Kultura Ivan Passer: Příběh bratrů Mašínových by se měl natočit

Ivan Passer, foto: autor Nedávno vyšel na DVD v Čechách váš poslední film Nomád, a když si český divák, který nemá tolik příležitostí seznamovat se s vaším dílem, postaví vedle sebe váš celovečerní debut Intimní osvětlení a toho Nomáda, tak uvidí absolutný rozestup na šíři několika světelných let. Co se to vlastně stalo s vaším rukopisem po příchodu do Ameriky, že se natolik proměnil?

"Já myslím, že to není tím, že jsem v Americe. Já jsem vždycky chtěl okusit různé druhy filmování, různé žánry, malé i velké příběhy... Já rád dělám filmy, které nevím jak dělat, ale které bych chtěl vidět na plátně. A tím, že se snažím dělat každý film jiného druhu, tak mě to nutí najít, naučit se, jak k té které látce přistoupit. Takže pro mě je každý film svým způsobem první. A to mě baví. Jsou režiséři, kteří dělají v podstatě ten samý žánr znovu a znovu a znovu, a dělají to fantasticky dobře, jako třeba Ingmar Bergmann. Ale já patřím k té druhé skupině. Já rád objevuji nová území. Víte, staří Římané měli na mapách, kde nevěděli, co je, napsáno Hic sunt leones. A já velice rád objevuji, co tam opravdu je místo těch lvů. A to byl i případ tohoto filmu v Kazachstánu."

Když jsem se před nějakým časem setkal s Janem Novákem, mluvili jsme mj. o tom, že by svůj román Zatím dobrý o osudech bratrů Mašínových rád viděl na plátně. A jako režiséra, kterého by si uměl představit, zmínil vás a Miloše Formana. Vedete vy s ním v tomto směru nějaká jednání? Pokračuje ta myšlenka? Rozvíjí se dál?

Bratři Mašínové "Víte, Miloš a já jsme byli v internátě v Poděbradech a tam byli také bratři Mašínové. Takže my je dobře známe, já jsem bydlel 2 roky s Pepíkem Mašínem na jedné cimře, měli jsme postele vedle sebe. Pamatuji se, že tenkrát, to nám bylo třináct, neradi jsme každé ráno chodili na rozcvičku, tak jsme vymysleli způsob, jak se zašít do nohou postele. Protože jsme byli hubení kluci, tak jsme odhodili pokrývku a byli jsme skrčení v nohách té postele. A profesor vždycky přišel, takhle se podíval, viděl přehozenou pokrývku a trvalo jim měsíce, než přišli na to, že jsme se vyhýbali rozcvičce. Už tenkrát jsme se bavili o tom, jak utečeme. A občas se s ním vidím v Americe, proněvadž on bydlí asi hodinu dvacet autem od Los Angeles v Santa Barbaře. Já si myslím, že ten příběh by se měl natočit, to je úplně jedno, kdo ho natočí, ale že by byl důležitý pro českou kulturu. Víte, existuje legenda o české holubičí povaze a tenhle příběh by s ní polemizoval. A je to příběh o tom, co člověk vydrží, když musí, co ho motivuje, o tom, že, jak říká někde Carl Jung, když se o něco člověk opravdu snaží, že mu vesmír pomůže. Je to na několika rovinách příběh, který by myslím byl velice strhující. A doufám, že to někdo udělá. To nemusím být já, ale kdyby se na to sehnaly peníze, protože to není levný film, tím že je to do určité míry historická látka, tak bych o tom velice seriózně uvažoval. Ale jak říkám, to nemusím být já, to třeba natočí Honza Novák nebo Miloš nebo někdo jiný..." Ivan Passer v Karlových varech převzal cenu za přínos světovému filmu, foto: ČTK

A vedete tedy v tomto směru nějaké jednání?

"No v podstatě už několik let, zde nebo jinde. Já už jsem jednou měl příležitost to natočit, ale musel bych to natočit anglicky. To byl nějaký západoněmecký producent, který byl ochotný to zaplatit. Ale mě se do toho nechtělo, dělat to anglicky, to by byla nakonec taková americká kovbojka, to by v podstatě znegovalo důvod, proč ten film dělat. Protože to musí být český film, který musí mluvit německy, česky a rusky, tak jak to tenkrát bylo. A já jsem s ním o tom polemizoval, že si to pak může přemluvit do angličtiny, ale on to z nějakého důvodu nechtěl dělat česky, takže já jsem řekl, že to nebudu točit. Klidně to může být cizí produkce, ale musí to mluvit česky, musí v tom být čeští herci a asi taky neherci, protože ti mladí kluci by asi měli být neherci." Ivan Passer, foto: ČTK

A poslední otázka, který z těch mnoha filmů, které jste v Americe natočil, byste vyzdvihnul jako pro vás zvlášť významný?

"Možná až na jeden film všechny jsem dělal proto, že jsem je chtěl dělat. Aby film k něčemu vypadal, musí se do toho člověk nějak emocionálně namočit, čili to na vás vždycky nechá stopy. Takže není ani jeden film, na který bych se díval spatra, svým způsobem mě každý nějak posunul a vždycky jsem byl nakonec rád, že jsem měl možnost ten film dělat."