Češi v zahraničí Vietnamská studentka Sue Nguyen: Jsem v Česku doma

"Já jsem se narodila na Slovensku, ale tehdy ještě v Československu, takže by se dalo říct, že jsem česká rodačka."

Můžete přiblížit alespoň trochu historii své rodiny? Jak vaši rodiče přišli do Česka?

Sue Nguyen, foto: Petr Gottfried "Oba mí rodiče přišli do Česka studovat ještě v 80. letech, v rámci výměnných pobytů. Byla to pro ně prestižní záležitost, možnost podívat se do Evropy, studovat zde. A ani jeden tehdy nepočítal s tím, že by se do Vietnamu brzy nevrátil. Nicméně životní podmínky tady byly přeci jenom jiné než ve Vietnamu, byla to možnost, jak si vydělat lepší peníze, zejména kvůli rodině. Takže nakonec usoudili, že by tu asi chtěli zůstat. Pak jsem se narodila já, můj bratr, a my už jsme tady zakořenili. A myslím si, že jestli se nevrátí do Vietnamu, tak to bude asi kvůli nám. Kvůli mně a bratrovi."

Mohli tady vaši rodiče uplatnit ten obor, který vystudovali?

"Ne tak docela, v podstatě vůbec. Spíš se uplatnila ta známá asijská podnikavost. Ty podmínky tady pro to nebyly. Ještě před r. 1989 můj taťka pracoval na Slovensku v jedné továrně, kde byl jako vedoucí. Jakoby to trošku souviselo se vzděláním, které tady nabyl, nicméně nikdy to plně nevyužil a dnes se oba věnují soukromému sektoru. Taťka podniká a mamka je soukromá překladatelka."

Bránil mu v tom někdo, aby mohl uplatnit své vzdělání, anebo to byly jenom podmínky, které mu nevyhovovaly?

"To bude asi obojí, protože podmínky tady pro to úplně nebyly. Přeci jen kdyby se tehdy ucházel o nějakou práci, a vedle něj rodilý Čech, tak měl pocit, že by neuspěl, že by to byla ztráta času. Tak se raději vrhnul do něčeho, kde cítil, že ten potenciál je a že tam úspěšný být může."

A nemrzí ho to, že vlastně nemůže uplatnit své původní vzdělání?

"Víte, já myslím, že možná trochu ano, ale každopádně mí rodiče to tak nevnímají. Asi by to tak vnímal Čech v zahraničí, mrzelo by ho to, nicméně rodiče zkrátka chtějí pracovat, chtějí vydělat peníze, aby mohli živit mne a mého bratra a posílat peníze rodině do Vietnamu. Takže oni jsou rádi, když mají práci. A to, že je třeba moc nenaplňuje, je už věc druhá. Tou se oni tolik nezabývají, nezohledňují ji tolik, co tady běžný občan, včetně mne."

Potvrdíte mi, že je to obvyklý model vietnamských rodin u nás?

"Asi ano. Já nemám ráda škatulkování, ale myslím, že to v té mentalitě je určitě zakořeněné."

Myslím i ten moment, že sem přicházejí jako vzdělaní lidé v určitém oboru nebo tu dokonce v tom oboru vystudovali, potom ho ale z různých důvodů nemohou uplatnit ve své profesi a věnují se nějakému oboru podnikání...

"Ano, myslím si, že je to drtivá většina případů."

Jak se na to díváte vy jako druhá generace?

"Do určitého věku jsem nad tím moc nepřemýšlela. Nicméně když se na to zpětně podívám, tak je to určitě věc, která není k chlubení. Nechci říct, že jim to třeba zničilo život, to už jsou moc silná slova. Každopádně to dost ovlivnilo život mých rodičů, přece jenom v práci člověk tráví velkou spoustu času. Já můžu už jen hledět do budoucnosti a snažit se ta svá studia uplatnit."

Rozhodla byste se stejně jako vaši rodiče? V situaci, kdy byste sama vystudovala, ale nemohla byste uplatnit svůj obor, pustila byste se raději do nějakého podnikání, řekněme obchodování?

"Ne že by ta situace nemohla nastat ani dnes, protože studuji obor, který může být perspektivní, stejně jako perspektivní být vůbec nemusí. To už je ale dáno zas něčím jiným. To už není tím, že bych se třeba nedokázala uplatnit na trhu práce kvůli svému původu, ale spíš kvůli oboru, který studuji. Takže pokud se to bude opakovat, tak kvůli jiným okolnostem."

Mohu se zeptat, co studujete za obor?

"Studuji politologii."

To znamená, že se velmi dobře orientujete v poměrech, jaké jsou v Česku. V poslední době se tu stále častěji mluví o nejrůznějších neonacistických aktivitách, o nárůstu neonacismu a rasismu, intolerance. Jak tuto situaci vnímáte vy ve společnosti nebo ve svém okolí?

"Já si nejsem jistá, jestli je to skutečně nárůst těchto extremistických nálad ve společnosti. Já si myslím, že tady vždycky byly a že se pouze mohou lépe projevovat. Koneckonců média jim v tom také pomáhají, i když třeba nechtěně, protože jakmile se někde uskuteční neonacistická demonstrace, které se účastní třeba jen několik desítek lidí, /tak se o tom píše/. Kdyby to byla demonstrace dejme tomu za to, aby nezrušili školu v malém městě, tak si toho nikdo nevšimne. Ale protože to je demonstrace neonacistů, tak se o tom mluví ve všech médiích i na republikové úrovni. Není to jenom regionální věc. Ono to je hodně i vidět, lidé o tom mluví, což je koneckonců dobře, já si ale nejsem jistá, že je to opravdu nárůst. Nicméně mne to znepokojuje, a co mne zajímá víc než ty různé projevy a demonstrace, je reakce společnosti, která je podle mne klíčová."

A jaká je tedy podle vás reakce společnosti? Uklidňuje vás nebo znepokojuje?

"V okruhu lidí, ve kterém se pohybuji, mne to spíš uklidňuje. Znepokojuje mne ale to, že někteří čelní představitelé těchto extremistických názorů jsou velmi vzdělaní lidé, kteří se dokážou vyjadřovat a upoutat svým řečnickým uměním dav, který většinou ne vždy přemýšlí o tom, jestli to, co řečník říká, je logické, jestli je to správné, spíš to ale přijímá. To je potom nebezpečné."

Co by se muselo stát, abyste odtud odešla nebo přímo emigrovala?

"Mohlo by to být klidně i na dobrovolné bázi, protože já si nejsem jistá, jestli tady chci zůstat. Určitě považuji Česko za svůj domov, nicméně není to jenom tím oborem, který studuji, ale i těmi možnostmi v zahraničí. Já si myslím, že mladou generaci obecně láká zahraničí, zkusit si nové příležitosti, které se tam nabízejí a které tady třeba ještě nejsou tak k dispozici. Jsou tam lepší podmínky pro mnoho zaměstnání, takže to myslím platí i pro mladou českou generaci."

Platí obecně pro vás, Vietnamce žijící v Česku, že vnímáte Českou republiku jako svého druhu přestupní stanici?

"Já to tak nevnímám. Já se určitě do Česka budu vracet, kdybych náhodou odjela do zahraničí. Já mám ráda český jazyk, mám ráda českou kulturu. Takže já je jako přestupní stanici rozhodně nevnímám, protože jsem se tu narodila a žiji tady dvacet let. Myslím si, že ani mí rodiče to tak neměli. I když - v podstatě ano, ale ne jako přestupní stanici, aby odjeli dále na Západ. Spíš to měli jako jednorázovou zkušenost, že tady vystudují a vrátí se do své země. Nakonec tu tedy zůstali. Že by ji ale dnes považovali za přestupní stanici? Možná v koutku duše ano, ale jak už jsem říkala, myslím si, že jakmile člověk má děti, tak jim obětuje hodně a chce jim být nablízku. Takže si nedokážu představit, že by mí rodiče teď odjeli."

Sue Nguyen v současné době působí i jako tisková mluvčí Pražského studentského summitu, prestižního vzdělávacího projektu pro studenty středních a vysokých škol. Umožňuje jim, aby se účastnili různých diplomatických jednání a aby při simulování činnosti OSN, Severoatlantické aliance nebo Evropské unie získávali první zkušenosti z vysoké politiky.