Krajané Ladislav Kořán: Čech, který se plavil s Jacquesem Cousteau

18-06-2005 | Milena Štráfeldová

Mistr světa v přespolním běhu i první výrobce elektrických kytar v poválečném Československu. Ředitel hotelu na Havaji, ale i mukl, který v jáchymovských dolech prožil osmnáct let - to vše patří k životním osudům letošního osmdesátníka Ladislava Kořána. Od roku 1968 žije ve Spojených státech, v posledních patnácti letech se ale do Čech pravidelně vrací. Při jeho zatím poslední návštěvě Prahy ho Milena Štráfeldová pozvala do studia Radia Praha.

Stáhnout: RealAudio

Manželé KořánoviManželé Kořánovi Přelomovým rokem v životě Ladislava Kořána byl r. 1950:

"Rok 1950 pro mne nebyl krásným rokem, jelikož jsem byl zatčen StB a byl jsem až do listopadu v těžkém žaláři na Pankráci."

Jaký byl důvod Vašeho zatčení?

"Já jsem byl prvním výrobcem slaboproudých hudebních nástrojů, speciálně pian, kytar a elektrobas, a oni mi dávali za vinu, že jsem chtěl prodat výrobní licenci na tyto aparáty do Kanady a do Austrálie. Dali mi to jako průmyslovou špionáž a já jsem se dozvěděl, že mám být zatčen, tak jsem na vánoce 1949 odešel. A v dubnu 1950 jsem se vrátil pro mou ženu a syna. Nevyšlo to a já jsem byl zatčen a odsouzen za velezradu a špionáž k osmnácti letům těžkého žaláře."

Kolik Vám bylo let?

"Tehdy mi bylo dvacet pět. Z toho jsem deset let byl v koncentračním táboře a celou tu dobu jsem byl v Jáchymově na uranu. I potom těch dalších osm let jsem byl stále na jáchymovských dolech, protože pro mne jinak nebylo nikde místo. A po těch osmnácti letech u jáchymovských dolů jsem odešel do Spojených států."

Takže Vy jste odcházel v roce 1968. Vy jste tu ale předtím nejenom podnikal, ale měl jste tu v roce 1950 za sebou i velmi slibnou sportovní kariéru...

"Já jsem začal nejdříve závodně jezdit na kole, už jako dvanáctiletý kluk jsem k tomu inklinoval. Když tu ale byl atentát na Heydricha, tak byla silniční cyklistika znemožněna. Tak jsem začal běhat a byl jsem celkem úspěšný. V r. 1942 jsem začal jako dorostenec a vyhrál jsem osm závodů, které zbývaly do konce sezóny. V r. 1943 jsem začal vítězstvím v prvním jarním běhu, kde jsem jako dorostenec z minulého roku zvítězil o dvacet sedm vteřin na trati osm a půl kilometru. Příští rok už jsem odešel do SK Slavie, kde jsem dodnes, pokud mne nevyškrtli. V roce 1944 jsme se seznámili s Emilem Zátopkem, byli jsme velice dobrými přáteli po celou dobu až do jeho smrti a v roce 1947 jsme v sestavě Zátopek, Roudný, Vomáčka, Zabloudil a Kořán vyhráli mistrovství světa armád v přespolním běhu na deset kilometrů."

Emil Zátopek byl v 50. letech velmi významná osobnost v našem sportu. Když Vás v roce 1950 odsoudili na osmnáct let, nemohl Vám nějak pomoci?

Ladislav KořánLadislav Kořán "Ne, v tom systému nemohl pomoci nikdo. Ten systém měl za úkol nás likvidovat. V té době, kdy jsem se dostal do tohoto problému, jsem si byl vědom, že je to můj problém, nikoho jiného. Že jsem se neměl nechat chytit. A to si myslím do dneška. A v žádném případě bych do toho nikoho nezatáhl. Ani když mi například dávali v roce 1956 za vinu, že jsem prováděl vzpouru na táboře Rovnost a vzali mne na StB do Ostrova a vyptávali se mne, jak to bylo se Zátopkem. Já jsem jen řekl, že jsme spolu běhali, to je všechno.Ze jsem se nijak o politiku nezajímal. Já jsem každého od toho distancoval."

Vy jste se v těch lágrech jistě setkal s řadou osobností. Já vím o Augustinu Bubníkovi. Kdo další byl Vaším spoluvězněm?

"Ze sportu to byl Standa Konopásek, Václav Roziňák, inženýr Bóža Modrý, se kterým jsem měl několik krásných debat. On se potom rozstonal nezhojitelnou nemocí a zahynul strašnou smrtí. A z dalších lidí jsem se setkal s dnešním generálem Pernickým, s generálem Sedláčkem, ti jsou ještě stále zde. Dále s mým velice blízkým přítelem doktorem Václavem Komrskou, s Věrou Protivou, který mi vlastně v roce 1953 zachránil život. On byl tehdy šéfkuchař, a když mne přivedli z korekce po třech a půl měsících, tak mi dával bujón se syrovým vejcem, abych se zase vrátil do života. Já jsem myslel, že už ani nemám žádný oběh krve a že je to konec. Potom tam byl doktor inženýr Kubelík, který byl generálním ředitelem Baťovy Kotvy, a spousta filozofů. Přišel tam Goldstücker a měl tam velice nepříjemnou situaci, protože jsme říkali, že je to prominent režimu. Byla tam spousta lidí i z těch, kteří byli zavřeni se Slánským. Byla to univerzita."

Jak se to tam vůbec dalo přežít?

"Pro mne snad, jelikož jsem byl tak tvrdě trénovaný atlet, to bylo lehčí, než pro ty maminčiny mazlíčky, kteří se tam prostě oběsili."

A v roce 1968 jste emigroval rovnou do Ameriky?

"Já jsem tam v r. 1968 měl nejenom ze sportu, ale i z toho mého krátkého pobytu v Západním Německu Václava Poláka. Ten tam měl zastoupení automobilů Porsche, BMV, Saab a dalších. Byl velice úspěšný a já jsem se s ním potkal náhodou v Praze, když sem přijel na návštěvu. Jel v bílém Porsche a já jsem jel za ním, až jsem ho dohonil v nějaké vesnici. A tak jsme se dohodli, že když to půjde, napíše mi pozvání. A na to pozvání jsem si vyběhal výjezd už v březnu 1968. Vlastně jsem tam ani nemínil zůstat. Bylo mi už přes třiačtyřicet let a to už není věk, kdy člověk začíná od ponožek, kapesníků, od řeči a vlastně ode všeho znova. Když tady potom ale došlo k srpnovým událostem, tak jsem si řekl, že deset let ztracených v koncentráku je pro jeden život dost, a zůstal jsem tam. A pak ne na základě toho koncentráku, ale na základě mé profese jsem získal zelenou kartu. Trvalo to osm let, než jsem se stal americkým občanem. Událo se to 18. srpna 1976 a byl to veliký den mého života."

Jacques Yves Cousteau, foto: www.cousteau.orgJacques Yves Cousteau, foto: www.cousteau.org Vy jste se ale taky plavil Jacquesem Cousteau na jeho lodi Calypso...

"Já jsem začal pracovat pro Karla Zabloudila a ten tam měl svou firmu Ocean Sonics. Pracovali jsme pro podmořský výzkum, pro námořnictvo Spojených států, dělali jsme například první přístroj pro záchranu ponorek. Já jsem na tom dělal celou elektroniku. A pracovali jsme taky pro Cousteaua, který potřeboval naše aparáty. Bylo to velice zajímavé a já jsem si tenkrát vůbec neuvědomil, že je to něco výjimečného, že jsem vlastně jeden z mála Čechů, který s ním spolupracoval."

V kterých letech to tedy bylo?

"Bylo to v letech 1968 až 1970."

Byl jste s ním po celou tu dobu, nebo to byly jenom krátké cesty?

"Byly to krátké cesty, kdy jsme je vybavovali našimi aparáty a dávali je do pořádku před každým jejich výletem na moře. Například před cestou na Antarktidu, to byla veliká příprava."

Jaký to byl člověk?

"On byl tak ošlehaný mořem, my jsme mu s Karlem mezi sebou říkali "sucharda", byl to vysušený námořník. Byl to ale přátelský člověk, paní Cousteau byla úžasná dáma. Máme z toho spoustu krásných obrázků a spoustu krásných vzpomínek. Cousteau byl opravdu machr na moře. To byl mořský vlk."

V rozhovoru s Ladislavem Kořánem budeme pokračovat opět za týden. Milena Štráfeldová tentokrát pozve k mikrofonu i jeho americkou manželku Vanessu, která má ve svém rodokmenu české i slovenské předky.

 

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace