Čechy jsou malé, zahraniční zkušenost je zásadní, říká malíř Lubomír Typlt

V pražské Galerii Zdeněk Sklenář vystavuje výrazný český umělec Lubomír Typlt. Proslavil se expresivními obrazy chlapců a dívek s podivnými grimasami v tváři. Vedle postav na jeho obrazech upoutají kombinace barev, nejčastěji odstíny červené a zelené. O barvách, o zkušenosti z Německa a o svých malířských vzorech hovoří v následujícím rozhovoru.

Jako malíř vystavujete, prodáváte, daří se vaší kapele. Považujete se za úspěšného člověka?

Lubomír Typlt, foto: Miroslav KrupičkaLubomír Typlt, foto: Miroslav Krupička Když jsem začal studovat na uměleckých školách, vždycky jsem věřil tomu, že to snad dopadne. Trvalo delší dobu, než jsem získal klid a mohl se malířstvím začít živit. Nakonec se to podařilo.

Kdy jste začal mít pocit, že to funguje?

Fungovalo to celou dobu, protože už dostat se na dobré školy nebylo lehké. Byly to splněné sny. Když jsem se hlásil na UMPRUM, Jiří Šalamoun bral dva lidi ze sta. To byl první důležitý moment. Pak jsem se dostal k Jiřímu Načeradskému do Brna, což byl můj vytoužený malíř. A potom Dusseldorfská akademie, což je na malbu jedna z nejlepších škol v Evropě. To se zdařilo. Pokud jde o tu ekonomickou stránku, tak to začalo fungovat v mých pětatřiceti letech.

V současné době vystavujete v Galerii Zdenka Sklenáře, je to už vaše třetí výstava u něj. Odkdy s ním spolupracujete?

To je zajímavý příběh. Moje matka pracovala v lázních Bělohradě, kde se před lety léčil Zdeněk Sklenář. Když ho masírovala, dozvěděla se, že prodává obrazy. Máma se zmínila, že studuju malbu v Německu a Sklenář mi vzkázal, ať ho někdy navštívím. Poslal jsem mu knihu a pak jsme se viděli. Zdeněk Sklenář mě začal sledovat. To bylo někdy před 15 lety. Pak mi v roce 2010 udělal první výstavu, která byla hodně důležitá. Zdeněk Sklenář se podílel i na další výstavě o rok později, kde jsem vystavoval se svými profesory z Dusseldorfu Markusem Lupertzem a A. R. Penckem. Kvůli této výstavě přijel do Čech německý galerista Michael Werner. To byla také důležitá výstava, která už měla ten mezinárodní přesah.

Ještě bych se vrátil k Jiřímu Načeradskému. Co vám tento malíř dal?

Lubomír Typlt / Galerie Zdeněk Sklenář, foto: Miroslav KrupičkaLubomír Typlt / Galerie Zdeněk Sklenář, foto: Miroslav Krupička To bylo prozření. Jeho obrazy jsem poprvé viděl, když mi bylo 15 let – v roce 1990 na výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V tehdejší porevoluční atmosféře byla potřeba určitá radikalita. Jeho díla byla velmi tvrdá, trochu punková, a velice mě to oslovilo. Od té doby jsem Načeradského uznával. Nevěřil jsem si natolik, abych šel přímo k němu. Vystudoval jsem UMPRUM a až pak se dostal k němu na Fakultu výtvarných umění do Brna. Myslím, že jsme si padli do oka. Velice jsem si ho vážil.

Dá se ve vašem díle mluvit o nějaké inspiraci Načeradským? Oba jste dělali expresivní figury, podobné běžcům…

Tam je trochu hlubší inspirace. Přímo na Načeradského jsem nenavazoval. Když jsem byl v jeho ateliéru, maloval jsem mrtvé kočky, ale na figuru jsem se ještě necítil. Tehdy mě uhranul Lovis Corinth, jehož výstavu jsem viděl v roce 1996 v Berlíně. Zároveň tam vystavoval i Georg Baselitz. Najednou bylo vidět, kolik lidí z Corintha vycházelo. Když jsem se o tom bavil s Jiřím Načeradským, přiznal, že Corinth byl také jeho velkou láskou. Načeradského ovlivnily poslední Corinthovy obrazy. Oba jsme tedy měli společný inspirační zdroj.

Jiří Načeradský svoji malbu dovedl do takové fáze, že nebylo možné na to navázat, protože pak je znát, když si něco vypůjčíte. Použil jsem motiv jeho běžících figur, jenže z mužské role sportovců jsem je posunul do vystrašených děvčat. Ale nikdy jsem si nevypůjčil jeho způsob malby.

Dnes jste znám jako figurální malíř, figuře se věnujete posledních deset let. Kde došlo k tomu zlomu?

Lubomír Typlt / Galerie Zdeněk Sklenář, foto: Miroslav KrupičkaLubomír Typlt / Galerie Zdeněk Sklenář, foto: Miroslav Krupička Teprve v Dusseldorfu, když mi bylo kolem třiceti, jsem se začal cítit na to, abych namaloval figuru. Měl jsem za sebou tisíce figurálních kreseb na UMPRUM, jenže figurální tradice je silná, a když do toho člověk vstupuje, musí vědět, co a jakou formou chce říci. Figura je strašně složitá. Začal jsem ji malovat v ateliéru A. R. Pencka. U prvního obrazu mi řekl, že mám špatně perspektivu, takže jsem musel jít hodně rychle do sebe, abych pochopil prostorovou perspektivu. Pak se to zlomilo, vznikla série Pinocchiů a pak už jsem se figury držel. Začal jsem ji kombinovat s náměty, které jsem měl ověřené – třeba s mrtvými kočkami, a pak už figury na mých obrazech začaly žít vlastním životem.

Nejdřív jste maloval chlapce a potom asi před pěti lety vstoupily do vašich obrazů dívky…

Bylo to jednoduché. U chlapců jsem vycházel z omezené palety čistých barev. Postupně jsem chtěl vyzkoušet i jiné principy a napadlo mě, že vhodným prostorem, kde je možné vyzkoušet novou barvu, jsou dívčí šaty. Víc než figura dívek mě zajímaly jejich šaty. Na nich jsem vytvářel nové kombinace barev. K tomu se pak přidal pohyb a vítr. Námět je pro mě trochu zástupný model, šlo mi o to vyzkoušet nové barevné variace.

Jak přesnou představu máte, když začínáte malovat obraz?

Tato otázka se týká mé pracovní metody. Začínám perokresbami. To je technika, která vyžaduje určitou zručnost – nějakou dobu trvá, než člověk dosáhne takového stavu, aby kresby nemusel korigovat. Člověk to musí dát na první dobrou. Takže nejdřív si nakreslím kompozici nebo nový nápad. Nedělám si barevné skici nebo kompozice, barva vzniká až při malování, až na plátně. Stopy takového hledání jsou na obraze to nejzajímavější. Když uděláte kopii obrazu, je to jen jedna vrstva a je to nuda. Obrazu dávají největší sílu barevné vrstvy, kterými se propracováváte.

Řadu let jste prožil v Německu. Byla pro vás zahraniční zkušenost zásadní?

Lubomír Typlt / Galerie Zdeněk Sklenář, foto: Miroslav KrupičkaLubomír Typlt / Galerie Zdeněk Sklenář, foto: Miroslav Krupička Pro člověka z českého prostředí je to naprostá nezbytnost. Tady je strašně malá umělecká scéna. Už při studiu člověk pociťuje ty omezující mantinely. Přijde nějaký styl, který je v cizině vyhořelý, a zažehne tu svůj plamen, který pak chvíli hoří. Z vnějšího pohledu to působí trochu směšně. V mezinárodním kontextu tyto věci nejsou vystavitelné, protože nejsou originální. To je letitý problém českého umění. Chtěl jsem do Dusseldorfu, protože tam ten kvas je. Tam se psaly dějiny, tam vyučovali Joseph Beuys nebo Gerhard Richter. Tím, že se člověk přiblíží do epicentra dění, nevznikne ten časový posun a okouzlení něčím, co už je passé.

Zahraniční zkušenost bych každému doporučil. Ten širší rozhled chybí i na pražské akademii. Teď jsem tam byl v jedné komisi a viděl jsem, jak tu mladí výtvarníci řeší určité problémy. Něco jde vyřešit už tím, že si člověk přečte příslušnou literaturu a vyhodnotí, že něco je zbytečné malovat.

Kteří němečtí malíři jsou vám nejbližší?

V Německu byla silná poválečná generace malířů. Po minimalismu 70. let přišla ke slovu zase malba. I na tom se odráží český přístup. Tady se o malbě dlouho nemluvilo, ale když v Německu začal být úspěšný Neo Rauch, začala se oprašovat i tady. V Německu se malba neztratila. Tím, že je tam široké podhoubí, umění tolik nekolísá nebo nepřebírá vnější vlivy.

Když jsem v Národní galerii v Praze provázel Michaela Wernera, který je galeristou Baselitze, Pencka nebo Kirkebyho, byl překvapený z toho, nakolik české moderní umění podlehlo francouzským a v menší míře německým vlivům. Téměř ke každému českému umělci můžete dát jeho zahraniční předobraz. Samozřejmě byli autoři, kteří do toho nezapadli, jako byli František Kupka nebo Alén Diviš, ti byli zcela originální. Ne náhodou Diviš studoval u Fernanda Legéra.

Z německých poválečných umělců, kteří jsou mi blízcí a vrátili malbu zpět do epicentra zájmu, bych jmenoval Anselma Kiefera, Georga Baselitze, A. R. Pencka, Jorga Immendorffa, Gerharda Richtera, Gottharda Graubnera, Sigmara Polkeho…

Jaký je váš další cíl?

Výstava Lubomír Typlt: Mladí bozi v Galerii Zdeněk Sklenář trvá do 6. srpna 2016

U malíře lze těžko naplánovat, zda přijde úspěch či ne. Vše se odvíjí od toho, jak člověk pracuje, a obrazy si samy nalézají cestu ven z ateliéru a k divákovi. Já mám cíle jen pracovní a ne strategické, protože ty se plánovat nedají, jsou mimo dosah. Nejdůležitější je, aby se po nějaké době, kdy je autor inspirativní a nachází nové náměty, neusadil v pohodlí a nerozmělňoval to, co už vytvořil. To se malířům stává, to je výzva. Do této fáze se snažím neupadnout. Je to boj – přijít s něčím novým nebo se znovu pro něco nadchnout, aby to bylo na obrazech znát. Kromě toho si člověk musí dávat pozor, aby se nezacyklil a nepodlehl tlaku galeristů, kteří po něm žádají jen určitý typ obrazů.

Máte nějaké krédo nebo recept na úspěch?

Zadarmo nic není. Dělat umění je docela tvrdá práce. Představy o umělci, který vysedává v pivnici a pak přijde do ateliéru a vystřihne velké dílo, jsou pomýlené. Jiří Načeradský to docela vystihl, když říkal: vojáci, kteří se přestanou holit a umělci, kteří přestanou chodit do ateiléru, patří zastřelit. Sám Načeradský žil bouřlivý život, ale nepřestal chodit do ateliéru. Takže nepodléhat představě, že to člověk dostane zadarmo.

Děkuji za rozhovor.