomnosti Sibiře, o Arménii, Náhorním Karabachu, Rusku a jeho hlavním městě. K bezesporu nejvýznamnějším z jeho bohaté dokumentaristické práce však patří film "Zapomenutí krajané" z roku 1993 - o Češích žijících v kazachstánské stepi v obci Borodinka, po rozpadu Sovětského svazu vystavených velkému společenskému nátlaku, jejichž přesídlení do jejich původní vlasti ve spolupráci s odborem pro krajanské a kulturní styky Ministerstva zahraničních věcí České republiky a nadací "Člověk v tísni" inicioval a osobně se na něm i podílel. Při loňském setkání u příležitosti přebírání Ceny Ferdinanda Peroutky, která byla včetně zahraničních jeho už šestnáctou novinářskou cenou, kterou získal, mi Milan Maryška k tomu řekl...

"Nechci být nepřesný, ale mám dojem, že to bylo tak v listopadu, v prosinci loňského roku (2001 - pozn. red.), když mi paní Anděla, která se o krajany, nebo o jejich přesunutí a přemístění v nadaci stará, řekla: 'Tak, a je tady poslední rodina.' Nešlo tedy jenom o tu vesnici, kterou jsme tam objevili, ale o celou krajanskou enklávu, která žila v tom severovýchodním cípu Kazachstánu, a bylo to, soudím, kolem osmnácti set lidí. Čili to pokládám za jeden ze svých největších filmařských úspěchů; nejenom to, že jsme o tom natočili film, ale i, že jsme zprávu o těch lidech přinesli, protože tady tomu nikdo nevěřil, že tam je tak silná komunita, a že ti lidé, kteří chtěli - a chtělo jich 98 procent, se sem přestěhovali. Je pravda, že řada z těch starších se tady s tím novým, neznámým prostředím těžko sžívala, dodnes nostalgicky vzpomínají na 'svůj' domov, protože oni tam žili vlastně po několik generací, ale pravdou také je, že třeba mladá generace, děti, na všech stupních škol - od prvního až po školy vysoké - patří k absolutním premiantům. Už tedy jenom z těchto důvodů, neboť těch dětí je asi 400 celkově, ta naše akce měla úžasný smysl. A když tohle se povedlo, tak jsem vzýval své 'bohy' (v uvozovkách), a jedním z těch mých bohů byl vždycky pan Ferdinand Peroutka,"

... řekl před necelým rokem - loni v únoru - Evelině Himalové tehdy čerstvý laureát Ceny, nesoucí jméno velkého novináře, dokumentarista Milan Maryška.