Vzpomínka na Jana Pivečku

Jan Pivečka

V našem dnešním vysílání nebude chybět ani pravidelná krajanská rubrika. Připomeneme v ní obuvnického experta ze Zlínska Jana Pivečku i nadaci, kterou po návratu z exilu založil na podporu studentů a mládeže.

Ze Slavičína na Zlínsku přišla počátkem tohoto týdne smutná zpráva - ve věku nedožitých 85 let v pondělí zemřel bývalý dlouholetý exulant a uznávaný obuvnický expert Jan Pivečka. Do Česka se pan Pivečka vrátil v roce 1990, po více než čtyřicetiletém exilu. Ve věku, kdy už jiní lidé většinou jen užívají odpočinku, se rozhodl obnovit rodinný podnik, založil mezinárodní obuvnickou školu, nadaci na podporu studentů a mládeže a stál u zrodu mnoha dalších akcí ve Slavičíně.

"Pan Pivečka byl úžasný člověk a měl spoustu energie a nápadů,"

řekl o něm starosta Slavičína Pavel Studeník. Daleko mladší lidé prý vitalitě Jana Pivečky nestačili. A Stanislav Knotek, právník, který pana Pivečku v Česku zastupovat v restitučních kauzách, dodává:

"On měl v sobě zvláštní kouzlo osobnosti. Dokázal si vás získat po pěti vteřinách. On byl milý, vstřícný, čišela z něho optimistická nálada. Kamkoli přišel, neměl problém navázat kontakt. On byl pořád obyčejný člověk, říkal o sobě: já jsem obyčejný švec ze Slavičína."

Sám pan Pivečka vysvětlil svůj postoj v rozhovoru pro Radio Praha v roce 2001, když hovořil o svém životě v cizině i o návratu z mnohaletého exilu:

"Já když jsem odešel a žil v cizině a pracoval jsem u firmy Baťa, tak jsme byli vychováváni v tom, abychom byli v cizině doma. A já jsem v tom světě doma byl, protože jsem našel přátele. A když jsem se vrátil, tak jsem našel nové přátele, mladé přátele, kteří mi odpustili můj věk a nepovažují mne za starého dědka, ale berou mne tak, jak oni sami jsou. Já si s nimi rozumím a jsem tady šťastný. Když se sem někdo vrátí a chce získat jen majetek, nepřijde sem kvůli lidem, kvůli tomu, že tu někde hluboko jsou jeho kořeny, nýbrž přijede na návštěvu, ten se tu nemůže uchytit a nemůže být šťastný."

Jméno Pivečka mělo po generace na Zlínsku zvuk. Už dědeček Jana Pivečky provozoval ve Slavičíně koželužnu. Tu po vzniku Československé republiky rozšířil Pivečkův otec o obuvnický závod, který vedl až do znárodnění v roce 1948. Sám Jan Pivečka se na žádost otce po maturitě vyučil ševcem a pracoval také v rodinném podniku. Inspirován Baťou založil v roce 1942 ve Slavičíně například Učňovskou školu pro mladé obuvníky. V roce 1946 odešel na pozvání Jana Bati do Indie, vedl Baťovy závody v Senegalu, Tunisu, Alžíru a dalších afrických zemích. Později vybudoval moderní továrnu na obuv v Německu, ta ale počátkem 80. let nedokázala čelit konkurenci levné obuvi z Dálného východu. Po likvidaci závodu se Jan Pivečka stal poradcem pro obuvnictví v různých částech světa. Za poradenskou práci v rozvojových zemích mu v roce 1993 udělil německý prezident Záslužný kříž. Listopad 1989 znamenal pro Jana Pivečku další výzvu - po dlouhých 44 letech se vrátil do Slavičína.

"On se vrátil v době, kdy si myslel, že bude moci pokračovat ve svém rodinném díle. Ono to ale dopadlo úplně jinak. Pokud by ten majetek chtěl nazpět, musel by doplatit cenu, která nebyla v žádném případě relevantní hodnotě, kterou by mu vrátili. Místo toho mu nabídli akcie Svitu, které se nakonec staly bezcenné. Celý průběh privatizace Svitu i toho slavičínského závodu byl pro něj utrpení. A on v době, kdy by jiný člověk zahořkl, kdy by ztratil chuť do čehokoliv, navíc ve věku, kdy každý už má nárok na odpočinek a na své osobní záliby a zájmy, tak on v té chvíli úplně tu věc obrátil a řekl: pokud tady není budoucnost, pokud já nemohu pomáhat tím, že bych rozvíjel podnik, já si najdu jinou cestu."

Jak dále uvedl právník Stanislav Knotek, tou cestou byla především podpora studentů a mládeže. V roce 1992 Jan Pivečka ve Zlíně založil mezinárodní obuvnickou školu, která měla vychovávat obuvníky pro celý svět. Na začátky školy vzpomíná její bývalý ředitel Pavel Velev:

"Nazvali jsme ji Mezinárodní škola moderního obuvnictví a prvních patnáct studentů z pěti kontinentů se sjelo do Zlína, aby se podobným způsobem jako v Baťově škole práce učili po šest měsíců vyrábět boty, ty boty také navrhovat, připravovat, prodávat, prostě všechno, co je spojené s botami."

Ve škole se tak sešli studenti různého věku, národností, z různých kultur i náboženských vyznání, v tom ale byl podle Pavla Veleva její přínos. Školou do roku 1998, dokdy byl Ing. Velev jejím ředitelem, prošlo přes sto dvacet studentů. Pocházeli například z Indonésie, Číny, Pákistánu, Bangladéše, z několika afrických zemí i z Latinské Ameriky. Pro všechny byla zlínská škola dobrým startem:

"Ta škola jim dala hrozně moc. Většina z nich, řekl bych sto procent, se zdokonalila natolik, že vždycky dostali lepší práci, lepší funkci. A někteří si dokonce založili vlastní firmu."

V roce 1996 založil Jan Pivečka spolu se svými přáteli ve Slavičíně Nadaci Jana Pivečky. Jejím hlavním úkolem podle něj byla od počátku podpora mladých lidí:

"Když jsem se vrátil do České republiky, tak jsem si uvědomil, že tady je po těch čtyřiačtyřiceti letech komunismu hrozně moc práce. A hlavně hrozně moc práce s mladými lidmi. Tak jsem začal motivovat mladé lidi, začal jsem je sbírat, ty nadané, talentované, tak jak někdo sbírá známky nebo starožitnosti. A když jsem viděl, že na to nestačím, protože těch aktivit bylo příliš mnoho, tak jsem se svými známými založil Nadaci Jana Pivečky. A s touto nadací teď děláme všechny možné aktivity na školách, pomáháme mladým medikům, ekonomům, aby se dostali na stáže nebo na studia do ciziny, podporujeme folklór, budujeme park, opravujeme starou valašskou dřevěnici, pořádáme literární soutěž. Máme tolik aktivit, že se lidi diví, jak to můžeme zvládnout, ale ono se to dá zvládnout, protože to nechci dělat všechno sám. Nacházím kolem sebe mladé, schopné, zainteresované lidi, kteří mi v tom pomáhají."

Na to, jak bude Nadace Jana Pivečky pracovat dál, po úmrtí svého zakladatele, jsem se zeptala její ředitelky Boženy Filákové:

"Nadace Jana Pivečky je instituce, která byla založena proto, aby v tomto regionu pozitivně působila na mládež. A myslím si, že v tom duchu budeme pokračovat a budeme se to snažit dělat co nejlíp, jako by tady byl pan Pivečka s námi."

Osud některých dalších projektů, například slavičínské polikliniky, které Jan Pivečka poskytl prostory ve svém objektu, je však podle starosty Pavla Studeníka nejistý. Město již s panem Pivečkou nestačilo uzavřít dohodu o převodu domu do svého majetku. Bude tedy záviset na Pivečkových dědicích, jeho rodině, která žije v Německu, jak na odkaz Jana Pivečky naváže.