Češi v zahraničí Misionáři z českých zemí u indiánů

Markéta Křížová, foto: Ivo Mičkal Když byla na konci 15. století objevena Amerika, vyvstal před papežským stolcem úkol, který byl nad jeho síly, obrátit místní obyvatelstvo na víru. Papež tedy za určité ústupky přenesl tuto povinnost na španělského krále. I on si ale brzy uvědomil, že to sami Španělé nezvládnou, a tak, ačkoli to bylo proti obvyklým zvyklostem, byli do Ameriky postupně zváni misionáři z oblastí ovládaných Habsburky, tedy i z českého království. Nazývat je Čechy by ale nebylo nejsprávnější. Markéta Křížová upřesňuje:

"Já se pro ty misionáře snažím používat označení misionáři z českých zemí nebo z české provincie Tovaryšstva Ježíšova. v První polovině 20. století docházelo k velikým sporům mezi českými a německými historiky, obě skupiny se snažily uzurpovat si ty misionáře pro sebe a dokázat, že příslušníci jejich národa byli těmi, kteří dosáhli největších úspěchů v zámořských aktivitách. Ono je to strašně těžké určit. většina těchto misionářů hovořila plynně oběma zemskými jazyky a oni se identifikovali jako Češi nebo Moravané ve smyslu zemské příslušnosti, případně tedy příslušnosti k české provincii, tedy ke správní jednotce. ve chvíli, kdy se přemístili do Ameriky, tak přijali za svou příslušnost k mexické nebo peruánské provincii. Je zajímavé, že když si tito misionáři z českých zemí píšou mezi sebou, tak si píšou zásadně španělsky, byť s chybami a germanismy, ale ztotožnili se s místem svého pobytu. Na druhé straně za Čecha, ve smyslu příslušníka české provincie, se prohlašoval Josef Neumann, který se sice narodil v Praze, ale z belgických rodičů. Protože ale vstoupil do české provincie, tak se pokládal za Čecha."

Josef Neumann, který působil na území dnešního Mexika, nebyl na nově objeveném kontinentu rozhodně sám, do různých částí španělské Ameriky odešlo zhruba od počátku 17. století z českých zemí více než 200 misionářů.

"Ne všichni byli kněží. Vedle vysvěcených kněží odcházeli i tzv. laičtí bratři, kteří působili jako jakýsi technický personál. Z těch proslulých laických bratrů to byl třeba Šimon Boruhradský, který si změnil pak jméno na Simon de Castro a který působil jako architekt, dokonce pomáhal v hlavním městě kolonie Nové Španělsko, čili v dnešním Mexiku, opravovat místokrálovský palác apod. Další z těchto laických bratří byli třeba lékaři nebo lékárníci, kteří pak sepisovali pojednání o amerických rostlinách, které se mohou používat k léčení."

Asi nejznámějším misionářem pocházejícím z českých zemí byl Samuel Fritz, za zmínku ale jistě stojí i jeho další kolegové.

"O některých misionářích víme více, protože více psali, zanechali po sobě více písemných dokumentů, což je případ Jindřicha Václava Richtera, který hodně psal do své domovské provincie a jeho dopisy vydal už ve čtyřicátých letech Zdeněk Kalista ve sborníku Cesty ve znamení kříže. Zajímavý je tam ten posun vnímání toho misijního úkolu ze strany Jindřicha Václava Richtera, kdy on přijíždí do Ameriky plný nadšení, indiány si velice idealizuje a po několika letech života v misii začíná zdůrazňovat spíše jejich špatné stránky a stává se, nechci říct rasistou, ale dívá se na indiány velice negativně. No a Samuel Fritz je proslulá postava, misionář, který se věnoval hodně tomu mapování. Byl první, kdo kompletně zmapoval tok Amazonky a pokusil se určit její pramen, což není snadné protože Amazonka vzniká z několika toků a je těžké zjistit, který je ten hlavní a nejdelší. Je zajímavé, že na práci Samuela Fritze z přelomu 17. a 18. století navázala před několika lety česká expedice pod vedením profesora Jánského z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, která dokázala napravit Fritzovy omyly a zmapovat a identifikovat skutečný pramen Amazonky."

Vraťme se ke zmíněnému Jindřichu Václavu Richterovi, právě jemu se splnilo to, po čem misionáři bez ohledu na zemi původu toužili, zemřel mučednickou smrtí. Pro misionáře z českých zemí mělo ale vyslání do Ameriky zvláštní význam.

"Protože české země měly v raném novověku v celé Evropě vzhledem k husitské tradici velmi mizernou pověst. České země byly vlastně jedním z prvních působišť Tovaryšstva Ježíšova. Ještě za života zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly sem přicházejí jezuité, kteří zakládají koleje a vydávají se na misie na český a moravský venkov. V jejich dokumentech se objevují stejné obraty, které jsou pak používány pro misie v Americe - divočina, barbarský národ, který nechápe základní zásady křesťanského života. To, že potomci těch, kteří byli obráceni na víru, nyní sami šíří pravou katolickou víru, byl pro ně fantastický pocit. Taky proto ti misionáři z českých zemích odmítají přijímat místa na univerzitách, pokud jim byla nabídnuta. Odmítají působit v centrech kolonií a snaží se dostat na periferie. Máme zase řadu dokumentů, ve kterých formulují své přání jít do nejméně pohodlných podmínek, obětovat své zdraví a život. Řada z nich skutečně zemřela na různé tropické nemoci, jeden misionář z českých zemí, Jindřich Václav Richter z Prostějova, byl zabit při vzpouře indiánů. Je to vlastně po středověkých světcích a po Janu Nepomuckém jediný český mučedník, který jako takový figuroval v různých oslavných spisech, které byly publikovány na evropském kontinentu i v Americe."

Náplní práce misionáře nebylo zdaleka jen obracení domorodců na víru. Podle Markéty Křížové naráželi i na problémy, na které nebyli připraveni. Bylo třeba indiány shromáždit, přesvědčit je, aby se vzdali dosavadního způsobu života a nalákat je do osad a ty pro ně postavit. Problém byl také často v komunikaci, jazyky, kterými některé kmeny hovořily nebyly známé, misionáři se přesto museli s místními dorozumět. Museli také plnit závazky vůči Španělsku. Z misie musela odcházet část indiánů jako pracovní síla třeba na stavbu cest apod.

V roce 1767 byli všichni jezuitští misionáři ze španělských kolonií vypovězeni. Misionáři z českých zemí dosáhli za svého působeni v Americe řadu úspěchů, podle Markéty Křížové spočívají už v tom, že se na ně mezi indiány zachovaly vzpomínky a někteří z nich si dokázali získat úctu a uznání domorodců. Misionáři zaznamenali také některé domorodé jazyky, které se tak díky tomu zachovaly a zmiňovali jsme i úspěchy na poli kartografie. Jejich působení mělo samozřejmě i stinné stránky: "Nekompromisní přístup řady misionářů vůči domorodým kouzelníkům a třeba i léčitelům, kteří používali tradiční přístupy léčení pomocí bylin nebo sugesce. Velice nekompromisní přístup k jakýmkoli překročením toho kánonu křesťanské morálky jako např. mnohoženství. Nebo třeba odmítání aktivní práce na pozemcích přidělených misii...Tohle všechno ti misionáři trestali velice tvrdě - bičováním, vězněním...V každé misii vedle kostela stál pranýř, který byl symbolem nejen duchovní ale i fyzické moci misionářů nad indiány. Za tohle se samozřejmě dostává jezuitským misionářům, nejen těm z českých zemí, kritiky v odborné literatuře i publicistice. Je ale třeba posuzovat ty věci v době, ve které se odehrály, v kontextu velice tvrdého soupeření katolictví a protestantismu, v době, kdy Evropané sami sebe pokládali za měřítko všech věcí. A samozřejmě ti misionáři nemohli překročit svůj stín, nemohli překročit omezení společnosti, ze které vzešli."