Karel Janovický: Hudbu si píšu pro radost

Exilový skladatel, klavírista, hudební publicista a dlouholetý redaktor BBC Karel Janovický působí v Londýně už od roku 1950. V minulé krajanské rubrice jsme přinesli první část rozhovoru, který jsme s ním natočili při předávání cen Gratias agit v Praze. Karel Janovický se stal jedním z laureátů této prestižní ceny za šíření dobrého jména České republiky ve světě za rok 2011. Dnes uslyšíte hlavně o jeho vlastní autorské tvorbě, ale i o pronikání děl českých skladatelů ve Velké Británii.

Kdo z českých skladatelů kromě Dvořáka a Janáčka je v Británii populární? Po kom sáhnou dramaturgové festivalů?

"To je velmi těžké říct, protože záleží na různých druzích repertoáru. Když si vezmete třeba symfonický repertoár, tak tři nejhranější symfonikové jsou stále ještě Beethoven, Čajkovskij a Dvořák. Když si vezmete komorní hudbu, tak zvlášť na učilištích by bez kmenového repertoáru Dvořáka na tom byla výuka komorní hudby špatně. Protože to je obrovský repertoár a je tak originální a tak odlišný třeba od repertoáru německého nebo francouzského, že to student musí studovat. Teď ale hodně proniká Martinů, který byl dlouhá léta zanedbáván. Hlavně takovou dobře vyškolenou kritikou, která v hudbě 20. století hledala nové směry a propagovala skladatele, kteří přišli s nějakým novým kompozičním systémem. A protože Martinů prostě jenom psal krásnou muziku, tak byl trošku přehlížen. Kdežto teď se poznává, že prakticky každá nota, kterou napsal, je krásná. Čili Martinů se teď začíná hrát a je velmi úspěšný. Třeba Jiří Bělohlávek s BBC Symphony Orchestra teď uvedl všech šest symfonií a mělo to úžasný úspěch. Nahrály se a budou se vydávat na deskách."

Jaký vůbec měl Jiří Bělohlávek jako dirigent vliv na propagaci české hudby v Británii?

"Velmi silný, protože ji uměl tak dobře hrát! Přesně toho aby zapotřebí, aby přišel dirigent, který by tu hudbu zahrál tak, jak byla myšlena. Já na to narážím neustále ve vokální hudbě, kterou učím. Frázování češtiny, které plyne z počátečních akcentů, je úplně jiné, než třeba frázování angličtiny nebo němčiny. A to je kmenový repertoár, který anglický umělec zná. Tam často dochází k problémům, protože když to vezmete za ten správný konec, jako třeba Bělohlávek a jiní, tak se to hraje samo. A když to za něj nevezmete, tak je to zápas."

Abychom ale nemluvili o jiných: vy jste se kromě toho, že vyučujete a jste aktivní muzikant, věnoval také skladbě. Napsal jste řadu skladeb. Jaké měly přijetí?

"Já bych to charakterizoval jinak. Já jsem vlastně už jenom skladatel. To ostatní je už jenom občasné, není to moje každodenní živobytí. Já píšu muziku."

Můžete trošku své skladatelské dílo přiblížit? Je to komořina, symfonické skladby nebo sborová tvorba?

"Já už jsem napsal prakticky ode všeho něco. Nemůžu říct, že bych se specializoval."

Co tedy skládáte rád? Co vás baví?

"Já se domnívám, možná falešně, že píšu originální hudbu. Mně to dělá velkou radost, psát hudbu. Píšu všechno možné, jak se naskytne příležitost."

Čili to jsou objednávky od interpretů a od souborů?

"Taky už byly některé, většinou ale ve vážné hudbě, a zvlášť u žijícího skladatele, objednat si hudbu je takové riziko! Většinou hudba, která se píše na objednávku, byla za posledních sto let dost chmurná. Tak o ni zase není tak velký zájem. Víte, já nejsem zvlášť známý skladatel. Já bych spíš řekl, že jsem neznámý. Píšu muziku opravdu pro radost a píšu ji pro lidi, kterým to taky dělá radost. Čili se to sejde ne jako objednávka, ale spíš když někdo něco slyšel od mne a já jsem slyšel jeho nebo ji, jak hraje, tak si napíšeme skladbu."

Uvádějí se vaše skladby i tady v Česku?

Ano, zrovna na jaře na HAMU Matěj Kroupa na svém závěrečném recitálu uvedl v prvním provedení mé violové sonáty, je to viola s klavírem. Já jsem dostal nahrávku, nemohl jsem sem přijet. A bylo to vynikající a můžu poctivě říct, že se to líbilo, protože byl velký potlesk. Ovšem velmi záleží na tom, jak vám to ten muzikant zahraje. Když se to jemu samotnému líbí a zahraje to opravdu s chutí, tak ta radost z muzicírování je tak nakažlivá, že se to pak líbí i publiku."

Na čem teď pracujete?

"Momentálně jsem dopsal druhý kvartet zobcových fléten I Flautisti. Já jsem jim napsal jeden kvartet na jaře, a oni ho uvedli v Londýně s velkým úspěchem. A mne to inspirovalo natolik, že jsem hned napsal další. Úplně jiný, aby mohli ukázat, co umí na zobcových flétnách, protože to jsou nástroje, které mají velice specifické požadavky."

Jsou některé z vašich skladeb také zaznamenané? Vyšly na cédéčkách?

"Například zdejší firma Arco Diva vydala mou harfovou sonátu, nahrála ji Kateřina Englichová. Já jsem tu sonátu komponoval pro ni, to je příklad toho, na co jste se ptala."

Jak vlastně vidíte z té dálky, z Velké Británie, současný hudební provoz v Česku? Já někdy mám pocit, že se omezuje jen na tři provedení Vivaldiho Čtvera ročních dob denně...

"To je všude, populární hudba tu vždycky byla. Vivaldiho Čtveráci, jak se jim říká v profesi, sice nebyli původně komponováni jako lehká hudba, už se ale stali takovýmto artiklem. A vždycky byla hudba lehčí a hudba vážnější."

Já mám na mysli, jestli je tu teď publikum, prostředí a podmínky pro to, aby vznikaly opravdu závažné, moderní, současné skladby? Aby tu mladí, začínající skladatelé a taky střední generace měli vůbec prostor? Pokud vím, tak třeba uvádějí své skladby jen jednotlivě, na koncertech Akademie múzických umění. Jinak se k posluchačům, pokud vím, příliš nedostanou. Dramaturgové se bojí riskovat tímto způsobem, protože posluchači jsou zdá se poměrně konzervativní a na koncert soudobé hudby s neznámými jmény by ani nepřišli...

"To je přesně ten důvod. Nemůžete lidem vnucovat, co nechtějí. Tuhle situaci vytvořil populární vkus publika."

A je stejná situace ve Velké Británii?

"Já myslím, že tato situace je všude na světě, protože také převládá naslouchání hudbě z nahrávek. Omezuje se výuka hudby na školách a o hudbu se starají nahrávky. To je ale něco úplně jiného, protože třeba pro dítě je důležité, aby se zúčastnilo nějaké hry, která má určitá pravidla a kde musí hledět na to, co dělají ti druzí. A je jedno, jestli je to fotbal nebo muzicírování. Muzicírování dřív, zvlášť v této zemi, která tím byla proslavená, bylo na každodenním pořádku. A hudební kultuře to dělalo velmi dobře. A teď to zanechá následky."