Jackson - dějiny blbnutí lidské mysli populární hudbou

Divadelní dramaturg Jan Vedral
0:00
/
0:00

Tentokrát nás v kulturní rubrice čeká příspěvek o novince z oblasti rozhlasové dramatické tvorby. Hra Jana Vedrala Jackson, která měla v režii Ivana Holečka premiéru 10. září, zaujala Viléma Faltýnka jednak neobvyklým námětem, v němž se odrážejí uplynulá desetiletí české společnosti, jednak neobvyklým sarkastickým žánrem: pamflet se totiž dnes v umění příliš nevyskytuje.

Jan Vedral je divadelní dramaturg, který se v posledních letech usídlil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Vlastní dramatické texty, které píše, jsou radiofonní, určené pro rozhlas a Vedral se řadí v současnosti mezi přední autory tohoto žánru u nás. Pamflet Jackson navazuje na jeho předchozí hry Delfy, Ve skladišti mé hlavy a Dabér.

"Vytváří to dohromady takovou, jak já říkám, "nezáměrnou tetralogii". Když jsem napsal tu čtvrtou hru, tak jsem si uvědomil, že všechny se zabývají deformacemi lidského myšlení buď ideologií, médii, reklamou, v tomto případě třeba zábavnou hudbou. Každý si nosíme v hlavě akustický obtisk světa a své minuklosti, to je ten princip, ve kterém pracuju v celé té tetralogii, a tentokrát jsem se vrátil k dějinám blbnutí lidské mysli tzv. českou populární písní a hledal jsem způsob, jak z tohoto obrazu dospět k nějakému příběhu."

Jako základní situaci Vedral nakonec zvolil průběh plastické operace, při níž si zpěvák (chroptící v pozadí v podání Jiřího Lábuse) nechává vylepšit vizáž na večerní koncert. Během operace jsme seznamováni s epizodami z jeho života a mezi tím se proplétá dialog dvou nebezpečných strýců z ÚV. Byla hlavní role napsaná pro Jiřího Lábuse?

Jiří Lábus
"Byla. Velmi brzo jsem si začal klást otázku, kdo to má být. Jednak samozřejmě jsem věděl, že to jako režisér musí dělat Holeček a jednak Holeček, to jsou Tlučhořovi, taky v rozhlase, ten má prostě patent na Lábuse a na Kaisera. A jednak já si o Lábusovi myslím, že je to veliký český herec, oceňuji jeho věrnost Ypsilonce, ale už 10 let měl s tím, co umí, hrát na velkých jevištích a je to vidět ve filmu, kde vytváří propracované charaktery, zlomené figury. Tady se spíš využilo té jeho neuvěřitelné, opičácké pěvecké dovednosti..."

Podle režiséra Ivana Holečka při obsazování bylo důležité, aby interpreti měli se zobrazovanou dobou osobní zkušenost. On sám poznal zblízka i prostředí populární hudby:

"Velice dobře, protože jsme hráli rokenrol, já jsem bydlel na Palmovce, dole pod oknama stálo sto lidí a poslouchali, co tam hrajeme. To co říkám, je rok 1958, 1959. Toho Jacksona jsem znal velice dobře, protože jsem ho kdysi doprovázel i na piano...

Tedy Karla Gotta?

"To je podobnost čistě náhodná, takových lidí je tady moře. To je náhoda, že to znám, takový byl život. To vám nechá hlubokou stopu a všichni herci, které jsem tam měl obsazené, měli jeden jednotící problém, že jsme tím všichni nakažení a bohužel to v nás zůstalo. A já si myslím, že ten rakovinový nádor, který v sobě všichni máme a který tady bude ještě dlouho trvat, to je největší zvěrstvo, kterého jsme vůbec byli schopni v tom žít. Takže jsem se snažil tam dostat to, co tam bylo, aby si ti lidi, i ti mladí uvědomili, že to bylo něco, co už oni nesmí nikdy zažít."

O možné záměně postavy Jacksona se zpěvákem Karlem Gottem říká Jan Vedral:

"Ta hra je slátaná jak ten ksicht toho zpěváka z mnoha zpěváků českých, kteří mě konkrétně provázejí od roku 1958, kdy ta hra poslechově začíná, kdy si pamatuju ty první písničky, a jestliže nás někteří provázejí celou dobu, tak je jich tam na tom ksichtě imaginárního Michela Jacksona větší kousek, než těch, kteří třeba zaujali jednou, například písní o kapitánu Minaříkovi, která se tam taky cituje."

"Velmi si dávám pozor na to, abych našel témata, která budou potenciálně divácky atraktivní, která nebudou experimentální a výlučná, ta že by oslovovala malý segment posluchačů. Věřím tomu, že rozhlas je demokratická instituce, kterou můžou poslouchat průřezově lidi pokud možno... když to poslouchá rodina, je to nejideálnější, a snažím se najít nosné příběhy, které zároveň nesou nějaký podstatnější smysl a sdělení."