Krajané Mladí lidé už problém emigrace nevnímají jako jejich rodiče

29-05-2004 | Milena Štráfeldová

Podle odhadu v zahraničí žijí až dva miliony lidí, kteří mají české kořeny. Jen únor 1948 a srpen 1968 vyhnal do exilu na půl milionu našich občanů. Rok 1989 pro mnohé z nich přinesl možnost návratu zpět do Česka. Ten ale nebyl nijak jednoduchý - reemigraci po desetiletích prožitých v cizině provázela velká očekávání a také zklamání. Se socioložkou Jiřinou Šiklovou a publicistkou Evou Střížovskou o reemigraci hovoří Milena Štráfeldová v naší dnešní rubrice:

Stáhnout: RealAudio

Ve studiu vítám paní Evu Střížovskou, šéfredaktorku Českého dialogu, měsíčníku, který je určen především Čechům žijícím v zahraničí, ale nejen jim. A o čem si dnes budeme povídat, je reemigrace. Co nejvíc pálí lidi, kteří se nakonec rozhodli vrátit se zpátky do Česka?

"Já bych to vzala od roku 1989, kdy byla veliká euforie. Češi, kteří žili například v Americe, ve Švédsku, ve Švýcarsku, se začali nejdřív ne vracet, ale přemýšlet o návratu. A hlavně nabízeli své služby. Nabízeli v podstatě srdce na dlani, nabízeli peníze i své zkušenosti, které mohli přinést do nově vznikající demokracie z už demokratickým států. Ale naše společnost jaksi o tyto lidi moc nestála, ani o nich moc nevěděla. Prostě je nebyla ochotna přijmout a oni to cítili, když se navraceli. Třeba profesor z Ameriky, Čech, chtěl tady přednášet na univerzitě, myslel si, že bude přednášet zajímavé věci, nebyl přijat. Nebyl žádoucí, protože další profesoři se prostě báli, že by přišli o místo."

Myslíte si, že to bylo kvůli české malosti a závisti?

"Ano, myslím, že ano."

Jiřina ŠiklováJiřina Šiklová A není to i tak, že Češi, kteří si to tady "odtrpěli", zase na druhou stranu trochu těžko nesli někdy až povýšenecký, poučující přístup krajanů, kteří sem přicházeli s tím, že oni jsou ti chytří, jejich zkušenosti jsou ty nejcennější?

"Ano, máte naprosto pravdu. Ti velmi moudří to nedělají, ale opravdu řada z krajanů, kteří sem přicházeli po roce 1989, říkala: tady jsou odpadky na ulicích a tahle budova není opravená! To my tam u nás to máme všechno pěkné. A když má toto poslouchat malý nebo i velký český člověk, vlastně takové vytahování... To je jakési samopřesvědčování o tom, že jsem měl pravdu, když jsem odešel z toho ošklivého státu a teď žiji v lepším. Ono to tak vždycky není, ale ten člověk si to potřebuje zdůvodnit."

Tentokrát vítám ve studiu také socioložku Jiřinu Šiklovou. Jaký je Váš názor?

"Já se domnívám, že reemigrace je pro toho člověka veliký problém, protože on očekává, že bude přijat tak, jako odcházel. Jako vlastenec, který se sem vrací a má v sobě obvykle určitý pocit, že on je něco dlužen té matce - vlasti a současně že i ta matka vlast je dlužna něco jemu. A myslím si, že právě tato dvě očekávání jsou vždycky problematická, protože naši občané si odvykli na toho dotyčného a mají tendenci ho obviňovat, že šel za lepším, polepšil si, něco tam získal a tak dále. A mají tendenci toho člověka také o něco žádat. Věřím, že většina reemigrantů se vracela a vrací s dobrým úmyslem, že zde v něčem pomohou, ale jak to bývá, je to komplex staršího bratra, toho, kdo šel na vandr, mají chuť zde něco sdělit. Někdy to sdělují příliš překotně, někdy dávají svoje zkušenosti příliš jasně najevo a radí, a to obvykle lidé nemají rádi. Já se domnívám, že tento problém reemigrace je vlastně zklamání v očekávání z obou stran."

Možná je to důsledek té čtyřicetileté komunistické ideologie, která emigranty šmahem odsuzovala. Já si ale myslím, že to je uloženo hlouběji v české mentalitě. Jaký je Váš názor?

"Já se nedomnívám, že to je důsledek jen těch čtyřiceti let. Já si myslím, že vztah k exilu byl v této zemi vždycky poměrně pozitivní. Exil byl spojován s Janem Ámosem Komenským, Růžovým paloučkem, odcházelo se kvůli boji za určité ideje. Problém je v tom, že lidé se vyvíjeli jinak, ti, co zůstali zde, i ti, co odešli. A v tom je to hlavní nedorozumění. I když znám řadu lidí, kteří reemigrovali, nežijí tady třeba nastálo, mají kořeny tam i tady, pendlují vlastně mezi těmi dvěma zeměmi, jsou zde spokojeni a jsou spokojeni i tam. Jim tam vyrostly děti a ty se sem už vracet asi nebudou."

Přesto takové případy jsou a nedávno jsme se o tom mohli přesvědčit na setkání Mezinárodního českého klubu na Lipnici, kde se o reemigraci mluvilo. S čím se vlastně potýkají děti reemigrantů? Co je jejich problém při návratu zpátky?

"Těch dětí je víc, které zde působí. Přicházejí sem ovšem především proto, že mají výhodu dvojího jazyka, a mohou tu tedy všemu lépe porozumět. Myslím si ale, že už je to bez toho hlubokého emočního vztahu, jaký měli rodiče a jaký by u nich rádi vyvolali. To se ale nedá."

Jak dalece mluví děti našich reemigrantů česky?

/Eva Střížovská/ "To záleží na matce. když s nimi matka mluví česky, tak mluví dobře. Já bych se ale chtěla zmínit o další generaci, tedy druhé a třetí generaci například ve Spojených státech, v zemích jako Iowa, Texas a podobně. Oni nemají problém s tím, jestli jsou Češi nebo Američané. Naopak mají z toho radost a jsou hrdí na to, že pocházejí z České republiky, kde je báječná kultura, historie, báječné architektonické památky, což doma nemají. A třeba v Texasu mne okouzlovalo, když říkali: já jsem hrdý, že jsem Američan, jsem hrdý, že jsem Texasan, ale nejvíc jsem hrdý, že jsem Čech. Tito mladí lidé objevují své kořeny, mluví bohužel špatně česky, nečtou česky, ale velice se zajímají o všechno, co z Česka přichází. To mne moc těší."

Myslíte si, že třeba s naším členstvím v Evropské unii se zlepší propustnost nejenom zeměpisných hranic, ale i těch mentálních bariér, které máme vůči našemu exilu a emigraci?

/Jiřina Šiklová/ "Zaprvé si myslím, že nemáme generalizovat. Problémy s exilem a reemigrací má především ta starší generace, maximálně ta střední. Mladá generace to prostě nevnímá, protože jsou zvyklí se pohybovat přes hranice tam i zpátky. Prakticky všechny děti, tedy ty schopnější, se dostanou během studia za hranice a nějakou dobu tam pracují. Považují to za naprosto normální, tak jako to považovali za normální naši předkové, když každý šel na zkušenou jako tovaryš buď do Vídně, nebo do Drážďan nebo někam jinam. V každém případě mu hranice byly otevřeny. Pak se vracel, nebo když se tam náhodou oženil, tak tam zůstal. Nikdo to tenkrát neinterpretoval jako emigraci nebo exil. Já se domnívám, že Evropská unie a to, že si mladá generace už dneska zvyká na to, že je docela normální jet za hranice, bude mít i v tomto směru pozitivní vliv. Já si sama uvědomuji, že když řeknu: už jsem v Ruzyni, tak si já ani moje děti nemyslí, že jsem zavřená."

O reemigraci našich krajanů hovořila ve studiu Radia Praha Milena Štráfeldová se socioložkou Jiřinou Šiklovou a publicistikou Evou Střížovskou.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace