Vrátit se do Česka bylo těžké, říká Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

Jaký je vztah Čechů, kteří se narodili a vyrůstali v zahraničí, k jejich původní vlasti? A co je vede k tomu, aby se přes všechny obtíže do Česka vraceli? - O tom v dnešní krajanské rubrice hovoří Milena Štráfeldová s Čechoameričanem Martinem Janem Stránským:

Představovat Martina Jana Stránského posluchačům zahraničního vysílání Českého rozhlasu není myslím příliš zapotřebí. V jeho rodině se po několik generací střídali významní politici, vydavatelé, osobnosti československého exilu. Na rodinnou tradici se od počátku 90. let, kdy poprvé navštívil Česko, snaží navázat i doktor Stránský - lékař, publicista a vydavatel obnovené Přítomnosti.

Vy jste se zmínil o tom, že milujete český národ nebo že k němu máte velmi silný citový vztah. Jak se vlastně mohl vytvářet u člověka, který se narodil v Americe, a pravděpodobně jste nemohl dlouho ani počítat s tím, že se sem dostanete?

Ze dvou velmi jednoduchých důvodů. Já jsem se zaprvé narodil do totálně české rodiny, jsem stoprocentně geneticky český člověk. Doma se mluvilo česky, jedlo se vepřo knedlo zelo a byla to domácí česká kultura. Na stěně visel český kalendář v češtině, čeština byla moje první řeč, i když jsem žil v New Yorku. Jakmile jsem vyrazil ven, byl jsem obklopen absolutně nejlepšími Čechy na světě. A vytvořil jsem si ideál, že takhle vlastně vypadá Československo. Pavel Tigrid byl mým strýcem, s Ferdinandem Peroutkou jsem se setkával každou druhou sobotu, Ivo Ducháček byl mým kmotrem. Pro mne to byli běžní čeští občané, kteří se ocitli v New Yorku a všichni spolu pracovali. Byl to takový veselý tým, který byl neskutečně inteligentní, poctivý a neustále pouze v patriotickém smyslu mluvil o své vlasti. Takže pro mne představa Československa byla mnohem komfortnější a konsolidovanější než představa Ameriky. Jenže, když jsem se pak vrátil v roce 1990, viděl jsem úplně jinou realitu. I když musím říci, že jsem na ni byl docela dobře připraven, protože my jsme se samozřejmě bavili prakticky každý den o tom, co se tu děje, jak lidé myslí.Všichni tito lidé pracovali pro Radio Svobodná Evropa a tam byly pořady o sociologii, o české kultuře. A samozřejmě za námi pravidelně jezdili disidenti, Václav Havel navštívil mého tátu, takže jsme věděli, co se tady děje. Pro mne bylo strašně těžké začít na této scéně fungovat a pak budovat znovu rodinnou tradici, vést spory o návrat majetku atd. A hlavně to vedlo k osobní krizi, že jsem najednou nevěděl, kdo jsem a čí jsem. Jsem Čech, nebo jsem Američan? Jak s tím mám jít kupředu, když jsem ani nevěděl, co to znamená být Čechem. Na jedné straně jsem měl hluboké, pudové city a zkušenosti s Čechoslováky v Americe a na druhé straně to, co existovalo ve skutečnosti tady, byl ten bolševický Čech. Postupně jsem si uvědomil a zmapoval tu hlubokou propast a cestu, která vedla k té propasti mezi Čechy doma, kteří tu zůstali, a mezi těmi, kteří odešli. Ať to bylo v roce 1948, 1968 nebo později. Uvědomil jsem si, že na rozdíl od Poláka v Polsku a Poláka v Americe Čech v České republice a Čech v Americe mají velice málo společného.

Co Vám vlastně stojí za to se sem stále vracet?

To byste musela znát naši rodinu. Mí předkové bezesporu byli především patrioty. Můj pradědeček založil Lidové noviny, znal se s Masarykem a chtěl bojovat za práva českých menšin, participoval v založení Československa. Jaroslav Stránský v tom pokračoval. Myslím si, že to byl bezesporu obrovský patriot, bojoval za svobodu Československa během 2. světové války v Anglii, za zásluhy mu byl udělen Masarykův řád. Můj otec Jan Stránský spoluzaložil Český stůl s Pavlem Tigridem v Radiu Svobodná Evropa v Mnichově a celý život věnoval boji proti komunismu. Já jsem prakticky jediné dítě, a když se naskytla možnost sem jet a dostat zpátky jak něco z toho, co nám bylo ukradeno, tak navázat na tuto rodinnou tradici, tak jsem si nedovedl představit, že to neudělám. A hlavně kvůli tomu, že by to negovalo veškerou práci mého otce a mého dědečka.

Není to ale přesto trochu vysilující? Je tu silná rodinná tradice, jak říkáte, a na druhé straně ten stálý boj s českou realitou...

Je to pro mne obrovsky těžké, stálo mne to dobrou práci v Americe, dá se říci, že mne to stálo i manželství. Ale myslím si, že když se člověk podívá na dějiny, jak běží, a podívá se na ně s odstupem, tak přeci jenom během těch patnácti let se stalo pár velmi důležitých věcí. Jsme v NATO, jsme v každé důležité evropské a nadnárodní instituci, budeme členy Evropské unie. Komunistická strana, byť je tady na druhém místě a přes to vše, co se říká, i přes to, co já píšu, její budoucnost je myslím velice omezená. A myslím, že ze všech národů Česká republika absolutně pronikne a vynikne potom, co se integruje do Evropské unie. Že Češi jsou v tom správném smyslu slova mazaní a dovedou tu vybudovat skutečně dobré podmínky. Byť to bude třeba pro sebe, ale přeci jenom národ jako takový bude na tom podstatně líp."


Už v úvodu jsem se zmínila, že Martin Jan Stránský po návratu do Česka obnovil vydávání Přítomnosti - legendárního periodika, které od roku 1924 až do konce první Československé republiky řídil František Peroutka. Přítomnost si tak právě v těchto dnech připomíná 80. výročí svého vzniku. A oč jí jde dnes?

Dozvěděli jsme se, že na Karlově univerzitě studentům politických věd byl zadán úkol, aby se do měsíce podívali na všechny časopisy na českém trhu a hodnotili je podle kvality. A my jsme byli na prvním místě. To pro mne je obrovsky dobrá zpráva, možná ještě lepší, nežli ty zprávy, o kterých jsem se zmínil. Přestože tady existují určité společenské moresy, mládež dokáže najít časopis, jako je náš, přečíst si ho, ocenit ho, a v tom dobrém ho zkritizovat. A to by myslím před pěti lety nebylo možné. Takže vývoj tady skutečně je rychlejší a těch dobrých zpráv tady je podstatně víc, nežli si lidi myslí. Sdělovací prostředky mají, asi jako v každé jiné zemi, pořád sklon ukazovat to negativní."

V dnešní krajanské rubrice pozvala Milena Štráfeldová k mikrofonu Čechoameričana Martina Jana Stránského.