Krajané Jedu nocí se svým koněm dál: muzikant Jiří Traxler by oslavil rovnou stovku

13-03-2012 16:03 | Milena Štráfeldová

Toto pondělí by se dožil rovných sta let swingový a jazzový pianista, skladatel, textař a aranžér Jiří Traxler. Tento jen o něco málo mladší současník R. A. Dvorského a Jaroslava Ježka se narodil 12. března 1912 v Táboře. Většinu svého života ale prožil v Kanadě, kam odešel v r. 1948. V exilu také zemřel - bylo mu 99 let.

Stáhnout: MP3

Jiří TraxlerJiří Traxler /ukázka z písničky/

Na této praskající archivní nahrávce písničky Star Dust, neboli Hvězdný prach, slyšíte Jiřího Traxlera, když seděl u klavíru někdy ve 30. letech. A takhle, alespoň v krátké ukázce, zní jeho známá skladba Hledám jednu písničku:

/ukázka z písničky/

Dneska už legendární jazzman ještě jako mladík spolupracoval s orchestrem Jaroslava Ježka. Ten jeho písničky dokonce uváděl v rozhlase a nahrával se společností Ultraphon. Dalším slavným kapelníkem, s nímž se Traxler ve 30. letech setkal, byl R. A. Dvorský. Později spolupracoval i s Karlem Vlachem. Sám skládal písničky i hudbu k filmům a divadelním představením. Česky otextoval řadu amerických šlágrů a nahrával desky. Jen do prosince 1949 zahrnuje jeho tvorba na 120 titulů. A proč právě do tohoto data? Na to není těžká odpověď. I on totiž z Československa raději utekl. Tehdejší proslulý ministr informací Kopecký mu totiž hned po premiéře zakázal z politických důvodů uvádět hru Moje žena Penelopa. A to nevěstilo nic dobrého.

Po útěku do Kanady Traxler krátce působil v rozhlasové stanici CBC. Pak se ale začal věnovat dalšímu svému koníčku, kreslení, a jako kreslič se prosadil v letecké společnosti Bombardier v Québecku. Nepřestával však hrát, přinejmenším pro své potěšení. A jeho band byl velmi dobře známý i mezi českými krajany. Setkával se s nimi i na různých besedách. Na jedné z nich mu Radka Mayerová z krajanského sdružení v Edmontonu položila otázku:

Jestli byste se chtěl vrátit do mládí? Začít znovu a projít vším...

Jiří Traxler se svým bandemJiří Traxler se svým bandem "Já vám řeknu, já bych byl hrozně rád, kdyby mi zase bylo osmdesát. "

Já jsem mluvila o mládí, jako třeba osmnáct, ne osmdesát.

"To ne, když je člověku osmnáct, je mladej, ale blbej. Nakonec já když to dneska vidím jako starej dědek, tak si jen říkám, proč vlastně mládí je vyplejtvaný na mladý lidi."

/ukázka z písničky/

Jiří Traxler ale nepsal jen písničky a jejich texty, jako právě v předchozí písničce, ale například i povídky. Knižně je vydala edmontonská pobočka Společnosti pro vědy a umění. Jejího předsedy Pavla Jelena se kolega Vilém Faltýnek vyptal, jaký vlastně Jiří Traxler byl:

" Pan Traxler je zřejmě neobyčejně plodný člověk, kterému se vše, na co sáhnul, dařilo. Tady se až do roku 1948 živil muzikou, takže komponoval a psal texty. Já si myslím, že pan Suchý se naučil ten svůj dadaistický styl od pana Traxlera. Protože to jsou takové básničky, takové hříčky, takové aforismy, jakých má Jiří Suchý plné svoje písničky. Tady, podívejte: Já miloval jsem krásnou Mimi v Mimoni, kde neznal jsem nikoho mimo ni.No a když v roce 1948 přišel do Kanady, zjistil velice rychle, že muzikou se živit nebude, že se neuživí, tak začal dělat něco jiného, ale tohle ho nikdy nepustilo, psal a psal. Psal příležitostné povídky do šuplíku, pak je začal číst svým vnoučkům, a když jsme se s ním seznámili přes ten sbor, řekli jsme si, že to je něco tak nádherného, že se to musí vydat. Začali jsme pátrat, jak na to, kdo to udělá, naše společnost k tomu byla připravená..."

Proč jste tedy knihu nevydali v Kanadě?

"V Kanadě by to bylo určitě mnohem náročnější, protože s háčky a čárkami tam nikdo netiskne. Ale nejdůležitější bylo, že jsme se domnívali, že ta kniha bude mít větší ohlas tady v republice, protože tady se na něj bude pamatovat víc lidí, než nějací imigranti v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu nebo v Anglii, kde máme prodejní právo my. Ten titul Já nic, já muzikant na penzi je malinko nešťastný, protože navozuje, že by to mělo být pokračování jeho předchozí knihy, kterou vydal u Škvoreckých v Publisher '68, kteří fungovali v Torontu až do Sametové revoluce. Ta kniha se jmenovala Já nic, já muzikant a to je jeho životopis. Tak by si lidé mysleli, že to je pokračování toho samého, ale to vůbec není pravda. Tohle nemá s životopisem vůbec nic společného, kromě toho, že tam jeho životopis je ve zkrácené podobě na třech stránkách. V té knížce jsou texty, které on skutečně psal do šuplíku. A pak bylo křtění za účasti Ondřeje Havelky a sester Havelkových."

/ukázka z písničky Jedu nocí/

V naší dnešní krajanské rubrice jsme připomněli exilového jazzového muzikanta Jiřího Traxlera, který by se právě tento týden dožil sta let. Nedožil se jich vlastně jen o rok, zemřel loni 7. srpna.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace