Kultura Eda Kriseová v nové knize fabuluje příběh odvážné české cestovatelky

23-11-2011 12:59 | Vilém Faltýnek

Následuje kulturní rubrika. Ve studiu přivítáme spisovatelku Edu Kriseovou. Patří ke generaci, která do literatury vstupovala v 60. letech minulého století. Začínala jako novinářka a autorka reportáží pro Mladou frontu a Literární noviny. V letech normalizace se v disentu začala uplatňovat jako prozaička. Jejím debutem byla Křížová cesta kočárového kočího, následovaly romány Sluneční hodiny, Arboretum a další. Je také autorkou životopisu Václava Havla. Její nejnovější kniha se jmenuje Necestou slečny H. a dnešní Afrikou a autorka v ní rekonstruuje zapomenutý osud české cestovatelky slečny Hlaváčkové. Na otázku Viléma Faltýnka odpovídá, zda se zrodil dříve její zájem o Afriku nebo o slečnu Hlaváčkovou.

Stáhnout: MP3

Eda KriseováEda Kriseová "Když jsem byla v 50. letech malá, tak jsem milovala vysílání Hanzelky a Zikmunda v rádiu. Vždycky jsem se těšila, až se v sobotu odpoledne ve 3 hodiny ozve ta znělka, ten klakson tatraplánu. To jsem poslouchala s velikým nadšením. Takže v té době jsem se začala zajímat o Afriku. Potom jsem si přečetla pozoruhodný román Eduarda Valenty Druhé housle, to je o Emilu Holubovi. A slečna Hlaváčková přišla o mnoho a mnoho let později. V National Geografic jsem si přečetla článek od našeho tehdejšího velvyslance v Zimbabwe Jaroslava Olši o prvních češích v černé Africe. A tam byla fotografie, která je na obálce mé knihy, a stručné pojednání, že pan Olša našel tuto fotografii a jeden dopis, který psal mladý Angličan z presbyteriánské misie v Malawi v Mňasku. Mně ta fotografie naprosto fascinovala. A zajímavé je, že mi ten článek přinesla kamarádka, která se mnou před tím byla dvakrát v Indii. A za asi dva roky nato, co jsem viděla tuhle fotografii, byla ona poslaná pracovně do Zambie a pozvala mě tam. A já už jsem tam jela s úmyslem, že budeme společně s Hanou pátrat po stopách slečny Hlaváčkové a po jejím hrobě."

Tedy jediné faktické důkazy o jejím příběhu, že byla v Africe, že tam putovala a prošla mnohatisícovou trasu, jsou dopis a fotografie?

"Ano. Ty fotografie jsou ve skutečnosti dvě, jsou obrácené, jednou ona hledí napravo, jednou nalevo. A potom existuje dopis, v němž jakýsi mladý muž z té misie píše své matce do Anglie o její smrti. Ten dopis je ze září 1893 a je napsaný krátce po její smrti. velvyslanec Olša našel ještě jakéhosi starého muže (Armstrong Khoza) z městečka Mulanže, což je pod tou horou, na níž byla ta presbyteriánská misie, a ten si to pamatoval jako legendu. O té slečně, že to byla Češka, že šla z Kapského města a ušla sama východní Afrikou něco mezi 3000 a 4000 km. Ona ve skutečnosti došla dál než Emil Holub s celou výpravou, s tou třetí, ze které se musel vrátit. Pan Khoza říkal, že tu legendu slyšel od svého spolužáka ze školy, který ji slyšel od svého dědečka nebo pradědečka. Čili ta slečna Hlaváčková tam pod tou horou Mulanže žije jako legenda."

A vy jste se snažila rekonstruovat tu trasu a projít nebo projet ji v jejích stopách?

"Ne, kdepak projít... to já bych nebyla tak statečná. Nehledě na to, že to je už dneska jiná Afrika. my jsme jely autem, takovým malým mitsubishi. Hana ze začátku nechtěla jet, protože to auto bylo strašně nízké, a tam ve východní Zambii silnice skoro neexistují, ale nakonec jsem ji přemluvila, jely jsme a měly jsme mnohá dobrodružství. Bylo to zkrátka napínavé. A pak nám dalo práci, než jsme našly takového mladého muže, který by nás vzal do té hory. Nikdo nevěděl kde ten hřbitůvek je. Ale nám říkal pan Khoza, že tam kdysi byl a že tam je hřbitůvek ve svahu hory v buši. Tak jsme se tam s průvodcem vypravily a skutečně jsme ten hřbitůvek našly."

Když jste do Afriky odjížděla pátrat po slečně Hlaváčkové... tady jen vsuvka: my říkáme slečna, protože neznáme její křesní jméno, je to tak?

"Ano, my ho neznáme a já jsem si netroufala si ho vymyslet, protože jsem měla pocit, že to už by bylo příliš osobní. Já jsem totiž měla celou dobu pocit, že si mě slečna Hlaváčková našla, protože chtěla vstoupit do života, chtěla, aby se o ní vědělo. Já jsem takový pocit měla už v životě podruhé, protože jsem napsala román o Perchtě z Rožmberka, která žila v 15. století, a tam jsem taky měla pocit, že ona si mě vybrala."

...odjížděla jste tedy do Afriky se záměrem nasbírat materiál na knihu?

"Ano, ano. Když jsem viděla tu fotografii, tak jak jsem řekla, byla jsem naprosto fascinovaná odvahou té ženy. Takže jela jsem tam s tím úmyslem. Ale cítila jsem se tam jako delegát. To neznamená, že bych nějak věřila na duchy, ale zkrátka jsem to cítila jako nutnost. Každý člověk, který píše to zná, že se mu vždycky vynoří téma, které je nutkavé."

Kniha má několik rovin, tou základní je samozřejmě pátrání po vaší hrdince. V druhé rovině je to ale taky pokus vysvětlit současnému evropskému čtenáři, co to vlastně je Afrika, protože my to obvykle vůbec nevíme.

"Ano, to vůbec nevíme, ale já to nevím taky. Po těch dvou pobytech nemůžu říct, že vím, co je to Afrika, protože Afrika je obrovský kontinent. Ta kniha skutečně měla mít aspoň dvě roviny, ta jedna - příběh slečny Hlaváčkové - je čistá fikce, protože já jsem si její příběh musela vymyslet a jestli to tak bylo nebo ne, to nevím. A druhá rovina, to je literatura faktu, to je cesta současnou Afrikou. A to bylo docela těžké zkombinovat a je to myslím zajímavé propojení tzv. fiction s nonfiction, literatura faktu s příběhem."

On je to taky příběh o tom, jak vy na základě poznání současné Afriky rekonstruujete příběh starý 120 let.

"Ale taky se pokouším zachytit duši člověka, který se vydal na takovou cestu. Protože ona měla zřejmě v úmyslu dojít z Kapského města do Vídně. Což je přes Afriku 8000 km, rovník je asi v polovině Afriky, a pak si ještě představte ten kus, kdyby došla do Alexandrie. A potom ještě do Vídně. I když možná i to je fikce. Já nevím. Prostě šla a ta fotografie a ten dopis existují."

 

Příspěvek jsme poprvé vysílali 8. června 2011, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace