Češi v zahraničí Praví Češi byli v Sokole, říká Georges Svanda z Paříže

České centrum v Paříži 21. června letošního roku zpívali Pařížané v ulicích dlouho do noci. Slavili tak nejdelší den roku. Stovky se jich sešly i v uličkách čtvrti Saint Germain des Prés. Dům č. 18 v Rue Bonaparte tu má slavnou historii - francouzská vláda ho už v roce 1916 věnovala Československé národní radě. Dnes tu sídlí český konzulát i České centrum, dříve se tu však scházeli čeští krajané žijící v Paříži:

"Já jsem sem přišel, když mi bylo asi pět let. Už si to ale tak nepamatuji. Tady byla česká škola a my jsme sem šli na snídani,"

vyprávěl mi v dnešním Českém centru místopředseda pařížského Sokola Georges Svanda.

"Jelikož bylo po válce a v Paříži /byl nedostatek/, tak jsem tu byl každý čtvrtek."

Georges Svanda se narodil v Paříži ve stejném roce, kdy ji obsadili nacisté. Jeho rodiče sem však přišli z Československa už v polovině 20. let. Tehdy do Francie mířily celé vlaky českých a slovenských emigrantů, kteří chtěli najít ve Francii lepší živobytí:

"Maminka je z Prahy, otec z Moravy. Otec byl krejčí, maminka švadlenka a setkali se u Chanel. To se musí říct. Vzali se tu a jsme dva, starší bratr a já."

Foto: www.sokolparis.com Krátce poté, co se Georges v r. 1940 narodil, utekla celá rodina před nacisty na jih Francie. Po návratu do Paříže musel tatínek na práci do Německa, na samém konci války však zahynul při bombardování. Maminka s oběma dětmi zůstala už natrvalo ve Francii. Pětiletého Georgese odvedla do Sokola:

"Maminka tam taky byla ve výboru. A když jsem byl starší, byly mezinárodní sokolské tábory, hlavně ve Švýcarsku a v Rakousku, tak jsem tam každý rok šel. Velká skupina šla do Sokola, protože ti praví Češi byli v Sokole."

Foto: www.sokolparis.com Pařížský Sokol má velkou historii. Založili ho řemeslníci a také umělci, kteří přicházeli do Paříže v 80. a 90. letech 19. století. Setkávali se nejprve, tak jako jinde ve světě, v českých hostincích. První plzeňskou pivnici otevřel pan Makovský v Palais Royal. Noví přistěhovalci s sebou však přinášeli i myšlenky zakladatelů Sokola Tyrše a Fügnera. Ve Francii pro ně dokonce našli řadu příznivců, kteří je dále propagovali. Patřil k nim například předseda francouzské federace gymnastů architekt Joseph Sansboeuf. Třicet let po vzniku první sokolské jednoty v Čechách založili Češi Sokol i v Paříži.

"Bratři! Již v prvních dnech mého příchodu bylo mi jasno, že musíme v Paříži založiti vlastní jednotu. Podařilo se nám to v roce 1892 a netrvalo dlouho, kdy mezi námi vítali jsme první vítězné družstvo sokolské..."

napsal jeden ze zakladatelů Sokola Paříž František Jackl.

"Až do první světové války to je velká historie. A potom, když byla válka, tak Sokolové šli bojovat za Francii. Byli to první legionáři, Francouzi je v té době ale nechtěli, jelikož Čechy, kteří tady v té době žili a pracovali, považovali za Rakušáky."

Sokolové vstupovali do první československé vojenské jednotky Nazdar, jejíž název byl ostatně odvozen od jejich sokolského pozdravu. Rota Nazdar prošla těmi nejtěžšími boji u Arrasu. V prvních třech letech války v ní sloužilo kolem šesti set mužů. Celá třetina z nich padla nebo byla propuštěna z armády pro trvalou invaliditu:

"Máme tady u nás ve Francii asi osm hřbitovů, ten hlavní je Targette u Arrasu. Sokolové tam chodí každý rok, tam jsou hlavně všichni Češi, co padli ve Francii."

Všesokolský slet ve Francii, foto: www.sokolparis.com Vraťme se ale k Sokolu, do kterého chodil Georges Svanda po 2. světové válce. Sokol Paříž tehdy pořádal i slety:

"První slet byl v roce 1954. Mně bylo čtrnáct let. Bylo to pro mne něco nového. Kluci v mých letech poznali, co je Sokol. Viděli jsme, co je slet. Byl malý, pro nás to ale bylo hezké. A poslední slet byl také v Paříži, to je náhoda, v r. 1990."

Později už Sokolové z Paříže jezdili na slety do Prahy. Sokol Paříž však funguje dodnes. Má kolem dvou set členů, cvičí jich už ale jen málo:

Tradiční bál, foto: www.sokolparis.com "Je tu volejbalové družstvo, není silné, asi deset, dvanáct lidí. Jinak se ale už necvičí. Druhá generace /lidí/, kteří mají styky s rodiči, kteří jsou Češi, do Sokola nechodí, nebo jen tu a tam. Mají ale jiný program, třeba školu a jiné."

Slavné jsou například každoroční bály Sokola, na které jezdí čeští krajané až ze Ženevy nebo z Vídně. Pravidelně se také setkávají na Sokolské louce:

"Je v Gournay sur Marne, asi dvacet, pětadvacet kilometrů od Paříže. Tam je /nějaká akce/ čtyřikrát ročně. První je slavnost pro starší /členy/, pak je otevření louky, jdeme k památníku těch, co tu padli. Pak míváme oběd, kam přijde každý, minule nás bylo asi šedesát. A připravujeme i svátek sv. Václava, to je trošku větší /akce/, abychom přitáhli i Čechy, kteří tady pracují. Ty nové."

Svátek sv. Václava, foto: www.sokolparis.com Členové Sokola Paříž se každoročně scházejí i 28. října u Vítězného oblouku. 1. listopadu se zase se sokolským praporem vydávají na historický hřbitov Pere Lachaise. Zde je památník českých a slovenských vojáků, kteří padli v letech 1. světové války.

Samozřejmě mne zajímalo, zda podle Georgese Svandy Sokol v Paříži přežije:

"Myslím, že pořád! Minule byl třeba volejbalový turnaj a tam bylo hodně mladých. Ta volejbalová skupina byla dost velká a silná. Sokol se neztratí, to velký kapitál."