Ivan Exner: základem umění je řemeslo

V současné době probíhají v Praze dvě výstavy malíře Ivana Exnera. První je v galerii Diamant, druhá právě začíná v galerii Kooperativy a je průřezem autorovy tvorby za posledních 30 let. Exnerovo dílo se vyznačuje tím, že v něm ožívají odkazy na antické a renesanční umění. Ivan Exner, čerstvý pětapadesátník a aktivní člen SVU Mánes, v následujícím rozhovoru prozrazuje podrobnosti o probíhajících výstavách i o svých inspiračních zdrojích.

Ivan Exner, photo: Miroslav KrupičkaIvan Exner, photo: Miroslav Krupička Začněme u menší výstavy v galerii Diamant, která je výstavní síní spolku Mánes. Nese název Ivan Exner a přátelé. Jaké přátele jste si tam přizval?

Jsou to lidé, mému srdci nejbližší. Ne všichni jsou členové Mánesa. Mám tam přátele z výtvarné skupiny Tunel, založené v roce 1988. Mimo Tunel jsou tam zastoupeni sochař Josef Klimeš (1928), sklář a sochař Jaromír Rybák (1952), můj italský host a přítel Andrea Ballardini, nejstarší člen Mánesa malíř Emil Cimbura (1922), a potom 3 výtvarníci, kteří vstupovali do Mánesa před válkou nebo za války. Patří mezi ně profesor František Jiroudek (1914-1991), u kterého jsem studoval na AVU, Arnošt Paderlík (1919-1999) a Josef Liesler (1912-2005).

To byli přátelé, k nimž jsem velice vzhlížel a kteří zanechali silnou stopu v českém výtvarném umění i v historii Mánesa. Myslím, že ani jeden by neprotestoval, že se mnou vystavuje. V expozici jsou jejich práce z období války, kdy jim bylo 30-40 let, aby to souviselo s věkovou hladinou mladší generace, zastoupené na výstavě. Já jsem se trochu upozadil a vystavil jsem jen kresby na papíře. Ostatní vystavují obrazy, sklo a sochy.

Photo: Miroslav KrupičkaPhoto: Miroslav Krupička Jak často pořádáte výstavy?

Výstavy jsou důležité, bez nich by umění nemohlo existovat. Vystavuji asi tak jednou za pět let a pouze tehdy, když mám co vystavovat. Vybírám díla, na kterých je vidět, že dochází k nějakému posunu: v tvorbě se vždycky najdou přelomové nebo rozcestníkové obrazy. Jinou příležitostí k výstavě je třeba jubileum – to je případ skupinové výstavy v galerii Diamant.

Výstava, která začíná v galerii Kooperativy, je jiná. Je to retrospektivní průřez mého díla z let 1983-2014. Vešlo se tam asi 140 obrazů. Paralelně s výstavou se podařilo vydat i velkou publikaci, která mapuje prakticky celou moji tvorbu za posledních 31 let. Obsahuje pět stovek děl, tedy každý druhý obraz, který jsem namaloval. Je tam jasně rozeznatelné, čím jsem jako malíř procházel. Je tam cítit vliv Itálie i další inspirační zdroje.

Proč zrovna v galerii Kooperativy?

To je dlouhá historie. Souvisí s Jeronýmem Janíčkem, který byl v roce 1968 hlasatelem Československého rozhlasu a později emigroval. Když se začátkem 90. let vrátil, seznámili jsme se a stal se mým agentem. A tento muž jednou přivedl do mého ateliéru příjemného pána, který se jmenoval Vladimír Mráz a byl generálním ředitelem Kooperativy. Stali se z nás přátelé a já jsem spolu s Jeronýmem Janíčkem začal pracovat jako poradce, který radil Kooperativě při nákupu uměleckých děl. Vladimír Mráz je velkým ctitelem umění a při Kooperativě vybudoval krásnou sbírku ryze českého umění. Začíná v gotice a přes baroko a 19. století sahá do 20. století, s určitým přesahem do současnosti. Její těžiště leží konci 19. století a první polovině 20. století.

Když se Kooperativa před pár lety stěhovala do nových prostor v Karlíně, vznikla myšlenka, že by jedno patro budovy mohlo patřit galerii, kde by byla zpřístupněna sbírka Kooperativy. Polovina galerie vystavuje díla ze stálé sbírky a druhá polovina je věnována českému modernímu umění nebo se tam dělají výstavy autorské. Po dvaceti letech spolupráce jsme se dohodli, že tam bude uspořádána moje výstava.

Většina vašich děl nezapře inspiraci Itálií, antikou. Kde se u vás vzala?

Itálii jsem objevil v 80. letech. Hlavním prostředníkem byl Andrea Ballardini, který se mnou studoval na AVU. Jeho otec Sauro Ballardini tehdy na akademii vyučoval. Oni se pak vrátili zpět do Itálie, do Bologni. Už v průběhu studia jsme s Andreou diskutovali o italském umění a historii. Vzbudil u mě velký zájem o antiku a celý okcidentální svět. V roce 1988 jsem ho jel do Itálie navštívit. Do té doby jsem cestovat nemohl, ale tehdy už to bylo možné, pokud vám někdo složil peníze.

Ivan Exner, photo: Miroslav KrupičkaIvan Exner, photo: Miroslav Krupička Přestože jsme moc peněz neměli, podnikli jsme úžasnou cestu, kterou jsme nazvali Po stopách Piero della Francesca. Začali jsme v Rimini, navštívili jsme Dantův hrob, slavné kostely a památky v Raveně, Umbrii, rodiště Raffaela v Urbinu, Toskánsko, muzea, o nichž píše a někdy také nepíše Vasari atd. Z této cesty jsem si přivezl obrovský dojem z umění staré a renesanční Itálie. Z tohoto vlivu jsem se už nevymanil. Ovlivnilo mě to natolik, že jsem opustil, co jsem do té doby dělal, co bylo v kursu pražského prostředí. Přiklonil jsem se k umění, které bude mít vždy jako fundament řemeslo, řemeslný výkon a posouditelnou kvalitu tohoto výkonu. Tímto principem se řídím dodnes.

Jaké to dnes je – být malířem?

Je to stejné, jako v jiných disciplínách. Samozřejmě každému umělci se tvoří lépe a šťastněji, když jeho díla mají komerční úspěch, i když jsou možná i tací, u nichž je to naopak. Klíč k posuzování toho, jakým je člověk výtvarníkem, je v samotném díle, v postoji a odpovědnosti k tvorbě. Znovu se vracím k antice. Žádného Řeka nikdy nenapadlo udělat něco, co je v protikladu s tradicí předků. Vždy bylo primární udělat to lépe. To je zásadní rozdíl proti naší době a souvisí to s řemeslem. Ten řemeslný fundament je důležitý k tomu, aby se umění dalo měřit. Pokud umění neobsahuje tu řemeslnou stránku, což se často děje, je složité ho zařadit nebo změřit. Potom kvalita spočívá jen v osobním úsudku nebo odsudku.

Jak vypadá váš tvůrčí proces?

Photo: Miroslav KrupičkaPhoto: Miroslav Krupička Můj život je postaven na určitém rituálu, který si ochraňuji. Když mi někdo naruší ranní kávu a čtení, tak už den není úplně dobrý. Jenže rituály jsou ale stále porušovány nejrůznějšími vlivy a povinnostmi, které závisí na počtu telefonátů. K dokonalému dni, kdy rituál probíhá od ranního čtení přes práci v ateliéru až k večernímu čtení, dojde tak jednou týdně, někdy dvakrát, výjimečně celý týden, a někdy také vůbec ne.

Můj den vypadá tak, že ráno při kávě čtu texty z antické a renesanční knihovny a v poslední době také něco ze současné historie a politologie. Pak odcházím do ateliéru. Dřív jsem maloval od časného rána do noci. Tvořil jsem s kulisou klasické hudby, na které jsem naprosto závislý. Dnes začínám kolem desáté, a když si to mohu dovolit a nic mě neruší, vydržím tak do osmé večer. Od roku 2011 mám dům a ateliér v Pyšelích nedaleko Prahy, v krásném kraji Josefa Lady. Mám zahradu, takže večer sedím na terase a zase čtu, eventuálně si dám doutník. Víkend je klidnější. Jezdím na Vysočinu za kamarádem rámařem, k tomu nějaké to povídání a posezení…

Jak prodáváte svá díla?

Neposkytuju obrazy do galerií, až na jeden dva kusy nemám obrazy nikde vystavené. Nemám ani webové stránky. Každý, kdo o mě má zájem, musí vyvinout určité úsilí, aby mě našel a setkal se se mnou. A to je pro mě cenné, protože s takovým člověkem už stojí za to si popovídat. Ne nutně to vždycky vede k obchodu. Pokud jde o mou produkci, dělám tak 10-12 obrazů ročně.

Jak se díváte na současné umění?

'Le Monde', photo: Miroslav Krupička'Le Monde', photo: Miroslav Krupička S určitou skepsí. Současná výtvarná scéna je značně nepřehledná a komplikovaná. Silně se v ní projevuje prvek reklamy a PR, takže často je víc vidět profil umělce samotného než jeho dílo. V tomto prostředí poctiví a opravdoví malíři, kteří na reklamu nemají čas nebo prostředky, zůstávají neznámí nebo zapadají. Ale tak to bývá. Kvalitu díla prokáže až čas.

Vzpomínám si na diskuse s profesorem Ladislavem Čepelákem, kterého jsem si velmi vážil. Dospěli jsme k tomu, že nejdůležitější je vycházet z pravd a jistot, které jsou ověřeny a vycházejí z tisíciletého vývoje lidstva. Měnit něco na těchto osvědčených pravdách, stavět proti nim postuláty z poslední doby, by bylo krátkozraké a zničující. Pokud určité hodnoty přetrvaly tisíce let, přetrvají další tisíce let. Myslím, že to je pro osobní postoj umělce klíčové.

Děkuji za rozhovor

Výstava Ivan Exner a přátelé v galerii Diamant trvá do 27. března, výstava Exner: výběr z díla 1983-2014 probíhá v galerii Kooperativy do 22. května.