Kultura Španělský novinář překládá Hrabala, Kunderu i Haška

27-06-2007 07:55 | Milena Štráfeldová

Španělský novinář, publicista a překladatel z češtiny Fernando de Valenzuela Villaverde říká, že česky se naučil od horníků v hospodě. V severočeském Hamru na Jezeře se totiž v 60. letech celý rok připravoval na studium na české vysoké škole. O pár let později byl posledním žákem profesora Jana Patočky na Karlově univerzitě. Do španělštiny překládá ta nejnáročnější díla české literatury, Hrabala, Kunderu, Jaroslava Haška. O tom, co ho přivedlo k češtině, si při své nedávné návštěvě Prahy povídal s Milenou Štráfeldovou:

Stáhnout: MP3

Fernando de Valenzuela Villaverde, foto: Martina StejskalováFernando de Valenzuela Villaverde, foto: Martina Stejskalová "V roce 1965 jsem přijel do Československa studovat filozofii. Takže nejdřív jsem udělal roční kurz češtiny a pak jsem dělal filozofii."

A proč jste si vůbec vybral nebo Vám bylo vybráno Československo?

"Já jsem žil v té době v Argentině a tam byla v platnosti dohoda, že se každý rok dávalo jednomu Argentinci stipendium na vystudování celé vysoké školy. A k mému velkému překvapení a zděšení mi to dali. Já jsem se dostal do Prahy poprvé v životě, neuměl jsem ani slovo česky, neznal jsem vůbec nikoho a ten den mi bylo 18 let."

Jaký byl profesor Patočka? Vy jste byl jeho poslední žák?

"Já jsem byl jeho posledním doktorandem, protože v té době, to už byl rok 1972, ho nepouštěli k nějaké oficiální práci na fakultě. Ale cizí student? Komu záleží na cizákovi?"

Stb?

Jan PatočkaJan Patočka "No, potom jsem s nimi měl své potíže. Ale Patočkovi to ještě povolili a já jsem s ním dělal doktorskou práci. Byl to krásný člověk, z nejkrásnějších, co znám, z nejmoudřejších a naprosto sladký člověk, který mne měl velmi rád. Za to mu děkuji dodnes."

Jak jste Vy tehdy, začátkem 70. let, vnímal atmosféru v Československu?

"Začátkem 70. let to už začalo být opravdu blbý. My jsme ale ještě žili z toho fantastického napětí a ovzduší roku 1966, 67, 68 a 69."

Tehdy už ale byla v plném proudu normalizace. Zažil jste ji nějak na vlastní kůži? Likvidovali Vaše profesory...

"Vyhodili hodně profesorů z naší katedry. První, koho vyhodili, byl Karel Kosík. Můj drahý přítel Karel Kosík! Patočkovi ještě trošičku počkali, protože mu chybělo strašně málo do penze. Jinak by ho vyhodili okamžitě taky. Prakticky vyhodili všechny nejlepší. Režim prostě chtěl zidiotizovat lidi co nejrychleji, to je jasné."

Jak často jste se potom dostal do Československa?

"Já jsem jezdíval dost často do roku 1976. V roce 1976 mne chytili na letišti v Ruzyni a vyslýchali mne, já ani nevím kolik, snad jedenáct hodin, protože jsem se vídával s Patočkou, s Dientsbierem, s Kosíkem, Mlynářem a s jinými lidmi. A ti idioti si mysleli, že když jsem chodíval k nim domů, že osobně povezu přes hranice nějaké papíry."

Nikdy jste nic neprovezl?

"Rozhodně ne ve formě papírů. V hlavě, pokud se to tam vešlo, to ano."

Bránili Vám potom v tom, abyste sem v 80. letech mohl jezdit?

"Asi deset let jsem nemohl jezdit do Prahy. A pak jsem přijel znovu asi v roce 1986 už jako novinář, korespondent španělské tiskové agentury EFE."

Co byl Váš první překlad z češtiny?

"Můj první překlad, to bylo něco od Kundery. Já jsem dělal všechny Kunderovy věci, co napsal česky."

Znáte se s ním osobně?

"Velmi dobře. Je to skvělý, nesmírně kamarádský a zajímavý, srandovní člověk, ovšem on se rád schází s lidmi po jednom."

Na nás Čechy trošku zanevřel. Nejezdí sem, a pokud, tak inkognito. Nějak nás nemá rád...

"Já myslím, že to není pravda. Určitě nezanevřel a určitě nejde o to, že vás nemá rád. Jde ale asi o to, že kdyby sem přijel, byl by velký rozruch, a to on prostě nesnese. A pak i to, že teď začal psát francouzsky. To je věc, která je naprosto pochopitelná u člověka, který žije z každodenního jazyka. Já si pamatuji, že byly doby, kdy lidé mluvili způsobem, jakým Kundera psal. To bylo naprosto běžné koncem 60. let. Takový člověk těžko může psát jazykem, kterým vlastně denně nemluví už dvacet let."

Co pro Vás bylo nejtěžší překládat?

"Nejtěžší byly pravděpodobně od Hrabala Ostře sledované vlaky. Hrabal, to je nejenom básnění, kde slova znamenají to, co on chce. Ale hlavně celá ta terminologie malých venkovských nádraží z roku 1944 - 45! To nikde nebylo. Takže jsem musel obcházet snad všechna malá nádražíčka ve Španělsku, abych se dozvěděl, jak se ty přístroje jmenovaly, jak se říkalo tamtomu... Byla to fuška, byla to ale taky velká sranda."

Cena Gratias agit, foto: Martina StejskalováCena Gratias agit, foto: Martina Stejskalová Troufnul byste si na Vančuru?

"No troufnout si na Vančuru, to je moc. To je velké troufání. Jednou něco udělám, třeba Rozmarné léto. Ale kdybych měl veškerý čas, tak bych přeložil takových deset, patnáct knih od Vančury do španělštiny."

Prý je obrovský oříšek překládat Švejka?

"Já teď Švejka překládám. Mám domluveno, že příští rok to bude přeložené, a skutečně to tak bude. Je to tedy nádhera. Je to tak krásně, důkladně a seriozně zkomponovaná kniha, že člověk opravdu upadne, když si to přečte poprvé jako překladatel. Člověk má dojem, že je to strašně zajímavé, to pochopitelně vidí při normálním, běžném čtení, ale když se na to dívá z hlediska překladatele, tak je až neuvěřitelné, jak vážně psal."

Jak dlouho Vám trvá celý překlad Švejka?

"Jsem v druhé půlce druhého dílu a počítám, že tak za dva roky by to člověk přeložil. Mezitím se ale musí živit jako novinář."

Španělský novinář a překladatel z češtiny Fernando de Valenzuela Villaverde získal za šíření dobrého jména Česka ve světě cenu Gratias agit za rok 2007.

 

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace