Věra Nosková v nové knize zachytila zážitky z Thajska a Vietnamu

Romány Bereme co je, Víme svý, Chraňme muže nebo Proměny patří mezi nejznámější díla spisovatelky a publicistky Věry Noskové. Získala za ně řadu literárních cen včetně nominace na Magnesii Literu nebo na Cenu Josefa Škvoreckého. Teď přichází s knihou trochu jiného žánru. Vydala totiž cestopis s podtitulem S batohem po královském Thajsku a rudém Vietnamu. Věry Noskové jsme se ve studiu Radia Praha zeptali mimo jiné na to, proč pro svou knížku zvolila název Nechte psa doma.

Věra Nosková, foto: NoJin, CC BY-SA 3.0Věra Nosková, foto: NoJin, CC BY-SA 3.0 "Já jsem měla spíš v úmyslu, že to bude trochu záhada, která přitáhne čtenáře, a že se to v průběhu čtení dozvědí. Jestli na tom ale trváte..."

Jestli to chcete nechat jako záhadu a lákadlo, nechme to tak. Mně se ale, a teď budu listovat na začátku knihy, líbí Vaše otázka: Mám to vůbec zapotřebí? Měla jste tedy zapotřebí takovou dalekou cestu? Proč jste se na ni vydala?

"Ta otázka mne napadla v souvislosti s tím, že to byla cesta první a v pokročilém věku. Syn, se kterým jsem tam jela, žil nějaký čas v Anglii a už před osmi lety byl v Thajsku, Vietnamu, Kambodži a v Laosu. V jeho případě to bylo celkem jednoduché. V mém případě, s mou nepříliš dobrou znalostí angličtiny, to ale byla opravdu odvaha. A na začátku jsem se bála."

Kdy jste ten strach překonala?

"Když jsme se ocitli v Thajsku na úžasném ostrově Ko Phangan, kde nikomu nic nehrozilo. Kromě toho, že by vám mohl na hlavu spadnout ořech z kokosové palmy. Viděla jsem tam úžasné moře a skvělé lidi, kteří se usmívali a byli mnohem přátelštější než u nás v Čechách."

Strávila jste tam tři měsíce. Byl to vždycky jen úsměv?

"V Thajsku víceméně ano, ve Vietnamu to ale bylo jiné. V Thajsku lidi k určitému životnímu postoji zavazuje buddhismus. Nabádá je k tomu, aby byli příjemní. A oni jsou i nějak radostnější. Ve Vietnamu jsem trochu cítila rudou partaj nad námi. Vlály tam prapory se srpem a kladivem..."

Foto: archiv Radia PrahaFoto: archiv Radia Praha To pro vás musela být velmi nepříjemná reminiscence.

"Měla jsem pocit, že se vracím do dob, o kterých jsem doufala, že je už nikdy ani náznakem nezažiji. A tam ten náznak byl docela silný. Dokonce tam byly legrační billboardy, úplně stejné, jaké bývaly u nás, akorát lidi na nich vypadali trošku jinak. Byl tam zemědělec se srpem, dělník s kladivem a vědec v bílém plášti, který vítězně ukazoval model atomu, nakreslený na papíru. Trochu jsem se tím bavila, zároveň jsem si ale říkala, že nad námi všemi ta partaj skutečně bdí. I nad turisty. Setkali jsme se tam i s jevem, který byl i u nás dřív docela častý. Kdo tam měl nějakou moc nad lidmi, tak ji i využíval a někdy se choval dost zhůvěřile."

Jsou tři měsíce dost dlouhá doba, aby člověk nahlédl jaksi pod pokličku té země?

"To si vůbec netroufám odhadnout, nevím. Já jsem hodně pozorná a hodně jsem si všechno zapisovala, spoustě věcí jsem ale neporozuměla."

Jak jste se z tohoto úhlu pohledu na cestu chystala a jak dlouhá byla ta přípravná fáze?

"Můj syn Jirka s tím vyrukoval někdy v říjnu předchozího roku a letos v polovině ledna jsme tam vyjeli. Takže pár měsíců."

My Evropané máme možná o těchto místech spoustu iluzí. Vy sama jste nějaké ztratila?

Foto: archiv Radia PrahaFoto: archiv Radia Praha "Netušila jsem, že tam budou mít tak mizerné odpadové hospodářství. Včetně toho, že v Thajsku ani ve Vietnamu skoro nikde nejsou popelnice. Klasickou popelnici nebo kontejner na tříděný odpad jsem tam vlastně nikde neviděla. Všude se válí spousty odpadků, jsou tím zavalené řeky, i ve městech jsou divoké skládky."

Možná se ale stačí vrátit v paměti o takových dvacet let zpátky, a jsme doma...

"To ne!"

Bylo to jediné nepříjemné překvapení na cestě?

"Vietnam už jsem zmínila, tam jsem cítila určitou tíseň nebo dokonce paranoiu. Například když nám v hotýlku, kde jsme se ubytovali, nechtěli vydat pasy a takzvaný permit, bez kterého jsme se tam neměli pohybovat. Trvalo nějakých třicet šest hodin, než nám je konečně vydali. My jsme se tam cítili ohrožení."

Už jste tam jela s představou, že výsledkem bude tato kniha?

"Nechtěla jsem si to dávat jako úkol, protože by mne to zavazovalo a obtěžovalo. A nedokázala bych si asi tak vychutnat přítomný okamžik, kdybych pořád myslela na to, že o té cestě něco napíšu. Je protivné na tyhle věci myslet. Psala jsem si ale takové cestovní deníky, to mám stejně ve zvyku, a Jirka tam hodně fotil. Taky si zapisoval, takže my se v knize trochu střídáme."

Foto: archiv Radia PrahaFoto: archiv Radia Praha To se mi právě na knížce líbilo, protože je to v podstatě takový dvojhlas, matka - syn. Na vašem pohledu je znát spisovatelská erudice, mně se ale moc líbily i Jirkovy vstupy. Právě v tom, jak jsou věcné a opravdu uvádějí člověka na místo. On tomu říká rady na cestu a skutečně to jsou rozumné rady pro cestovatele. A samozřejmě se mi líbily i jeho fotografie, ty se hodně povedly. Takže je to pěkná knížka.

Příští Cesta Věry Noskové povede docela jiným směrem. Ještě letos se vydá do Afriky. Kromě toho píše nový román pracovně nazvaný Závist v Čechách.