Kultura Film Lidice patří k divácky úspěšným snímkům

Pane režisére, Váš film měl premiéru 2. června a vy jste v souvislosti s uvedením filmu absolvoval řadu projekcí a veřejných vystoupení. Kolik jich bylo a kde všude jste se setkali s diváky?

"Nejprve bych chtěl pozdravit posluchače, dobrý den! Co se týče otázky, my jsme objeli všechna velká města, byli jsme v Ostravě, Olomouci, Hradci Králové, Pardubicích, byli jsme ve Štětí, kde se přišli podívat lidé, kteří nám pomáhali s natáčením. Promítali jsme v obci Chcebuz, která ve filmu představovala Lidice. Promítalo se i v Plzni a nakonec vše vyvrcholilo promítáním 9. června v noci v Lidicích pod širým nebem. To byla mimořádně silná chvíle, protože se ty události na plátně setkaly se zbývajícícmi přeživšími svědky tragédie. A současně jsme byli pár set metrů od místa, kde tehdy došlo k obsazení a vyhánění lidí z domovů. To byla pozoruhodná věc. Za plátnem bylo možné vidět měsíc a ten filmový čas se prolínal s tím, jak ten měsíc putoval po obloze. Bylo to velmi silné vyvrcholení všech těch regionálních premiér, na kterých jsme s herci ten film prezentovali a regionálnímu tisku poskytovali informace."

Karel Roden ve filmu Lidice Není zvykem, aby se film uváděl v tak četných veřejných projekcích. Proč jste sáhli k tomuto prostředku?

"Tak od začátku bylo zřejmé, že na tak vážné téma je potřeba diváka připravit, informovat ho a pomoci mu, aby našel cestu do kin. Nebyly to jen tyto regionální premiéry, ale k filmu Lidice patří i hudební CD, na kterém je nejen filmová hudba, ale taky asi 15 zpěváků, kteří k lidickému tématu přispěli svojí vizí."

A jak nakonec ti diváci nejen v Lidicích ale i v jiných městech přijali? Máte určitě jejich bezprostřední reakce.

"Naštěstí můžu říct, že ty reakce jsou převážně, z naprosté většiny kladné a dojaté. Je řada vlastně i milých anekdot, kdy jsem dorazil například do Pardubic, kde jsem dělal rozhovor s jednou paní redaktorkou z rozhlasu a ona držela mikrofon, kladla mi otázky a celou dobu u toho plakala, protože absolvovala projekci těsně před tím, než jsme spolu hovořili. byl tam taky televizní štáb takových otrlých, chlapíků, jeden byl dokonce dost zjizvený a říkal: my jezdíme po těch mrtvolách, po těch havárkách, ale tohle nás dojalo, to nás dojalo. Takže já můžu podtrhnout, že napříč geografickou polohou, od západu na východ a od severu na jich jsou reakce velmi pozitivní. A důležité je, že je to i napříč věkovými kategoriemi. Jedenáctileté holky touží ten film vidět a máme reakce z nejmladší věkové kategorie, od lidí, kterým je dvanáct, třináct let, že je ten film zasáhl. Dostali jsme i pár slohových cvičení na to téma a myslím, že jsme ani nemohli doufat... ti mladí lidé tam bez klišé, vlastními slovy popisují svůj filmový zážitek a je to pro nás mimořádně radostné.... stalo se, po čem jsme mohli jen toužit, že jim to zprostředkovalo tu autentickou událost."

Můžete na základě téhle zkušenosti říct, že Lidice v české společnosti jako téma i po desetiletích politického a ideologického zneužívání dodnes rezonují?

"Musím říct, že ano. Musím říct, že ta rezonance je velmi masivní, mě samotného to překvapilo, mohl jsem o tom jenom snít..."

Čím podle vás Lidice rezonují? Proč by se o nich mělo mluvit a proč by se na ně nemělo zapomínat?

Petr Nikolaev "Já myslím, že pro národní identitu jsou Lidice ta největší tryzna českého národa v moderní historii. Taková zkouška, která národ potká, se samozřejmě hluboce vryje do jeho podvědomí. A v momentě, kdy si i dorůstající generace připomenou, čím byl jejich národ utvářen, tak to je samozřejmě zcela zásadní..."