Kultura Bimba – začalo to Kulometnou rotou...

Kulometná rota, foto: www.bimba.czKulometná rota, foto: www.bimba.cz

Jan Hosnedl představuje Kulometnou rotu"Tohle je slavná ´Kulometná rota´, kresba, která byla u nás na gymnáziu stočená do takové role. Bimba v roce 1935 nakreslil své kantory, tady se dá přesně vypozorovat a zjistit, kdo je kdo. Je tady třeba jeho třídní Aleš Terš a jeho manželka, on byl trochu pod pantoflem a je to i vidět," popisuje začátek umělecké kariéry malíře Bohumila Konečného jeho "znovuobjevitel" a jeden kurátorů výstavy Jan Hosnedl. Učí matematiku a fyziku na plzeňském gymnáziu na Mikulášském náměstí, dřívější reálce, kam ve třicátých letech chodil i Bimba. Právě Jan Hosnedl dokázal k náhodně nalezené karikatuře profesorského sboru přiřadit autora, čímž spustil události, které vyvrcholily výstavou v Plzni a nyní v Obecním domě.

Vraťme se ale na počátek ke "Kulometné rotě". Karikatura profesorského sboru sice vynesla jejímu autorovi dvojku z chování, ale také zaujala slavného Zdeňka Buriana, kterého Bimba velmi obdivoval.

Bimba na svatebním oznámení s Evou Oppeltovou, rok 1944, foto: www.bimba.cz"Když chtěl vědět, jestli má na to, aby se stal malířem, tak se na Buriana obrátil. V době, kdy byl ještě na reálce mu napsal dopis. Zdeněk Burian mu většinu těch kreseb vrátil, odpověděl mu, že mu vrací ty koňské herky, ale že si s dovolením ponechá obrázek kulometné roty."

Bimba se tedy na Burianovo doporučení přihlásil na Akademii výtvarných umění, studium byl ale kvůli uzavření českých vysokých škol nacisty donucen opustit. Kreslil pro časopisy jako Humoristické listy nebo Mladý hlasatel, ve kterém ilustroval především dobrodružné povídky Otakara Batličky. V době okupace pak tvořil převážně reklamy pro firmu Baťa. Po válce se znovu setkává s Jaroslavem Foglarem. Kreslí do Vpředu a v šedesátých letech pak také ilustruje knížky Pod junáckou vlajkou, Stínadla se bouří a mnohé jiné. Spolupráce těchto dvou výrazných osobností nebyla jednoduchá.

"Musím říci, že Foglar byl poměrně pedant, přesně psal Bimbovi, co jak má nakreslit a náměty, že si musí vybírat on, protože jen on jako autor ví, co bude vhodná ilustrace. S Bimbou se trochu střetávali a na těch kresbách se podílel i Gustav Krum. Tam je zajímavé, že Bimba měl převzít štafetu po Janu Fisherovi, který kreslil Rychlé šípy v Mladém hlasateli a později v tom Vpředu. Fischer v roce 1960 zemřel a Foglar hledal náhradu za tohoto malíře a zcela přirozeně se obrátil na Konečného, protože Konečný nakreslil asi nejznámější kresbu Rychlých šípů. Jsou to Rychlé šípy, jak shlížejí do Stínadel z věže kostela svatého Jakuba. Foglar s Konečným se ale nedohodli na autorských právech. Jaroslav Foglar, to je ta méně populární stránka jeho osobnosti, pocházel z chudých poměrů a byl docela spořivý. Chtěl koupit autorská práva na Rychlé šípy jako celek, při jakýchkoli dalších vydání by z toho Konečný už nic neměl. To Konečný odmítl, řekl Foglarovi, že má ženu a dítě a chce, aby po něm něco zbylo. Pak se našel Marko Čermák, který ty kresby dělal a měl stejné finanční problémy s Foglarem, jako by měl Konečný. Nicméně Konečný si tím možná paradoxně trochu ublížil, protože jméno Marka Čermáka je dodnes veřejnosti poměrně známé, kdežto Bohumil Konečný upadl v zapomnění."

Když byl pak Vpřed zakázán, kreslil budovatelské plakáty a také jejich naprostý protipól - reklamy s vyvinutými atraktivními ženami, které v zahraničí propagovaly např. výrobky Jablonexu nebo Prazdroje. Když ale přestal být na začátku 60. let o tento typ reklamy zájem, ocitl se konečný ve finanční tísni.

"V té době ho začal navštěvovat malý kluk, jmenoval se Petr Sadecký. Chodil tam někdy od svých deseti let, získal si Konečného přátelství, Konečný jej bral skoro jako syna. Malý Petr měl klíče od jejich bytu, mohl kdykoli do jeho ateliéru, mohl se v něm přehrabovat a půjčit si, co chtěl. No a to vyústilo v podstatě v největší zklamání Konečného života. Petr Sadecký někdy kolem roku 1965 začal hodně cestovat do ciziny, to už studoval na FAMU, přišel s tím, že zatímco u nás dobrodružné knížky vůbec nevycházejí, zatímco v Německu a dalších zemích ty dobrodružné knížky stále vycházejí, tak když nemůže Konečný publikovat tady, tak proč by nemohl publikovat v Německu. Konečný se toho bál, věděl, že by to nebylo legální, nicméně potřeboval kreslit, potřeboval se nějak živit, tak nakonec souhlasil. Během dvou let vytvořil pro Sadeckého asi 80 obálek pro mayovky. Bylo dohodnuto, že Sadecký ty obálky prodá v Německu a Konečný ty peníze vyinkasuje. Kromě těchto obálek začal Konečný kreslit ještě jednu věc, byl to takový komiks o´superženě´ Amazoně. Komiks nevznikl celý, byly to jakési návrhy. Sadecký si to všechno bral a jednoho krásného dne zmizel a emigroval do Německa."

V Německu pak prodal Sadecký ilustrace pro mayovky jako své vlastní a získal za ně značnou částku. Horší byl však pro Konečného případ Amazony, na níž spolupracoval se svým vzorem Zdeňkem Burianem. Sadecký začal tuto "superženu" v emigraci vydávat za tvorbu sovětských disidentů, přimaloval jí rudé hvězdy na čelo a udělal z ní Octobrianu - bojovnici za pravé ideály komunismu. Komiks s touto hrdinkou se stal na Západě velice populární. V Československu ale autory zakrátko identifikovali, což pro Konečného znamenalo konec kariéry.

"Přestože neměl oficiální zákaz, tak v podstatě nemohl publikovat, nikde mu ty jeho kresby netiskli. Našlo se jen pár odvážlivců. Třeba ve Světě motorů měl přítele Karla Helmicha, který otiskoval ilustrace dopravních nehod, ale to bylo velmi sporadické. Bimba se na konci života živil tím, že dělal pro přátele a známé krajinky a westernové motivy s kolísavou úrovní. Ty prodával například jeho velký přítel František Ulč v mladoboleslavské Škodovce a tím mu pomáhal přežít hubená léta."

Bohumil Konečný zemřel krátce po sametové revoluci v lednu roku 1990, nedožil se už další vlny zájmu o foglarovky a knížky Otakara Batličky, které dodnes vycházejí s jeho ilustracemi.