V Kanadě se chystá televizní vysílání v češtině

archiv_praha_regaly.jpg

Tentokrát se v krajanské rubrice dozvíte, jak naši krajané ze zahraničí pátrají v českých archívech po svých kořenech, představíme Vám několik zajímavých akcí, které během února probíhají v českých centrech ve světě, a o krajanských časopisech v Kanadě i ochotnickém divadle, které tam má už mnohaletou tradici, bude vyprávět Čechokanaďan Miloš Šuchma.

Hledat své rodinné kořeny se v posledních letech zejména ve Spojených státech stalo doslova módou. Není divu, vždyť kromě Indiánů tam každý z obyvatel už od dob slavné Mayflower odněkud připlul nebo přiletěl. A své kořeny zvlášť po pádu totality hledá hodně Čechoameričanů i ve vlasti svých předků. Místem, kam se nejčastěji obracejí, je Státní ústřední archív v Praze. Potvrdila to i dr. Lenka Matušíková, která zde léta pracuje.

"Obrací se na nás hodně lidí, nejenom co se týká matrik farních, to znamená matrik katolických, křesťanských nebo jiných vyznání, ale v posledních letech máme hodně rešerší, které se týkají pátrání po kořenech po vlastní rodině ze zahraničí. Nejčastěji je to ze Spojených států, potom z Izraele, velmi často i z Německa. Ale opravdu nejčastější žádosti jsou ze Spojených států."

Genealogické pátrání je dnes běžnou součástí práce archivářů, a tak dohledat předky ve starých matrikách se jim celkem daří.

"Na to, jak málo údajů mají lidé, kteří se ptají, se nám podaří myslím poměrně často řadu věcí najít. Ale jde to vždycky případ od případu, záleží na tom, kolik jsou nám schopni poskytnout informací."

Právě to ale bývá dost složité. Nestačí totiž vědět, že se prababička narodila v Rakousku - Uhersku nebo třeba i v Čechách anebo na Moravě. Je zapotřebí znát alespoň přesné jméno člověka, rok jeho narození a místo, odkud rodina pochází. Právě určení místa je důležité, aby archiváři věděli, ve kterých matrikách mají hledat. Na Státní ústřední archív se obrací i mnoho současných obyvatel Izraele, jejichž židovští předkové původně pocházeli z Čech nebo z Moravy. Hledat v židovských matrikách však s sebou přináší velké problémy. Matriky židovských obcí totiž byly koncem 2. světové války většinou nacisty zničeny. Jsou tak některé obce, u kterých se matriky nedochovaly vůbec, jako například u kdysi početné židovské komunity ve Znojmě. Jinde se dochovaly alespoň částečně nebo ve druhopisech, které byly na podzim 1945 prohlášeny za originály. A kdo mívá nejčastěji zájem o takovéto pátrání?

"Pokud to nejsou velmi mladí lidé, kteří chtějí něco o své rodině vědět, tak jsou to lidé ve věku kolem sedmdesáti let, kteří už v podstatě svůj aktivní život mají za sebou a teď na to pátrání mají čas a mnohdy i prostředky. A navíc v těch rodinách zřejmě dochází k určité diskusi mezi generacemi a generace jejich vnuků by ráda věděla víc, odkud vlastně do Spojených států nebo kamkoliv jinam přišli."

A kolik času taková genealogická rešerše zabere? To je podle Lenky Matušíkové různé případ od případu. Archivář musí nejprve zjistit, zda vůbec matrika pro příslušnou obec existuje. Pokud se nedochovala v ústředním archivu, je stále ještě naděje v menších, okresních archívech, kde jsou uloženy pobytové evidence, archy ze sčítání lidu a podobně. Pokud se ovšem ukáže, že příslušná matrika existuje, zabere vyhledání konkrétního jména necelou hodinu. Pátrání po širší rodině trvá průměrně tři až pět hodin a časově vůbec nejnáročnější je paradoxně negativní rešerše, to znamená, že archivář může zodpovědně potvrdit, že hledanou osobu skutečně nenalezl v žádné z matrik.

"Každý archivář velice dobře ví, že ta práce je velmi časově náročná a že mnohdy nepřinese ten výsledek, který je očekáván. Takže ani my téměř nestudujeme dějiny vlastní rodiny, protože přesně víme, co nás čeká."

Díky vyhledávání v matrikách se ale dr. Matušíková seznamuje i s velmi širokým rodinným zázemím a dozvídá se o některých rodinách našich krajanů v zámoří mnohem více, nežli o svém původu vědí oni sami.

"Myslím si, že jako badatelské téma nebo téma nějakého velkého mezinárodního projektu by osudy těchto lidí nebo lépe řečeno jejich předků, kteří emigrovali z Čech do Ameriky, a způsob, jakým se tam živili dál, jak se ta rodina rozvíjela, byly velmi zajímavé. Pro mne je to jen můj soukromý zájem, pokud s těmi lidmi hovořím. Tím, že po té rodině pátrám, tak se dozvídám některé vazby, to, co je třeba vzájemně spojovalo, odkud ty rodiny pocházely, co dělali jejich předci, čím se živili, jak početné byly ty rodiny a podobně."

Genealogických rešerší v poslední době podle dr. Matušíkové přibývá geometrickou řadou. Archiváři proto musejí často zájemce odkazovat na soukromé badatele - genealogy, kteří mohou cestovat po různých archívech a věnovat se tomuto zajímavému pátrání profesionálně.


Logo Českých center
A teď několik informací o Českých centrech v zahraničí. I během února v nich probíhá řada zajímavých akcí a programů. V celkem 18 centrech v hlavních světových metropolích bylo na tento měsíc připraveno téměř 130 koncertů, divadelních a filmových představení, autorských čtení a výstav. V Bruselu jsou vystaveny malby a koláže Jiřího Koláře a probíhá tu i Festival české gastronomie v hotelu Bristol Stéphanie. "Gurmánské posezení" spojené s kulturním programem připravilo i České centrum v Paříži. A do třetice: České centrum v Budapešti představuje během Dnů české kultury výběr z tradičních kuchařek. České centrum Berlín zase uvádí autorské čtení Jiřího Kratochvíla z románu "Nekonečný příběh". Řadu českých center inspiroval konec funkčního období prezidenta Václava Havla. Od 5. února probíhá v Českém centru v Mnichově výstava fotografií od Tomkiho Němce, který byl v letech 1990 až 1992 Havlovým osobním fotografem. Ze své knihy "Václav a Dagmar Havlovi" tu četla i dlouholetá spolupracovnice Rádia Svobodná Evropa Lída Rakušanová. Až do poloviny března je v Českém centru v New Yorku k vidění výstava světoznámých českých sklářů Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Podrobný program Českých center najdete na internetové adrese www.czechcentres.cz.


V Kanadě žije podle odhadů až 50 tisíc lidí, kteří se hlásí ke svému českému nebo slovenskému původu. První Češi přicházeli do Kanady již v 18. století - jednalo se o Moravské bratry, kteří zde zakládali své misie. Největší z nich se v Ontariu udržela až do začátku 20. století. Dodnes zde působí řada krajanských spolků, především České a slovenské sdružení v Kanadě, Sokol nebo Masarykův ústav. V Kanadě vychází i celá řada krajanských novin a bulletinů. Více o nich už říká pan Miloš Šuchma, místopředseda Českého a slovenského sdružení:

"V Torontu vycházejí dvě poměrně dost důležitá periodika. Jsou to čtrnáctideníky, jednak je to Satellite, který vydává bývalý chartista Aleš Březina, a potom je to Nový domov, který tradičně vychází už od předválečných dob. Pak jsou tu Kanadské listy, které vydává pan Janeček. Mnoho odboček Českého a slovenského sdružení má svoje bulletiny nebo zpravodaje, které vydává pro informaci pro svoje členy, aby navštívili jejich akce. Je tu třeba Ottawský zpravodaj, je zpravodaj ve Winnipegu, v Edmontonu, v Calgary, ve Vancouveru, v Kitcheneru, takže tím je tu zajištěná informovanost. Pak je zajímavé, že tu bylo několik rozhlasových a televizních vysílání, která nějak zanikla, nicméně teď myslím takový nejlepší pokus je ten, že je skupina lidí pod vedením redaktorky Slepčíkové, která chce založit televizní vysílání v Torontě. To je zajímavý pokus a doufám, že se jim to podaří, protože kanadská stanice Roggers nabízí kabelový kanál pro tyto multipořady pro jednotlivé jazykové skupiny včetně češtiny a slovenštiny, kde by mohli pracovat na pravidelném základě. Zároveň se pochopitelně budou zajímat o inzerci. Tohle by mohlo být vysíláno nejen v Torontě, ale právě proto, že tato stanice má překrytí po celé Kanadě, tak by to bylo i v Ottawě, v Montrealu nebo ve Winnipegu a dokonce i v Chicagu. Takže tady je určitý potenciál nebo naděje, že tahle skupina by mohla vytvořit dost kvalitní program, protože jsou to lidé, kteří určitou zkušenost mají. Třeba paní Slepčíková byla až donedávna redaktorkou televize v Čechách. Dost významná osobnost je v tom Jiří Grossmann, což je šéf skupiny Muzika za rohem a jazzového orchestru. On sám hraje a skládá, je to překladatel, který tam bude mít pravděpodobně na starosti hudební část programu. Ještě bych chtěl zmínit divadlo v Torontu, které už asi po třicet let uvádí ročně čtyři hry. To je neobyčejný počin, když vezmete v úvahu, že to jsou lidi, kteří pracují a dělají to dobrovolně. Nastudují hru, která se hraje v pátek, v sobotu a v neděli, má návštěvnost zhruba dvanáct set lidí a má poměrně veliký úspěch. Je to úžasná oběť a zároveň myslím je to příspěvek k české kultuře. Snaží se hrát i hry českých autorů a dokonce zvát některé herce, třeba paní Zázvorkovou, paní Hlaváčovou a podobně, a ti tam vystupují v jednotlivých rolích. Na jaro teď připravují Šumaře na střeše s představitelem hlavní role z Fidlovačky."