Kultura Ohlédnutí za tvorbou Jiřího Koláře

Jiří Kolář "Kolik jsem měl zaměstnání? V sedmi letech jsem začal jako pekařský pomocník, potom jsem na výdělek česal ovoce, šlapal zelí, sbíral tenisové míčky, učil se truhlářem, psal indiánky a detektivky, byl nezaměstnaným, přidavačem na stavbách, redaktorem, sluhou, flákačem, kanalizačním dělníkem, poskokem, pomáhal jsem na polích a v lese, tahal káru, truhlařil, závozničil, nádeničil u bagru, betonařil, tesařil, byl jsem hlídačem, číšníkem, spisovatelem, ošetřovatelem, mládežníkem, přicmrndával jsem v řeznmictví, v holírně, v redakcích, byl jsem kolpoltérem, řečníkem, vedl jsem týdeník, redakci nakladatelství a píši básně," napsal Kolář v těsně poválečných deníkových záznamech Roky v dnech, které vyšly v roce 1949 v nakladatelství Františka Borového.

Kolářova umělecká dráha, postavená na jeho houževnatosti, pracovitosti a nezlomnosti, započala roku 1937 výstavou koláží v pražském divadle E. F. Buriana. Po níž následoval jeho básnický debut Křestný list. Ve 40. letech se stal členem Umělecké besedy a spoluzakladatelem a teoretikem surrealistické skupiny 42. Vliv surrealismu je patrný i v pozdější básnické tvorbě. Převážně u básní zůstal po celá 40. a 50. léta.

Časem si ale uvědomil nedokonalost slova a obrátil se hlavně k výtvarnému umění. O tomto přerodu se zmínil v rozhlasovém pořadu o své oblíbené hudbě z konce 60. let.

"Konec padesátých a začátek šedesátých let nebyl jen pro mě časem jakéhosi znovuzrození. Pro mě to znamenalo opustit starou zákonitort veršů i skladbu básní a odvahu hledat poezii přímno v řádu slov, v jejich matérii než v jejich významu. Mám mluvit o hudbě, a mluvím o poezii, ale jsou to pro mě spojité nádoby, stejně jako poezie a výtvarnictví."

Od šedesátých let se Kolář zabýval výtvarnou metodou koláže, při níž pracoval se skalpelem, barvy nahrazoval potištěným papírem a lepidlem. Text se stal vizuálním materiálem jeho výtvarných děl. Jeho koláže - obrazy, reliéfy a objekty, vytvářené vlastními metodami roláže, proláže, muchláže, chiasmáže, asambláže, auto či antikoláže, jsou průnikem do mnoha sfér lidské existence.

Od 60. let uskutečnil přes 300 výstav. Vydal deset monografií a několik desítek antologií, publikoval v řadě časopisů a vydal několik knih pro děti, katalogů a bibliofilí. Napsal rovněž řadu divadelních her: Mor nebo Chléb náš vezdejší. Od osmdesátého roku žil Kolář ve Francii, kde vydával Revue K. a knižní Edici K. Po návratu do Čech ve svých pětaosmdesáti letech otevřel v Praze spolu se svou ženou galerii Jiřího a Běly Kolářových. Z posledních let Kolářova života je v rozhlasovém archivu k dispozici telefonát s manželkou spisovatele Vaculíka, Marií Vaculíkovou:

"Každé ráno, když přijdu do ateliéru, musím sednout a napsat Běle pohlednici. A to mi zabere dopoledne nejvíc času. Proč? Když jsem byl v Paříži a Bělu nepustili za mnou, tak jsem jí každou neděli telefonoval. A oni na to nějakým způsobem přišli a vypnuli jí telefon. Tak mi chodila volat z pošty. A já jsem jí řekl, že zaměstnám poštu, a začal jsem jí každý den posílat pohlednici. No a z toho vznikly ty pohlednice rozpracované, jak je znáte. Protože já si často zkouším práci s reprodukcí na pohlednici."

"Prosinec 11., středa
Velikost básníka můžeme nejspolehlivěji definovat tím, jak hluboce jeho dílo porušuje zákony poezie vládnoucí do jeho zrození. Neexistuje čin, a zvláště ne čin umělecký, jenž by nezatracoval čin jemu předešlý. Jsme tu, abychom zatracovali - činem. Umělecké dílo nejen že vybízí, ale přikazuje myslet na zrušení sebe sama."
(Jiří Kolář: Roky v dnech)

Kolářova tvorba měla a dodnes má nepopiratelný význam pro objevování nových prostředků básnického i výtvarného jazyka. Kolážním způsobem usiloval zachytit mnohotvárnost světa, divácký duševní potenciál provokoval k významovému překonávání nespojité skutečnosti a k novému tvořivému chápání života.